Ještě jednou (o Velikonocích na Korfu)

Myslela jsem si, že o Velikonocích na Korfu už jsem napsala úplně všecko, co se napsat dá. Jenže když jsem chodila v letošním velikonočních procesí, uvědomila jsem si další věci, které jsem dříve buď neviděla nebo nevnímala.

Největší událost letošních Velikonoc pro mě byla jednoznačně účast Janýska v dechové kapele. Vybaven malou uniformičkou, vzal si svoji flétnu a neúnavně pochodoval městem ve smutečních procesích. Já jsem letos hrála na soprán saxofon, který je na váhu o dost lehčí než můj alt saxofon, pochodovala jsem jednu řadu za Janýskem a byla jsem šťastná a hrdá na to, že hrajeme letos spolu.

Při posledním epitáfiu-smutečním průvodu na Velký pátek, jsem v okně jednoho starého benátského domu spatřila snad devadesátiletou babičku. Vedle sebe měla malého pejska, v ruce zapálenou cigaretu a na okně postavené dvě svíčky ve svícnech. Nevím, proč na mě udělala tak hluboký dojem. Připadala mi jako obraz nějakého známého malíře, který bych nazvala jednoduše „Stáří na Korfu“. Ptala jsem se pár mladých spoluhráčů, zda nemají telefon s kvalitním foťákem. Nakonec měla klarinetistka Fey dokonce foťak v kapse a slíbila mi fotku poslat. Babička se na mě usmála a zamávala mi na souhlas, že si ji můžu vyfotit. Škoda, že nevyšla o trochu lépe.

I přesto, že předpovědi počasí byly naprosto katastrofické, zdálo se, že někdo déšť dokonale řídí. Hřmělo a pršelo, proudy vody se snášely na fialově osvícené město, ale vždycky, když se začalo hrát venku, jakoby někdo udělal cvak a déšť vypnul. A zase. Já jsem po osmi hodinách průvodů cítila tak strašnou bolest v zádech, že jsem si pohrávala s myšlenkou, že zběhnu a zabalím to. Pak jsem se ale zamyslela nad tím, jak se musel cítit Ježíš, když nesl svůj kříž a v tu chvíli mi můj soprán saxofon (zapůjčený z filharmonie a vyluzující zvuky ne úplně nepodobné píšťalám indických faíkrů krotících kobry) připadal zase lehký jako pírko. Těsně před skončením posledního a největšího epitáfia, které vychází před půlnocí z Metropolitního kostela, začalo drobně mrholit a když jsme došli domů, zase někdo otočil vypínačem a spustil se prudký a divoký liják.

Na druhý den jsem bolestí nemohla vstát z postele a uklidnila se tím, že Ježíš taky odpočíval (i když v hrobě). Zatímco Janýsek vstal a už na osmou hodinu byl ve své uniformě připraven k dalšímu hraní. Stejně tak večer, na tzv. Druhé vzkříšení Krista, kdy už jsme pochodovali zase spolu. Obloha byla zatažená a foukal silný vítr, který umocňoval dramatičnost celé slavnosti. Střed města byl zaplněn tisíci lidí se svíčkami v ruce, kteří sledovali půlnoční mši jonského metropolity. Přesně o půlnoci začali popové hlasitě zpívat „Christos anesti“ – Ježíš byl vzříšen a z pevnosti se ozvaly první rány každoročního ohňostroje, který místo obvyklých dvaceti minut trval jen necelých osm. Pomyslela jsem si, že řecká krize má i své pozitivní stránky, protože zrovna dvacetiminutový ohňostroj mi připadá jako skutečné mrhání peněz.

Řekové Velikonoce opravdu prožívají. O půlnoci se začali líbat na tváře a zdravit pozdravem Christos anesti, já jsem byla překvapená malými dětmi z orchestru, které si přály navzájem a přicházely políbit dokonce i mě. Dvě další kapely, které taktéž pochodovaly městem, dělaly velkolepou šou pro turisty, což se osobně dotklo našeho dirigenta, který se ještě v jednu hodinu v noci rozčiloval, že Kristus je ještě v hrobě a konkurenční kapely dělají z jeho pohřbu cirkus.

Janýsek ulehl do postele kolem půl druhé a nařídil si budíka na půl sedmou ráno na další procesí. Já jsem neměla žádnou sílu, proto jsem vstala až na jedno pozdější a jen v polospánku obdivovala svého malého synka, který tak brzy ráno, po pouhých pěti hodinách spánku, oblékl uniformu, sám se potichu nasnídal a vyšel do deštivého nevlídna. A zase: když kapela vyšla ven z budovy, přestalo pršet….

Povídala jsem si o těchhle malých zázracích s jedním klarinetistou, který je přesvědčen, že tohle je dílo svatého Spyridona. Počasí se zdá být jeho doménou. Ne nadarmo se slaví jeden z jeho svátků, kdy zachránil Korfu před tureckým nájezdem tak, že seslal hromy blesky a děsivé počasí na ostrov, takže Turci byli nuceni odplout. A o Velikonocích se schránka s jeho ostatky vystavuje, chce si proto zaručit důstojnou účast při všech procesích. Něco na tom asi bude. Po téměř čtrnácti letech bydlení naproti svatému Spyridonovi začínám být nalomená.

V tuhle chvíli na kostele zvoní zvony jako o život, Janýsek hraje s kapelou uvnitř kostela a schránka se světcem se opět ukládá do stříbrného sarkofágu. Teď už se konečně může rozpršet naplno.

A na závěr dvě videa z Velikonoc:

Házení nádob z oken

PROCESI