Dubnové zastavení

Po deštivé zimě přišlo krásné slunečné počasí. Jako stvořené pro každoroční první plachetnicový závod sezony- na sever ostrova do městečka Kassiopi.

Adonis horko těžko sháněl posádku, protože jeho věrného plavčíka, kterému jsme pro jeho oddanost přezdívali Adonisův Pátek (podle Robinsona) ranila mrtvice, a tím pádem přišel o svého nejcennějšího parťáka.

Nakonec se mu podařilo přemluvit starého známého Charise a k tomu mu jakýsi kamarád poslal mladíka, údajně ze Sýrie, s řeckým jménem Sokratis.

My s Ofélií jsme si jako každý rok udělaly výlet do přírody, který jsme zakončily právě v Kassiopi a Jannis byl šťasný, že bude doma o víkendu zcela sám.

Adonis připlul právě ve chvíli, kdy jsme dorazily do přístavu. Tvářil se zasmušile až naštvaně a jeho posádka byla velmi zamlklá. Pozdravila jsem Charise a seznámila se se Sokratisem, který vypadal a mluvil řecky tak, že bych v něm nikdy nehledala jinou národnost.

Adonis mi hodil jednu Plzeň přes palubu a pak vyskočil z lodi a zatímco otvíral svoji plechovku, stěžoval si, že posádka byla úplně k ničemu, takže jeho umístění nebude nijak slavné. K tomu všemu mu Sokratis zničil pár věcí, což zapříčinilo jeho mizernou náladu.

Pak ale přišli naši čeští přátelé a Adonis začal vařit a a s pomocí dalšího piva se dal do pohody. Po chvilce vykouzlil porkovou krémovou polévku a masové válečky v rajské omáčce zvané sutzukakia, a tak se i zamlklé posádce rozjasnila tvář a všechny nesváry byly tytam.

Začala jsem se bavit se Sokratisem, ze kterého se vyklubal Mohammed. Milý kluk, který se na Korfu odstěhoval asi před deseti lety, ještě, než začala v Sýrii válka. Vyprávěl mi o své rodině, o tom, proč si v Řecku říká Sokratis i o svém rodném městě Aleppo, které mívalo okolo pěti milionů obyvatel. Dnes jich tam nežije už ani třetina a celé město bylo zničeno. Sokratis už prý ani nesleduje zprávy a dění ve své rodné zemi, protože z toho má stavy úzkosti. Na Korfu žije se svými dvěma bratry, mají zde krejčovskou dílnu a dva obchody s oblečením. Jeho maminka s dalšími šesti sourozenci žije v Turecku. Tatínek mu zemřel, když byl ještě malý kluk.

Nad námi se klene tmavěmodrá obloha s miliony zařících hvězd a my sedíme okolo stolu, popíjíme červené víno a oddáváme se svým myšlenkám.

Na druhý den po snídani vyrážíme s Ofélií zpět k domovu. Po cestě se zastavujeme v zátoce Kouloura, abychom se vykoupaly. Na břehu spravuje molo dědeček se svým vnoučkem. Kladivem zatlouká hřebík do dřevěných příček na mole, které odneslo zminí rozbouřené moře. Asi čtyřletý chlapec opakuje všechno, co dělá děda. Přibíjí, natírá a pořád se ptá. A dědeček trpělivě odpovídá.

Chvíli jen tak sedíme na lavičce, kterou zřejmě dědeček vyrobil a pozorujeme tuhle roztomilou dvojici. „Dědo, já chci taky brousit!“ Bere chlapec do ruky dědečkův smirgl. „Ty jsi tedy pomocník,“ začínám konverzaci. „Jak se jmenuješ?“ Chlapeček se hrdě postaví a řekne: „Janis, jako děda,“ a ukazuje prstem na starého pána. Ten se tváří, že ho náš hovor nezajímá, při natírání si prozpěvuje jednu korfskou písničku, ale vidím, že se usmívá.

Po cestě domů přemýšlím, o kolik méně zla by na světě bylo, kdyby mohly všechny děti pomáhat svým dědečkům při práci a učit se od nich. A vzpomínám na své prarodiče a rodiče a na svoje dětství a říkám si, že štěstí je mít milující rodinu. A pak si chce dát Ofélie kafíčko, protože už jí je třináct a může studené bez kofeinu a já jsem vděčná za víkend prožitý s těmi, které mám tak ráda.