Jarní blues (…a housenky)

Včera se zdálo, že už definitivně přišlo jaro. Ráno ozářené sluncem v nás vyvolalo neodolatelnou touhu si udělat malý piknik na pláži. Pozvala jsem i Francouzku Danielle, abych pak měla o čem psát… Samozřejmě žertuji, i když její tepláková souprava značky Chanel, bílé síťované punčošky a bílé lakované mokasíny mezi odpadky na neuklizené pláži docela vynikaly. Sešlo se nás celkem asi deset, každý přinesl něco k jídlu a tak jsem jedli, pili a hodovali, než… se nad námi stáhla černá mračna a my se každý rozjeli do svých domovů.

Dnes už od rána prší. Řekla jsem si, že budu doma trochu uklízet, abych využila ošklivého počasí k něčemu prospěšnému. Zajímavé je, že kdykoliv se rozhodnu udělat něco pro domácnost, nedá mi to a ještě rychle se jdu podívat, jestli mi nepřišel nějaký důležitý mail a většinou potom „zkejsnu“ poměrně dlouhou dobu na internetu, kde probírám důležité mezilidské vztahy s tou či onou kamarádkou nebo tím či oním kamarádem.

I dnešní uklízení dopadlo klasicky jako vždy, ale vzhledem k tomu, že podle předpovědi má být hnusně celý týden, nemám zas tak špatné svědomí. Práce holt počká do zítřka. Nebo pozítří. Jednu věc ale musím udělat ještě dnes: zlikvidovat maličké černé housenky, které mi přes balkon už asi měsíc lezou do bytu. Kvůli nim jsem přestala na balkoně věšet prádlo, protože pak jejich tmavé cestičky nacházím na čerstvě vypraných kouscích oblečení, kvůli nim jsem přestěhovala skoro všechny boty do kuchyně, neboť v chodbě nám lezly do bot a než si člověk zvyknul, obul si botu, ze které se ozvalo takové:“čk,plf“ nebo nevím, jak jinak popsat zvuk prasknuté naduté housenky, na kterou člověk zrovna došlápnul. Před obouváním jsme se tedy všichni naučili boty nejdřívě řádně vytřepat.

Nemám ani v nejmenším chuť proti nim něco podnikat, protože se jich strašně štítím. Prosila jsem Adonise, ať je vyhubí, ale Adonis se slovy :“chuděrky, nech je žít, co ti udělaly?“ se na to úpně vykašlal. Housenky jsou na celé venkovní zdi balkonu a pomalinku polehounku přelézají skrze špatně utěsněné dveře dovnitř. Každé ráno je zametu /schoulí se mršky do klubíčka a dělají, že jsou mrtvé/, Ofelie z nich má strašnou radost, bere je do mezi dva prstíčky a výská radostí a já vyhazuji celou hromádku do záchodu, splachuji, abych odpoledne našla jejich příbuzné v ještě větším množství.

Co s nimi? Před chvílí mi volala moje kamarádka Miriam, která mi sice dala za pravdu, že housenky jsou hnus, ale zase mi připomněla něco, co jsem už úplně vypustila z paměti. Že housenky vlastně nikdy nejsou jen obyčejné housenky, ale je to jen přechodná fáze nějakého jiného tvora. Malá miminka, která já teď po desítkách několikrát denně splachuji do záchodu. Je jaro a housenky prý tu nebudou věčně. Odkládám prudce jedovatý sprej proti obtížnému hmyzu, s nostalgií otvírám knížku Ferdy Mravence a pozoruji dvě úplně maličkaté housenky plazící se směrem ke mě. Chytám je mezi dva prsty a láskyplně je odnáším znovu na balkon. Jaro je tady…