Když jsme těsně před Silvestrem cestovali ze Soluně přes Berlín do Prahy, začal v Jonském moři hořet trajekt Norman Atlantic. Jako každá katastrofa, i tato vyvolala různé senzace v médiích, ale protože se pořád dějí tragédie nové, upadl hořící trajekt rychle v zapomnění.
Po pár dnech jsme seděli s našimi kamarády z Korfu v jedné pražské restauraci a povídali si. Naši kamarádi se ale brzy chystali k odchodu, protože chtěli přivítat další společné známé, kteří měli ten večer do Prahy přijet autem. Jorgos a jeho německá manželka Ilona. Ještě, než jsme se rozešli, zavolali, že nepřijedou. Chystali se totiž na celou zimu odjet do Německa, takže vzali auto, nasedli na trajekt Norman Atlantic a přes Itálii a Prahu se chystali strávit několik měsíců se svojí dcerou v Norimberku. Teď jsou ale po traumatickém zážitku zpět doma na Korfu.
Všichni jsme strnuli. Oni byli na Norman Atlantic!!!!! Náhle to nebyl jen ten neznámý hořící trajekt, na který se už po týdnu téměř zapomnělo. Byl to ten trajekt, na kterém se plavili naši přátelé!
Po prvotním šoku jsme si oddychli, že jsou Ilona s Jorgosem živí a zdraví. Hned po příjezdu na Korfu jsme je pozvali na oběd a poslechli si jejich vyprávění.
V zimě se z Korfu dostává do střední Evropy poněkud obtížně. Jorgos s Ilonou tedy zvolili cestu přes přístav Igoumenitsa na protější pevnině, odkud večer vyplouval trajekt do italské Ancony. Protože jsou oba už starší lidé a měli s sebou svého věrného psa, rozhodli se připlatit si za kajutu, aby pak mohli vyspalí pokračovat v cestě autem.
Kolem čtvrté hodiny ráno je probudil jejich kňučící pes. Pořád běhal sem a tam. Nejdříve měli pocit, že má hlad nebo žízeň, ale pes se pořád dral ke dveřím. A tak Jorgos otevřel dveře a pes vyběhl ven. Oba s Ilonou si vzali jen něco na sebe a šli se podívat, co se děje, když ucítili kouř a v tu chvíli už lidé vybíhali na palubu.
Venku byla tma, hustý déšť střídaly kroupy a vítr dosáhl síly menšího uragánu. Trajekt se kymácel ve vysokých vlnách a z garáží šel nahoru na palubu černočerný kouř. Plameny šlehaly vysoko a nikdo nevěděl, co má dělat. Posádka žádné pokyny nevydávala, zmatěne pobíhala sem a tam a snažila se hasit, ale z hadic netekla žádná voda. Ani spouštění záchranných člunů nebylo nijak jednoduché, hlavně jich nebylo pro všechny dostatek. Někteří z těch, kterým se podařilo se do nich dostat, zahynuli ve vysokých vlnách, protože počasí bylo opravdu drsné.
Jorgos vypráví, že všichni byli úplně zticha. Nebylo slyšet žádný křik ani pláč. Na palubách bylo mnoho lidí, rodiny s malými dětmi, i staří lidé. Všichni jen v hrůze vyčkávali, co přijde.
Záchranné práce kvůli silnému větru pokračovaly velmi pomalu. Asi po deseti hodinách měli manželé konečně možnost se nechat vytáhnout vtrtulníkem. Jorgos ovšem poslal jen svoji manželku, protože nechtěl opustit psa (který je zachránil), který by zahynul, zároveň se ale nechtěl nechat vytáhnout s ním, protože měl za to, že by to bylo nefér vůči ostatním lidem, kteří čekali na záchranu. A tak to risknul a čekal. Když se pejskovi začaly škvařit tlapky, vzal ho Jorgos do náruče a čekal dalších osmnáct hodin, než se i k němu dostala záchrana. Podrážky jeho bot byly úplně spečené.
Pak ho i s pejskem vrtulník vytáhnul a vyložil v nemocnici v Itálii, kde se šťastně setkal se svojí ženou. Veškeré peníze, doklady, cennosti, počítače a auto jim shořely, ale oni dva, vlastně tři, se zachránili….
Ptala jsem se jich, co jim tahle zkušenost dala (co jim vzala je celkem jasné). Chvilku se zamysleli a říkali, že každý nový den je jim přidaný a berou jej jako bonus, protože už tu vlastně neměli být. A tak si řekli, že si ten zbytek, který ještě mají, nebudou ničím nekazit. Rozhodla jsem se pokusit se o totéž, aniž bych vyžadovala od života tak krutou zkušenost…
Napsala jsem komentář, někam se ztratil (nepodařilo se mi ho poslat), tak znova jen krátce – máš úplnou pravdu, každý den je bonus a měli bychom se snažit ho využít …
diky za nej!
Dobrý den Ostrovanko,
děkuji za zajímavé čtení. Jako vždy krásně napsaný článek. Tuhle pravdu, že bychom si neměli naše dny tady ničím kazit, je dobré si občas připomenout.
dekuji:)
Úplná pravda, člověk dokud nezažije něco hrozného nebo neví co všechno se člověku může stát, tak téměř všechno bere jako samozřejmost a vlastně si neváží těch úplně (pro něj) obyčejných věcí. Jako třeba, že v autobuse může stát. Viděla jsem tuhle totiž reklamu právě v autobuse MHD, kde na těch úchytkách bylo napsáno, že někdo by dal kdovíco za to, aby mohl v autobuse stát. A je to pravda. Málokdo si to ale uvědomí.
K tomu trajektu, je zvláštní jak záleží na společnost…. Já když jsem pracovala u Corsica Ferries, tak všechno bylo doladěné do posledního detailu a troufám si říct, že kdyby došlo k nějakému neštěstí bylo by to organizovanější než v tomhle případě. Každý měl určené své místo a nesměl se odsud hnout. Ovšem pasažéry člověk neovlivní a otázka je, jestli kdyby šlo do tuhého by byli všichni schopni zachovat klid a zůstat na místě, kde mají. Každopádně hasicí přístroje se zkoušely každý týden, takže by možná i něco uhasily.
ty ses ale plavila na tech zaocenaskych luxusnich, vid? tam je to asi jine. tohle je proste trajekt najmuty reckou spolecnosti, ktery prevazi v zime hlavne kamiony a zrejme se snazi udelat to co nejlevneji:(
jinaks tim stanim v autobuse!!! to je fakt pravda!
No právě že ne, my jsme taky byli „obyčejný“ trajekt, co převážel z bodu A do bodu B.
To je moc pěkný, že toho pejska nenechal napospas osudu i v takové situaci a ještě džentlmensky čekal. Je zbytečné něco psát – hezky to vyjádřila M.Amar a jen bych se opakoval.
Jo a pokud jde o ty finanční ztráty, tak předpokládám, že ty by mělo jít uplatnit po té rejdařské společnosti, která ten trajekt provozovala? Hotovost a počítač jim asi neuhradí, protože bude těžko prokazatelné, že o to přišli, ale to auto by jim snad uhradit měli? Plus nějaké odškodnění za utrpěnou újmu apod. Samozřejmě je otázkou jestli měli dostatečné pojistné krytí…
Chápu ale, že člověk je rád, že přežil a tohle všechno je pak vcelku vedlejší…
no… auto bylo stare, takze za to nedostanou skoro nic a penize v hotovosti a dalsi cennosti (nehlede na harddisk s fotkama za x let, co si chteli konecne pres zimu v nemecku vyvolat a nalepit-to proste ma jinou nz financni hodnotu), to jim proste nikdo neuzna. hlavne bude soud, ale to je na tak dlouhe lokte, ze se toho nemuseji dozit. takze oni to proste odmavli a jsou radi, ze jsou nazivu.
Brrrrr! Trajektem z/do Igoumenitsy jsem jel několikrát a neumím si představit, jak bych reagoval na podobný vývoj situace, to se člověk dozví, až to nastane, takže preferuju se to nikdy nedozvědět. Ale s tím „bonusem“ mám podobnou zkušenost z povodně 2002. Od té doby taky vlastně „přesluhuju“.
ufff….co se stalo pri povodnich?
Málem se mi povedlo utopit na vlastní zahradě, která se změnila v Orinoko. Na evakuaci jsme tehdy dostali jednu minutu a řekli nám, že dům to nejspíš smete, protože se nad námi pohnula hráz rybníka s dalšími třemi metry vody (je to dobré praktické cvičení, co si člověk během té minuty sbalí s sebou :-)). Ale když to dopadne dobře, je nakonec něco takového hodně poučný zážitek, protože se člověk pozná „z jiného konce“.
a co se nakonec stalo s domem?
Nedávno jsem si stěžovala na srazu spolužáků, že můj syn boural a zcela nové auto šlo na odpis. Nebyla to jeho vina, zranění bylo bolestivé, ale ne něžké, ale já už na nové auto nikdy neušetřím. Bylo mi to hodně líto, dokud mi spolužák (shodou okolností Řek)
neřekl : „buď ráda, že to přežil!!“ On koupil synovi motorku a ten se mu na ní zabil.
Takže jsem hodně rychle přehodnotila své pocitya hodnoty.
Proto přeji Iloně s Jorgosem ještě hodně a hodně těch bonusových dnů, protože život máme jen jeden a nedá se za nic na světě znovu koupit.
…. a hodně dlouhý a krásný život přeji i jejich zlatému pejskovi…
diky, rada vyridim. a tobe taky vse dobre!
drsne… 🙁
Ale je to tak. Takove udalosti nas donuti koukat se na svet trochu jinak… aspon na chvili.
presne…