Eleni je neuvěřitelně vitální šedesátnice ze Soluně. Babička dvou vnoučat drandící na motorce. Je to Řekyně, která se narodila na Moravě řeckým uprchlíkům, kteří utekli ze své vlasti během občanské války, kde jim hrozila jistá smrt.
O své vlasti však od rodičů slyšela tolik dobrého, že když se jí otevřela možnost návratu, okamžitě ji využila. Představa, že tráva je zelenější a nebe modřejší, lidé srdečnější a zelenina šťavňatější se sice do jisté míry naplnila, ale její začátky, kdy vlastně byla cizinkou ve své zemi, nebyly vůbec jednoduché.
Eleni je jeden z nejdobrosrdečnějších lidí, které znám. Rozdá všechno, i kdyby už na ni nemělo zbýt nic. A taky často nezbývá, ale jak sama říká – nějak bylo, nějak bude. A i když jsme od sebe daleko, často si spolu píšeme na facebooku a já ji považuji za svoji spřízněnou duši a doufám, že to platí i obráceně.
Tuhle jsem od ní dostala zprávu, kterou sem dávám (s laskavým svolením Eleni). Je to totiž něco, co vystihuje ji a mnoho dalších Řeků.
Ahoj Pavlínko, představ si, co jsem včera večer zažila:
„Niki je Řekyně z Polska a je to moje bývala spolupracovnice. Před šesti lety šla do důchodu a od té doby jsem ji neviděla. Včera v poledne mi volala, že je u moře, asi 15 km od Soluně a že mám přijet, že mě ráda uvidí.
Řekla jsem jí, že do tří pracuju, ale to jí nevadilo, že tam ještě bude, a že tam jsoutaky nějací čeští turisté. A tak jsem se za ní po práci vydala na motorce. Před dvěma lety to místo bylo krásné. Bar s bazénem přímo na pláži. Když jsem tam teď alee dorazila, nestačila jsem se divit. Podnik zkrachoval a všude byla špína, sklo, prázdné flašky a kam oko dohlédlo, výkaly a smetí.
V bazénu byla špinavá zapáchající voda s mrtvými krysami a roztrhanými rybářskými sítěmi a před tou spouští leží Niki na lehátku, vedle sebe má transistor, ze kterého se line hudba ve stylu Syrtaki a ona se v klídku opaluje, jako by byla někde v luxusním hotelu na Kanárech…
Musela jsem se koukat pod nohy, abych nešlápla na nějaké výkaly nebo sklo a neporanila se. Objaly jsme se a obě jsme pocítily upřímnou radost ze setkání. Nedalo mi to se nezeptat: “Prosím tě, co tu děláš uprostřed toho bordelu?” Prý má za tím domkem smeták, vždycky si to tu trošku uklidí a pak si užívá samoty a nikdo ji neruší. Ale zrovna ten den sem přijelo auto s českými turisty a vypadá to, že tu chtějí nocovat.
A tak když vylezli z moře a přišli ke svému autu, dala jsem se s nimi do hovoru: “Proboha, co tu děláte?” Vyprávěli mi, že jedou z Moravy do Albánie, ale protože se cestou přes Kosovo musí platit jakési poplatky, napadlo je vzít to přes Řecko, aspoň prý budou mít o zážitel víc.
Nechápala jsem, proč si pro řecké zážitky jedou zrovna na tohle příšerné místo. “Když v Soluni nebylo kde zaparkovat, tak jsme chtěli sjet někam k moři, a tady je klid a můžeme tu nerušeně přespat…,” dostalo se mi odpovědi
Pak si ustlali na pláži a ulehli k odpočinku po dlouhé cestě a my jsme si s Niki povídaly až do západu slunce. V tu dobu začíná nálet komárů, a tak jsme to rychle zabalily, Niki odjela a já jsem se ještě šla s partičkou čechů rozloučit. Ještě jsem mladíka posadila na motorku, abych ho svezla do obchodu, kde se prodávají plynové bombičky na kahánek, na kterém vařili a pak už jsme se rozloučila a kladla jim na srdce, ať se večer raději střídají ve spánku, že člověk nikdy neví, co se na tak odlehlém místě může stat a tady by se pomoci nedovolali.
Daleko jsem ale nedojela. Už byla tma jako v pytli a já jsem pořád přemýšlela nad tím, kde jsem ty lidi nechala a nějak jsem to nemohla vydýchat. Obrátila jsem motorku a jela rychle nazpět. Už nebylo vůbec vidět, ale nechala jsem rozsvícená světla motorky. Koukali na mě, zda jsem něco zapomněla. “Ano, zapomněla!”, křikla jsem na n. “Zapomněla jsem vás! Balte, jede se ke mně, protože já jinak neusnu…”
Nevěřícně se dívali na mě, pak na sebe a nevěděli, jak mají reagovat: “To jste hodná, ale my tu máme všechno – spácáky, jídlo,” snažili se odporovat. “Neremcat a balit, už nechci nic slyšet!” zavelela jsem, a tak jsme během chvilky vyjeli.
Cestou jsme jeli kolem podél návsi, tam byla jakási akce a na pódiu hráli hudebníci a zábava byla v plném proudu. Tak jim dávám signál, ať zaparkují. Šli jsme tam mezi lidi, sedli si, dali si gyros a pivo a pozorovali tančící dav. Koupila jsem hroznové víno, v jedné kavárně poprosila, ať mi ho umyjí a přinesla jim ho. Tak tam celá rodinka spokojeně seděla, pozorovala dění a pojídala hrozny a všichni byli spokojení a mně bylo dobře na duši.
A pak jsme vyjeli směrem na Soluň. Já zase na motorce vepředu a oni za mnou v autě. Po cestě jsem jim ukazovala různé zajímavosti a pak je vzala na soluňské hradby, aby se pokochali pohledem na noční město. Tam jsme si dali zmrzlinu a prošli úzkými uličkami starého města. Ukázala jsem jim fíkovníky a olivovník a rodinka byla jak u vyjevení, všecko si fotili a říkali, že to je jako sen.
Když jsme přijeli domů, ustlala jsem jim, mladí si šli lehnout a my starší poseděli na balkoně a probírali všechno možné od politiky po vaření. Ke snídani jsem jim udělala palačinky a rozloučila se s nimi, protože jsem musela do práce. A já mám radost, že jsem někomu udělala radost a že tihle lidi budou mít hezkou vzpomínku na moji vlast… “
Dočetla jsem, zamáčkla jsem slzu a zamyslela se nad tím, že jestli vůbec máme nějaké křesťanské hodnoty, o kterých tak rádi diskutujeme, měli bychom bránit hlavně pohostinnost (filoxenia je řecké slovo pro pohostinnost a opak xenofobie) a dobré srdce. Ty totiž mezi ně bezesporu patří….
Diky, moc diky… krásné čtení od srdce, které nepotrebuje chválu… je úžasné, že jsou na světě lidi jako ty..!!!! Mockrat jsem se vracel, protoze mi to nedalo nepomoci. Dokonce jednou na benzince u Vassiliki jsem zachranil 19letou divku pred nucenou prostituci..jela na brigadu bohužel netusila, že pod benzinkou jsou pokojičky hodinoveho hotelu…dal penize na cestu na letiště, rodiče nám moc dekovali, penize nicméně….atd atd…ale udelal bych to znova, treba jednou…nekdo pomůže mě, mojí rodině…..díky !!!!
super! dobre skutky se urcite vraceji, ale hlavne cloveka hrejou u srdce, a to za to stoji…
Moc krásně napsané a děkuji za takové lidi jako je Elenka, neznám jí osobně, ale patří mezi mé milé, netové přátelé. Děkuji Elenko, za přátelství.
Eleni je clovek se srdickem na tom absolutne pravem miste
A to přesně ten důvod, proč každý rok na nějaký řecký ostrov jezdím.Neskutečná pohodka, rychle navázané přátelství s lidičkama, kteří by se rozdali. To člověk nikde jinde nezažije. Včera jsem se vrátil z Thassosu a celý rok budu vzpomínat na to, jak jsem si to tam užíval.
Moc pěkný a z několika různých stran poučný příběh, díky za něj.
Pro člověka,který udělá radost nezištně druhému je to pro něho balzám na duši.Takových lidí je u vás v Řecku hodně a to je dobře.Sám jsem se o tom několikrát přesvědčil.Kéž by jich bylo více pak by na tom světě bylo rozhodně líp.
Mila Pavlo.
Uz jsem dlouho nebyla na strankach Ostrovanky.
Dnes odpol. jsme dorazili do Solune. Na letisti to vypadalo, ze se tu mluvi cesky – priletela totiz obe latadla z Prahy i z Widne, videnske privezlo prevazne „Moravu“.
Kona se tu totiz ICNAAM mezinar. konference o aplik. matice, takze opravdu vsehochut oboru. Mame moc sikovnych lidi (a vsichni potr.plnit povinne „body“pro vykazovani vyzkum. vysledku), toz je tu cesko-moravsko-slovenskymi lidmi narvano.
V buse k nasemu hotelu jsem si vzpomnela na Ostrovanku. Vyhledala ji a ctu prvni vetu:…
Eleni je….ze Solune. A pak tu laskavost a dobro mezi radky, na ktery slysi a ktery potrebuje kazdy clovek az je kde je na nasi krasne planete.
Mám tu čest Eleni znát osobně a můžu jen potvrdit .. Má i špatné zkušenosti, ale stále zůstává svá .. Dík
diky za reakce. eleni je vyjimecny clovek, ale nastesti je takovych vyjimek vice. a nejen v recku. diky za ne 🙂
Tak zitra uz odjizdime, diky Ostrovanko, za pomoc v pochopeni mentality Reku, pomaha mi to a citim k nim hned sympatie a chovam se laskaveji, skoda, ze si nemuzu i vic „pokecat“, hl.se starsimi lidmi, prilezitosti by bylo dost, jen ta moje jazyk.vybava silne pokulhava. Take na zminenych konf.by spolu lidi meli co nejvic kamaradit napric svetadily – at je co nejlip na svete. Krasny pozdrav z Thessaloniki, Petra.
Když u nás našli v 50. letech Řekové asyl, pomohlo to víc nám než jim.
A dodnes tu mnozí z nich žijí.