Vlastně jsem si vzpomněla ještě na pár historek z našich cest, které musím zaznamenat, jinak je zapomenu a to by byla možná škoda. Anebo ne?
Náš kamarád Martin nám půjčil byt v Praze na Břevnově. Protože ale v Praze sám nebyl, přivezl klíč mojí mamince a ta ho po příjezdu předala mně s adresou a poznámkou, že byt se nachází v minus dvojce a že to jsou ty dveře blíž výtahu a že tam máme znamení.
Dotáhli jsme s Adonisem kufry až přede dveře (ty druhé byly od místnosti na odpadky, zejvně Martin nemá o mé inteligenci moc vysoké mínění, pomyslela jsem si), kde byla připevněná cedulka Welcome a na zemi krabička plná vanilkových rohlíčků. „Jak roztomilé uvítání,“ poznamenal Adonis při pohledu na cedulku. Já jsem zase ochutnala vanilkový rohlíček, který zřejmě pro nás napekla Martinova žena, byl dobrý, akorát jsme si říkala, proč ho raději nenechala uvnitř bytu, ale možná to bylo právě to znamení. A pak jsme vytáhli klíče. Zkoušeli jsme několikrát oba dva, ale žádný do zámku nepasoval. Propadla jsem na chvilku lehké panice. Stáli jsme bezradně před zavřenými dveřmi a najednou uslyšeli v bytě nějaký hluk. A tak jsme zazvonili. Vyšel pán, který se na nás trošku nechápavě díval.
Vykoktala jsem něco v tom smyslu, že jsme se asi spletli, a ten neskutečně sympatický pán zase, že neví, kde ten „náš“ byt je, ale že by nám nabídnul, ať přespíme u nich, ale asi bychom se už nevešli. V tu chvíli se mu na nohavici pověsily tři mrňavé děti. Chválu vanilkových rohlíčků jsem si raději nechala pro sebe a šli jsme zkusit štěstí o patro výš. Tam už to klaplo.
Na Silvestra jsme byli u kamarádky Moniky v Roudnici nad Labem. Skvělé bylo, že jsme neslavili Silvestra, ale jen společné setkání plzeňským pivem a skvělou pečenou husou a šli spát v jedenáct. Moničin manžel nám zatopil v kamnech a Adonis, aby mi nebyla zima, každou hodinu vstával a přikládal dřevo do kamen. V jednu chvíli ale došlo, a protože se nemohl dostat na dvorek dveřmi, vyskočil do sněhu oknem, aby přinesl další dříví. Tomu se říká láska až za hrob (za okno).
V Německu si Adonis hledal nějakou situaci, která by mu povtrdila jeho oblíbený zažitý stereotyp o protivných, striktních Němcích, ale u sestry na vesnici byli všichni tak milí, že začal ztrácet pevnou půdu pod nohama a jeho celoživotní představa by snad vzala za své. Naštěstí se v místním pivovaru objevila nepříjemná servírka, která ho zpucovala za to, že položil sklenici na neprávné místo a pak na letišti přišla opravdová bašta v podobě uniformované strážkyně obsahu zavazadel u rentgenu. V příručním zavazadle jsem měla toaletní kabelku (kterou vozím všude, nemám tam nic nad 100ml a pěnu na holení jsem tentokrát strčila do velkého kufru).
„Na řasenku, miniflaštičku s šamponem a krém musíte mít igelitový pytlíček,“ oznámila mi ta uniformovaná žena přísně, zatímco mi prohrabávala kabelku a mě, protože jsem z neznámého důvodu na rentgenu pípla, poslala znovu skrz rám a pak mě nějaká další žena v rukavicích prohmatávala od hlavy až k patě. (Musím začít držet dietu, pomyslela jsem si, když jsem při osobní prohlídce zvedla ruce a nadzvedlo se mi tričko, ze kterého vykouknul bílý špek. Adonis si zase nemohl zavázat boty, které si musel zout, protože se přes svoje dobře krmené břicho nemohl sklonit, takže dietu potřebujeme svorně oba dva…)
„Aha, a dáte mi ten pytlíček?“ (Normálně ho mám, teď jsem ho asi někde vytratila). „Ne, musíte si ho koupit támhle v automatu za euro. A jestli nemáte drobné euro, pak jděte do duty free shopu si ho proměnit.“
V duty free mi řekli, že mi prodají pytlíček za padesát centů (fíha, pytlíčkový byznys tu frčí….). Přinesla jsem pytlíček zpět, jenže paní vyhrabala z kabelky ještě nějaký jiný zbyteček krému, který se tam nevešel. Už už mě chtěla poslat koupit další pytlíček, ale to Adonis nevydržel, vyndal s zbundy igelitový pytlík, ve kterém měl nasypaný vzorek nějaké kávy a podal jí ho. Paní mě přinutila, ať si tedy krém hodím do té mleté kávy a pak řekla, že přivírá oko, takže jsem krém, celý špinavý, zase vyndala a dala do kabelky a pak jsme odešli k letadlu.
V Soluni svítilo sluníčko a před letištěm se tlačil dav lidí čekajících na autobus číslo 78. Adonis se zhluboka nadechnul svěžího řeckého ovdzuší a protlačil se se všemi kufry až dopředu. Když přijel autobus, naházel kufry dovnitř, utvořil místo mezi neprodyšným davem a chytnul se tyče, zatímco já s dětmi jsme jen tak libovolně viseli ve vzduchu natlačení mezi lidmi. Řidič ještě chvíli čekal, až odpadnou ti, kteří se do autobusu nevejdou, pak zavřel dveře a rozjel se.
Nikdo nevystupoval ani nenastupoval, to ostatně nebylo ani možné. Když se po půl hodině přiblížil náš čas, zakřičel Adonis do davu, že budeme vystupovat. K mému údivu se najednou utvořilo nějakým zázrakem místo, statní chlapi začali naše zavazadla podávat ke dveřím a my jsme celkem v klidu byli schopni vystoupit. Řidič mezitím volal manželce a trpělivě čekal, až budeme všichni venku.
Když jsme pak nasedli do auta, Adonis jel Soluní jako pirát, kterého právě propustili po dvaceti letech na svobodu z vězení. S tou nově nabytou svobodou dokonce zapomněl, že má sestru-dvojče. Takže té, když mu zavolala k narozeninám, které ten den slavil (v letadle a autě), poděkoval a chtěl položit telefon. A když se ho zeptala, jestli jí nepopřeje, zeptal se jí k čemu. Až když mu práskla s telefonem, řekl si, spíš už jen tak pro sebe: „Jé, já zapomněl, že jsme dvojčata…“
Pak ale na celý incident rychle zapomněl a šťastně si povzdychnul:„Jak krásné je být zase v Řecku.“ A já jsem si uvědomila, že kromě setkání s rodinou a přáteli, ta naše dobrodružná cesta byla ještě k něčemu dobrá. Že jsme si uvědomili, jak rádi máme zemi, ve které žijeme, i když má své mouchy ( a Adonis na ni neustále nadává).
V životě to občas tak chodí, že nepříjemnou věc vystřídá příjemná a svět je hned zas dýchatelný. Ještě před malou chvíli jsem byl dost posmutnělý, bo mi byla myta hlava dost drsným šampónem. Tak jsem zalezl k sobě, že si budu lízat rány a narazím na Tvůj pohodově napsaný článek o normálních věcech. Díky Pavli že jsi, jsem v Pohodě.
to me tesi!
Kurňa Pavli,kde Ty na ty frky chodíš.To snad ani nejde ve skutečnosti zažít. :-))) Ale aspoň nemáte ten život nudný a pořád něco překvapuje.Super počteníčko a utírání slz od smíchu.Jen tak dál.Přeju na Korfu všem fajn večer.
ja na frky nikam nechodim, mne se frky dejou 🙂
A zkus si představit tu kosu ve vile Viki, když 3 dny leje a je 10 stupňů a ty máš jedinou možnost, zatopit si plynovým vařičem v kuchyni 😀
jakych deset stupnu!!!! v srpnu ci cervnu! mela sis zatopit tim topinkacem, co sis privezla 😀
Teda ty vanilkový rohlíčky, to je fór! A je fajn, žes své vyprávění doplnila o další podrobnosti …
vanilkove rohlicky byly prima. ale proc to, propanakrale, nechava nekdo za dverma??
A nebyl ten pán náhodou jeden z těch kdo koncem roku ubytovávali poutníky na setkání Taizé v Praze ? Rohlíčky a anglický nápis by to vysvětlovaly.
to me nenapadlo! ale asi ne, kdyz mel tolik malejch deti. a copak oni nechavali rohlicky za dverma??
Já řvu smíchy…..barvitě si představuji tu Vaši cestu a nakonec bonbonek – Adonis zapomene, že jeho sestra je dvojče – úžasný !!!! Taky využívám bus č. 78 ze soluňského letiště a jsem ráda, že jedu z konečné na konečnou, jinak si to vystupování neumím přestavit.
jee, ty jsi v soluni? skoda, zes neprisla na sraz. jsi na nasem fb?? a na strankach http://www.cesivrecku.cz?
Ne, já nejsem v Soluni trvale (někdy mě to mrzí), jen létám do Soluně, když jedu dolů k moři (dole u Kavaly), na FB nejsem, ale jinak to všechno pravidelně sleduji…..
Že má dvojče narozeniny téhož dne, je schválnost a záludnost. Na první pohled to vypadá logicky, ale vzpomeň si na to, když právě přijímáš narozeninový hold! 🙂
mas pravdu, byt dvojce, to je totalni nespravedlnost!!
Možná není vhodné se o půlnoci od srdce a nahlas smát v bytě, který má tenké stěny, ale nešlo odolat. Těší mě, že jsem si pro pauzu v učení rozklikla zrovna tento příspěvek 🙂 Pozdravuji z Brna, kde šalina číslo dvanáct či jedna může být ve špičce synonymem pro autobus číslo 78 v Soluni.
pozdrav do brna tobe i salinam vseho druhu!!
Líbil se mi ten obrat s tou servírkou a Adonisem :D. Moc povedený historky. Můžu se zeptat z jakého jste letěli letiště?
V Mnichově pípám skoro vždycky. Posledně mě tam pán prohmatával od hlavy až po podrážky bot, že jsem už jen čekal, že budu muset vystrčit i zadnici.
Minulé léto jsme letěli z Norimberka a tam to bylo v pohodě(nepípal jsem), ale jen do té chvíle než jsme čekali za všema odbaveníma na nástup do letadla.Asi 25 minut do naloďování – já si odskočím na záchod a najednou slyším naprosto zřetelně 2x moje jméno, že mám jít k informacím. Na těch nikdo nebyl. Tak stres co se děje? Nikdo nic nevěděl – seběhli jsme se ženou kamsi dolů, tam nás pán poslal zase zpátky. U letenek už to paní tůtá, že už si je odpípla – já říkám, že vím(ale ona nic neví) a zase vysvětluju – posílá mě dál. Jdeme znovu ke kontrole příručních zavazadel, tam teprve nacházím příjemného staršího pána, kterému vysvětluji, že mě vyhlašovali a že nevím co se děje? Poslal mě zpátky na místo odkud jsem vybíhal, že tam je místnost (byla hned u těch záchodů) pro dodatečnou kontrolu kufrů a tam se mám zeptat. Tam už řešili nějaké kufry s někým. Tak se ptám, že mě vyvolávali – pána zmátlo moje německé jméno – paní pochopila, že se tak jmenuju. Tak se mě jen zeptali jestli je ten kufr můj. Já řekl, že ne a tak, že prý o.k. Tak jsem se děsil jestli mi přijede v cílové destinaci kufr-jestli moje lahev minerálky nebyla vyhodnocena jako předmět z terorismu podezřelý :D. Mno a zpátky jsem zase zjistil, že tu v noci nejezdí metro(v Mnichově S-bahn ano) a, že tedy budu muset k autu jet taxíkem. Taxikáři stáli spořádanou frontu a ten na kterého jsem vyšel já, když zjistil kam to bude, tak jen vyřkl „šajze“ – protože to nebylo dostatečný ryto a on se po příjezdu zase bude muset postavit do fronty a čekat na dalšího zákazníka :-). Takže historky z letišť jsou vděčné.
Dobrý den Pavlo, až budete příště v Praze, velmi dobře a za rozumnou cenu v centru se najíte zde:
http://www.baterka.com/index.php/bilkova-stare-mesto
Dobré a neošizené dorty a kávu mají zase zde:
http://www.choco-cafe.cz/fotogalerie-u-cervene-zidle_p17.html
a pak – výbornou zmrzlinu ! :
http://angelato.eu/.
To je moje gastronomicko-turistická trojka, když tam jako vyjevený Plzeňák jedu.
Moc ráda Vás čtu, tenhle blog i všechny knížky, už snad osm let. Všechno s Vámi prožívám a fakt se s Vámi zasměju. Přeji Vám i celé rodině vše jen dobré v tomto roce.
A moc se těším na další články!