Jižní vítr a trocha nostalgie

Ve čtvrtek foukal silný jižní vítr. Ten přináší teplo, ale většinou také špatné počasí. Schylovalo se k dešti, tak jsem spěchala, abych stihla dojít k větrnému mlýnu a vykoupat se. Jenže mi mezitím zavolali kamarádi, že sedí na tržišti v kavárně, ať přijdu za nimi. Dlouho jsem je neviděla, tak jsem se rozhodla se za nimi rychle zastavit. Na tržišti jsou dvě kavárny. Jedna je větší, v zimě sem dosáhne sluníčko, a k ouzu tam připravují takové meze, které s přehledem nahradí oběd. Jenže její číšník mi kdysi zaúčtoval něco navíc, což mě docela naštvalo, tak jsem se proti vyššímu účtu ohradila. Šlo jen asi o dvě eura, ale stejně. Číšník mi pak hodil dvě eura na stůl se slovy, že pokud to je pro mě tolik peněz, pak ať si je vezmu, on že tím nezchudne.

Vzala jsem si jedno a druhé mu tam nechala jako dýško a rozhodla se, že sem už nikdy nepůjdu. Naproti je totiž druhá kavárna, ta je sice menší, sluníčko sem v zimě bohužel svými paprsky nedosáhne, ale zato má levnější ouzo, milou obsluhu a jednoduché meze v ceně. A kromě toho majitel nic nenamítá, když si člověk přinese svoje meze z nedalekého rybího bistra.

Adonis šel kdysi do té větší s nějakým kamarádem doktorem a když se bavil s číšníkem, vyprávěl mu, že se jeho žena zlobí, protože ji natáhnul o dvě eura. „To je tvoje žena, ta Češka?“ Divil se majitel. „Tak to je škoda, to měla říct, že je od tebe!!“

To mě popudilo ještě víc. Copak potřebuju protekci už i v řecké kavárně? A tak jsem vždycky prošla okolo, ignorovala jeho pokřikování v češtině: „Ahoj, jak se máš,“ a chodila do té druhé. Tentokrát ale moji kamarádi seděli už právě v téhle. Ten samý pán je totiž jejich známý.

Přisedla jsem si k nim i přes svoji nechuť rušit sobě daný slib, že sem už nevkročím. Číšník byl neskutečně přátelský, znal mě jménem a obskakoval nás, jako bychom byli nějaká honorace (tak přece jen protekce, pomyslela jsem si). Nakonec si k nám přisedl, vyprávěl o tom, jak tančí tango v nějakém klubu, kam musíme rozhodně přijít a pak nám ještě přinesl ouzo na úcet podniku.

Vítr byl čím dál silnější, tak jsem se rozloučila a spěchala k větrnému mlýnu. Tam tentokrát nebyl nikdo ze zimních plavců. Vlny narážely o kamennou zeď a šplíchaly vysoko do vzduchu.

Přešla jsem k vnitřní straně mola, tam, kde moře nebylo tak divoké. Trochu neklidně jsem se rozhlédla kolem sebe a uvažovala, zda by mě někdo viděl, kdybych se začala topit. Pak jsem ale zahnala chmurné myšlenky s tím, že se určitě topit nezačnu a trochu nesměle vstoupila do chladivého moře.

Vlny mi šplíchaly do obličeje, takže jsem během pár minut měla mokré vlasy a stěží viděla přes slané kapky v očích. Lehla jsem si na záda, zavřela oči a nechal se jen tak chvíli unášet. Ne moc dlouho, protože bych každou chvilku mohla narazit hlavou do nějaké zakotvené rybářské loďky. Vlny mnou zmítaly sem a tam a já jsem zase jednou mohla úplně vypnout myšlení, jakoby člověk prostě jen zmáčknul tlačítko off, což se mi bohužel moc často nedaří. Ten pocit je naprosto jedinečný.

Trvalo to možná jen několik minut, nebo desítek vteřin, když jsem zase oči otevřela.

Nade mnou přeletěl racek. Divoce mával křídly a kroužil okolo mě, jako by mě znal. Zamávala jsem mu.

Na kamenných schůdkách stál pan Manolis. Dobrá duše zimních plavců. Obtloustlý stařík s náušničkou v uchu, který se chodí koupat každý den, vždycky s sebou přinese malou lahvičku tsipura a pár dobrých slov. Ten se na mě díval a čekal tam na břehu s mým ručníkem v ruce, aby mi ho podal, až vylezu z vody.

„Vy se dnes nekoupete?“, ptala jsem se hned, co jsem mu poděkovala. Podíval se na mě smutnýma očima:“ Dnes ne, dnes nemám náladu. Mám spoustu věcí, které musím vyřešit.“

Vítr sílil a zatímco jsem si povídala s panem Manolisem, úplně jsem oschla. Dozvěděla jsem se, co v životě dělal, kolik má dětí a jak zemřela před lety jeho žena.

Vyprávěla jsem mu zase o tom, že mně koupání v moři pomohlo loni, když těžce onemocněla moje sestra, abych se nezbláznila.

Pak jsem se oblékla a šli jsme spolu pomalu několik metrů k větrnému mlýnu. Den byl čím dál víc ponurý a přes mlhu už nebyla vidět ani Stará benátská pevnost. Pan Manolis mi nabídnul, že mě sveze do centra na motorce, ale já jsem s díky odmítla. Potřebovala jsem ty dva kilometry okolo rozbouřeného moře, abych si utřídila své nesouvislé myšlenky….