„Kde se cítíš být doma?“ Ptají se mě často lidé po příjezdu do Čech. Na tu otázku se ale dost špatně odpovídá. Do pěti let jsem totiž vyrůstala v malé vesničce na Valašsku (ne, s Bolkem Polívkou se opravdu neznám :)), na tu mám ale jen velmi málo konkrétních vzpomínek. Pak jsme se odstěhovali do Prahy na Palmovku, kam jsem chodila na základku a nakonec, po revoluci, jsme odešli s rodiči na Letnou, kterou jsem si zamilovala, ale kde jsem bydlela jen pár roků. Zatímco jsem se usadila na Korfu, přestěhovali se moji rodiče znovu, takže dnes, když k nim jezdím na návštěvu, je to jejich krásný domov, ale už ne můj.
Samozřejmě, že se mým domovem stalo Korfu. Tam mám své milované děti a svého muže. Kdyby se ale odstěhovali, považovala bych ostrov pořád za svůj domov? Dlouhou dobu jsem se utěšovala tím, že mám domov vlastně všude.
Minulý víkend jsem se vypravila s rodiči a se sestrou na naši starou chalupu u sečské přehrady. Prodrat se Prahou a pak následně projet všemi objížďkami kolem Kolína byl sice trošku oříšek, ale byl krásný den a svítilo sluníčko, tak jsme si cestu docela užívali. Posledních pár kilometrů jsme projížděli krajinou mě dobře známou. Cesta tu vede mezi listnatými stromy, které jsou podzimem zbarveny do těch nejkrásnějších barev. Mezi stromy prosvítalo slunce a vytvářelo tak divutvorné obrazy, že jsem se nemohla vynadívat. Pak cesta vede mezi poli až na kopec a z toho se sjíždí dolů k přehradě. Ten pohled miluji za každého počasí. Tentokrát se mi ale zatajil dech a rozbušilo se mi srdce. Nejraději bych bývala vyskočila z auta a rozběhla se dolů k chalupě, tak jak jsme to dělávaly jako děti.
Všechno se najednou zdálo být tak krásné, jako tenkrát. Tatínek zatápěl v kamnech, maminka vybalovala tašku s jídlem a my se sestrou jsme se pustily do přípravy oběda. Návštěvy tet a strýců, procházky lesem, houbaření, povídání u kamen a kouzelné podzimní dny vytvořily ty nezapomenutelné chvíle.
V neděli jsme se vypravili do nedaleké vesničky Vilémov, kde býval farářem můj dědeček a tatínek zde vyrůstal. Všichni známe jeho vyprávění o tom, jak zvoníval na kostelní zvony a dostával za to od svého tatínka malé kapesné. Protože ale věž kostela byla pro malého kluka strašidelná, snažil se to tatínek odzvonit, jak nejrychleji to šlo a pak honem domů. Aby ale neutíkal moc brzy, nařídil mu můj dědeček, že musí zvonit do té doby, než se pomodlí jeden Otčenáš. Tatínek se ho na základě této podmínky naučil odříkat v rekordním čase.
Ve vymrzlém kostele se sešlo asi šest místních starousedlíků. Na kazatelně stál mladý šikovný farář, můj bratranec Daniel, který sem byl na dva měsíce vyslán. Lidé mu s potěšením naslouchali, většina z nich totiž dědečka ještě pamatuje, byl ve své farnosti velmi oblíben. Ve farní zahradě jsme si směli natrhat červená šťavnatá jablka a pak se sluncem ozářenou krajinou vraceli zase zpět domů. Říkala jsem domů? Ano. Na tato místa mám ty nejkrásnější vzpomínky ze svého nejútlejšího dětství. Tady je asi ten můj domov, tady je můj kraj. Jsem šťastná, že jsem ten svůj konečně našla. Teď už se můžu s klidem vrátit do toho svého nového domova, kde na mě čeká moje rodina.
Já jsem měla taťku “ u vojáků“ a to je známo, že ti byli přemísťováni dle potřeb nadřízených velice často. A tak se i stalo, že děti z jedné rodiny měly každý jiné rodiště a jiný vztah ke svému domovu. Já si to ani dříve neuvědomovala, ale podvědomí to mělo dobře uloženo. Říkávala jsem, já se na své rodiště vlastně ani nepamatuji. Bydlela jsem tam do svých šesti let. A když jsem se tam ve 22 ti letech vypravila, věděla jsem najednou kde je naše ulice, náš dům, naše zahrada, kde jsme si hrály se sestřenicema. A vzpomínky se vysouvaly jedna za druhou, ty, které bych už zcela jistě zapomněla. Teď se tam vracím nejméně jednou za rok, a skoro se mi chce říkat, že jedu domů.
jo, tenhle pocit dobre znam.
posledni dobou jsem o tom taky hodne premyslela, hlavne ze co mam furt odpovidat na otazku ze odkud jsem. Nezda se mi spravne jmenovat ani jednu z tech zemi kde jsem zila/ziju. Proste to nevystihuje skutecnost. Tahle planeta je muj domov, ne jenom jeden stat.
ty jsi takova meziplanetarni postavicka. bavi me tvoje historky:)
Wien, já byla loni na týden ve Vídni a pak v pokušení usadit se tam na chvilku (měla jsem prac. nabídku, spíš záminku 😀 ), ale skončila jsem v Anglii. Ty už nemáš blog, že?! 🙁
papajo, zdravim. a co tvuj blog? wien ma http://wien.pise.cz/
Moc krásné. Je to tak. Mozek to nedokáže určit, ale srdce to pozná, na první dobrou.
je fakt, ze se mi srdce rozbusi na mnoha mistech, tohle bylo tentokrat ale dost silne.
nedá mi neodcitovat oblibeny serial mojho detstva, Cirkus Humberto: „Domov, to jsou lidi, ke kterým člověk patří.“ 😀
jo!!!!!!!!!!
jooooooooooooooooooo! 🙂
Souhlasím s vámi se všemi 🙂 Domov jsou lidé i jedno nebo více míst, nebo i celá planeta. Každý jsme jiný, vnímame jinak a prožíváme jinak. Někdo by po „přesazení“ do jiného domova zahynul, jiný naopak vzkvétá. Opravdu si myslím, že domovů může mít člověk klidně i více. Místa i lidé na nás v každém životním období působí různě. Nejsilněji ta/ti, co poznáme jako první, jak píše Pavla. Já také nejlépe „vidím“ srdcem a tak podle jeho tlukotu vždy poznám, kde ten domov zrovna mám.
ti lidi jsou v tom domove hodne duleziti, to je fakt.
Ano, taky mám jedno takové místo. Poslední dobou se ale hodně proměnilo a já zjišťuji, že srdce už nebuší jako dřív a vazba k tomu domovu se tím poznenáhlu ztrácí. Moc ti přeju ten krásný pocit.
mne ted momentalne zase busi na korfu.
Pro mě je doma asi tam kde zrovna žiju či přesněji bydlím – kde je rodina a přátelé. Nicméně nevím jak by to bylo kdybych bydlel v cizině. Nějakou dobu jsem byl v „němcích“ a tam se mi po ČR stýskalo i když jsem to domů měl jen pár hodin autem. Po češtině po přátelích a dokonce i té české mentalitě – seč některé věci na ní nemám rád. A pokud jde o místa, kde jsem strávil dětství, tak na těch na mě padá určitá nostalgie a vzpomínky, ale jako svůj domov je už necítím.
ja mam nostalgicke vzpominky na mnoha mista. ale na jinych mi zase naskakuje koprivka. treba v bartolomejske ulici v praze…
Zdá se, že „Kde domov můj?“ je věčná Čechů otázka… 😉 🙂
🙂 tak tak
Já mám domov tam, kde mám kartáček na zuby a teď i přítele (Anglie)… Ale v srdci mi zůstane poměrně hluboko např. řecká Soluň apod. Občas něco cítím i v Praze (vzpomínky…), ale silná touha někde navždy zůstat – to moc ne. Skoro vám to všem, co to tak máte, závidím. 🙂