Je to nejhorší hladomor na naší planetě za posledních sto let. Jemen je země ležící na jižním vstupu k Rudému moři, která už před začátkem války v roce 2015 patřila k nejchudším státům světa. Dovážela 90 procent potravin, 40 tisíc dětí ročně se nedožilo 5 let. Podle neziskové organizace Save the Children od začátku bojů zemřelo hlady 85 tisíc dětí ve věku do 5 let. Čechojemenka Sabina Addailamy se rozhodla alespoň některé z nich zachránit.
Vzpomínáte si na moment, kdy jste pochopila, že Jemen se ocitl ve válce?
Válka začala 26. 3. 2015. Na tohle datum asi nikdy nezapomenu. Moje nejmladší dcera Linda měla jít se školou do zábavního parku a moc se na to těšila. Celou noc kvůli tomu nemohla usnout. A najednou nás ostatní vzbudila letadla, bombardování a protiletecká střelba. Vůbec jsme ale tenkrát netušili, o co jde, a tak jsme se ani nebáli.
Vyhlédli jsme z okna, nebe bylo jasné, nádherně svítily hvězdy a mezi nimi lítaly červené tečky protileteckých střel. Zprava, zleva, prostě ze všech stran. Pak ta letadla začala létat úplně nízko, vzápětí se ozvaly výbuchy. Pak jsme se dozvěděli pravou příčinu nočního rozruchu – jsme ve válce se Saúdy. Říkali jsme si, že to je jen chvilková záležitost, maximálně na dva týdny nebo měsíc. Jenže válka trvá přes čtyři roky a konec je v nedohlednu.
se narodila v roce 1974 v tehdejším Československu české matce a otci z Jemenu. Vyrostla a vystudovala gymnázium v ČR, dnes žije v Jemenu, kam se provdala.
Dotýká se konflikt vašeho každodenního života?
Je to stále horší. Ze začátku jsme měli všeho dostatek. Banky fungovaly, zaměstnanci dostávali platy, letiště bylo otevřené, lidé mohli cestovat. Měli jsme zásoby potravin i léků. Fungovala elektřina, silnice byly otevřené, ceny byly nízké a existovala obrovská naděje a víra, že vše brzy skončí, až se svět dozví, co se tu děje.
Teď jsou banky prázdné, peníze za vývoz ropy mizí neznámo kam, státní zaměstnanci a učitelé jsou už roky bez pravidelného příjmu. Kvůli tomu jsou zavřené školy. Mnohé jsou zničeny a další slouží jako místa pro uprchlíky z jiných měst. Letiště je zavřené a zčásti zničené. Lidé musejí cestovat přes Aden i několik dní a potřebují povolení.
Léky jsou nedostatkovým zbožím. Ani ty životně důležité jako je inzulín, přípravky na srdce a různé druhy chemoterapií nejsou k dostání. Dají se získat jen přes známé a za sumy, které většina obyvatel nemá.
Elektřina nefunguje vůbec, cesty a mosty jsou zničené, stejně jako přístavy a nemocnice a mnoho překrásných budov našeho hlavního města San‘á. Ceny potravin se zvedly několikanásobně, takže mnozí lidé si prostě nemůžou dovolit denně ani chléb.
Hlavně se ale proměnily srdečné tváře Jemenců. Je v nich vidět zklamání, beznaděj, lítost, utrpení a zoufalství. Často se ptají, proč na ně svět zapomněl. Jak je možné, že se i po všech reportážích, dokumentech a novinových článcích, po návštěvách humanitárních organizací a spolků na podporu lidských práv nic nezměnilo. Má snad jemenské dítě menší hodnotu než jiné děti? Musí umírat hlady nebo na choleru? Zdá se mi, že svět od nás odvrací svůj zrak.
leží na jihu Arabského poloostrova. Nacházejí se zde naleziště ropy a právě ta jsou důvodem ozbrojených konfliktů v oblasti. Od počátku války v Jemenu, která pokračuje už čtvrtým rokem, zahynuly desetitisíce lidí, v důsledku hladu a nemocí ovšem mnohonásobně více. Jen v roce 2017 podle Save the Children zemřelo hlady 50 tisíc dětí.Na jedné straně stojí šíitští povstalci Húsíové podporovaní Íránem, na druhé vládní vojska prezidenta Abdara Mansúra Hádího podporovaného Saúdskou Arábií. Občanská válka je doprovázena masivním leteckým bombardováním a námořní blokádou. Vstup Saúdské Arábie a jejího spojence Spojených arabských emirátů do konfliktu, především jejich účast na leteckých útocích a námořní blokádě, měl za důsledek jednu z největších humanitárních katastrof na planetě a zároveň se jedná o největší humanitární krizi od druhé světové války.
- Lidé bezprostředně ohrožení hladomorem: 14 milionů.
- Lidé, kteří potřebují základní lékařskou pomoc: 16,4 milionu, podle Světové zdravotnické organizace je Jemen od roku 2017 ohrožený cholerou, je zde vysoký výskyt žloutenky typu A, B i dalších typů, dále leishmaniózy a horečky dengue.
- Lidé, kteří trpí nedostatkem pitné vody a hygienického zázemí: 16 milionů.
- Lidé násilně vyhnaní z domovů (podle údajů UNHCR ze září 2018): Vnitřně vysídlených osob – 2 miliony, z toho 89 % je vysídleno déle než rok.
- Jemenských uprchlíků ve světě: 190 352.
V Jemenu zuří hladomor. Ale v Evropě to téma není… Setkáváte se i vy s důsledky nedostatku jídla?
Oficiálně od začátku války zemřelo hladem asi 85 000 lidí. Já se ale domnívám, že je to pouhé statistické číslo, které někdo získal ze záznamů v nemocnicích. Mrtvých bude mnohem víc a každým dnem jich přibývá. Mnoho potřebných žije v odlehlých oblastech a nikdo o nich neví.
Je strašné přihlížet tomu, jak jsou malé děti vyhublé na kost, a pokud se jim podaří vyhledat pomoc, často už je pozdě a nezbývá tedy než čekat, až rodičům dítě zemře v náručí.
I vy sama máte tři děti. Jak se je snažíte uchránit před válkou a hladem?
Díkybohu jsme na tom v porovnání s ostatními ještě velmi dobře. Já i manžel, poté co jsme byli nuceni zavřít naši firmu, jsme si našli novou práci. Ze začátku nám pomáhala manželova rodina žijící v Británii a moje sestra, která je v Čechách.
Potraviny sice dostupné jsou, ale ceny jsou opravdu vysoké. Kurz dolaru se mění ze dne na den, někdy je i třikrát vyšší, takže tomu pak odpovídají i ceny. Když je pak něčeho nedostatek, zaplatí člověk i desetkrát nebo dvacetkrát víc. To samé platí o plynu, benzínu, cisternách s vodou, protože rozvody vody tu nefungují.
Asi nejste jediní, komu zkrachovala soukromá firma…
Je to tak. Je těžké si najít novou práci. Pokud se to povede, bývá to za almužnu. Učitelé nedostávají zaplaceno už přes dva roky. Ze začátku se snažili ještě vyučovat zadarmo, ale to nešlo dlouho. I oni mají rodiny a musí se něčím živit.
Takže lidé dělají cokoliv, co jim přinese nějaký výdělek. Obdivuji Jemenky, které se postavily na vlastní nohy a snaží se uživit rodiny. Pečou, šijí, něco vyrábějí, pěstují, hlavně se ale vzájemně podporují. Bohužel mnohé z nich nemají žádné vzdělání a nic neumějí. Chtěla bych se tedy později soustředit i na jejich vzdělání. Naučit je alespoň trochu anglicky a nějakou ruční práci, kterou by se mohly živit. To by jim určitě pomohlo.
Pokud učitelé neučí, děti v celém Jemenu přestaly chodit do školy?
Chodí jen do soukromých škol, stejně jako moje děti, za které platíme roční školné. Na začátku války jejich státní školu zavřeli na sedm měsíců, potom se výuka zase obnovila, až se ale nakonec školy zavřely úplně.
Školné se zvyšuje s vyššími třídami. Moje nejmladší dcera chodí do šesté třídy, prostřední syn do posledního ročníku střední školy a ten nejstarší už je na vysoké škole, kde studuje management byznysu. Univerzita je soukromá, ale vzhledem k situaci nám dala obrovskou slevu.
Ze statistiky mezinárodní organizace Save the Children:
- 75 % škol bylo zničeno
- 29 % dětí nechodí do školy
- Jen 55 % dívek starších 15 let je gramotných
- 1600 dětí bylo zabito během války
- 23 % dětí je nuceno pracovat
Jak je postaráno o nemocné, sociálně slabé a staré Jemence?
Někteří jsou na tom opravdu zle. V našem sousedství žije asi šedesátiletá paní, která má leukémii. Její manžel je těžce nemocný a její dcera postižená. Žijí všichni v jednom pokoji a jedí jen to, co se podaří té sousedce během dne sehnat. Je odkázaná čistě na pomoc druhých. Někdy dostane pár drobných, jindy několik kousků chleba nebo zeleniny. Léky nemají vůbec.
Jiná stará paní kousek od nás si k nám chodí pro dřevo, které máme z ořezaných větví. Bez něj nemá na čem vařit. Její tři synové zemřeli ve válce a babičce zbyla tři vnoučata, o která se musí postarat. Jejich maminka to psychicky nevydržela a utekla ke svým rodičům do jiného města. Babička bydlí s vnoučaty v jedné místnosti a žijí jen z toho, co vyžebrají.
Působí ve dvanácti nemocnicích a podporují víc než 20 zdravotnických zařízení v 11 jemenských guvernorátech.Od března 2015 do prosince 2018 provedly týmy Lékařů bez hranic 81 102 chirurgických zákroků, ošetřily 119 113 zraněných v důsledku válečného konfliktu, asistovaly u 68 702 porodů a pomohly více než 116 000 lidí s podezřením na choleru.Od začátku letošního roku má organizace na místě 2200 členů, včetně lokálního personálu.
Vy jste začala takovým lidem pomáhat. Má to smysl? Není vaše pomoc kapkou v moři a spíš uchlácholením vlastního svědomí?
Vím, že člověk nemůže spasit svět, ale snažím se pomáhat alespoň lidem ve svém bezprostředním okolí. S kamarádkami jsem založila projekt Pomůžu, jak můžu (www.pomuzujakmuzu.cz číslo transparentního účtu: 2701537846/2010).
Minulý rok jsme spolupracovaly na nákupu potravinových balíčků, které jsem pak rozdávala rodinám v nouzi v bezprostředním okolí. Teď jsme si daly za úkol udělat něco většího. Rozhodly jsme se s přítelkyněmi z Čech otevřít jídelnu pro hladovějící rodiny. Náš plán je zajistit jedno teplé jídlo denně asi padesáti rodinám z nejbližšího okolí. Což je zhruba 300 lidí. Hlavně budeme krmit ženy, jejich děti a staré lidi.
Budete sama vařit?
Otevření jídelny poskytne zároveň několik pracovních příležitostí. Zaměstnáme kuchaře a jeho pomocníka. Nákup potravin bude zajišťovat můj muž za symbolický plat. Pomáhat budou i naši synové. Netrvanlivé potraviny se budou muset obstarávat denně, protože nemáme lednici. Já povedu účetnictví a administrativu.
Kolik je startovní částka, za kterou najdete prostory a vybavíte kuchyň?
Na vybavení kuchyně a její provoz na tři měsíce potřebujeme asi 200 000 korun. Založili jsme transparentní účet, kam mohou dárci své příspěvky posílat a zároveň se dívat, jaký je stav účtu. Zatím máme vybranou asi čtvrtinu. Pak budeme samozřejmě potřebovat stálou podporu přispěvatelů. Náklady na jedno jídlo pro šestičlennou rodinu se pohybují okolo 3200 Kč měsíčně. Pro lidi v Čechách se to zdá velmi levné, pro lidi tady je to ale otázka přežití.
Lze se za běžný jemenský plat dosyta najíst?
Lidé tu žijí hodně skromně. A rodiny si opravdu pomáhají. Někdo má schované peníze z dřívějška, kdy tu ještě nebyla bída, někdo něco zdědí, takže ten, kdo zrovna něco má, podporuje ty, co mají méně.
Já mám na místní poměry slušný plat ve školce, kde pracuju. Je to okolo 100 dolarů měsíčně, ale někteří lidé vydělávají třeba jen 20 dolarů za měsíc.
Tady se hodně dodržují tradice. Když se někdo žení, je nemocný nebo umře, všichni příbuzní se složí a přispějí finančně nebo materiálně. Rodiče tu jsou ve velké úctě, takže co chce maminka nebo tatínek, je pro děti priorita. Domovy důchodců zde neexistují, nejsou prostě potřeba. Je to jedna z těch úžasných věcí, která mě v téhle milované zemi drží nad vodou.
Máte vlastní rodinu a možnost z Jemenu odejít. Nepřemýšlíte nad tím?
Přemýšlíme. Ale pořád jsme věřili, že válka nebude dlouhá. Až i náš prostřední syn skončí střední školu, chtěli bychom, aby se se starším bratrem vydali do Británie a studovali tam. Mohli by bydlet u manželovy rodiny. I kdyby tady totiž nakonec dostudovali, budoucnost je velmi nejasná. My s manželem a dcerkou bychom je možná časem následovali.
A pokud se přece jen situace v Jemenu zlepší, chtěli bychom se vrátit. Nikdo z nás nechce žít tak daleko od domova. Všichni Jemen milujeme. Teď mě tady drží i naše připravovaná jídelna pro chudé. Dosud jsme tu ale chtěli zůstat kvůli mému tatínkovi, kterého jsem nade vše milovala a se kterým jsme se v poslední době opravdu sblížili. Bohužel před pár týdny zemřel. Moc mi chybí.
Napsáno pro internetový Deník N
Je to hrozné.Obrovská nenasytnost velkých firem připraví statisíce lidí o domov,mnohé o životy a základní podmínky k životu v jejich milované rodné zemi.
je to tak, bohužel…
Pavli, nedávno jsem doposlouchala audioknihu spisovatele afgánského původu Khaleda Hosseiniho Lovec draků. Bylo to pro mne hodně silné, pouštěla jsem po částech a místama zvažovala, zda mám pokračovat. Pak po večerech jsem seděla u internetu, studovala dějiny Afganistánu i Jemenu, prohlížela si mapy, četla články, které jsem do té doby vnímala jen okrajově… a měla pocit absurdnosti, že utrpení tamních konkrétních lidí je aktuální skutečnost v 21. století. A že interpretace bývá často nejednoznačná, viděná ze subjektivních úhlů i mocenských zájmů, a jaký mám důvod k vděčnosti, že žiji právě zde a teď.
Přemýšlela jsem o Sabině a její statečnosti a o tom, že jsou podnikavé a energické ostrovanky, které mají sílu pro dobrou věc rozhýbat ostatní.
milá pavlo, děkuji za milá slova a za zájem!!
Už jsem to našla na fb a budu to sdílet.
Pamatuju si už ten starý rozhovor před několika lety, tehdy mě to zasáhlo, co se v Jemenu děje.
liško, moc děkuji. každé sdílení pomůže, protože se tak o jemenu dozví více lidí.