Deštivé ráno (Povídání o dětech a malé zamyšlení nad tím, jak jsme nevděční)

Jak dlouho už si přeji, aby tady také nastala konečně ta ošklivá ostrovní zima!! Alespoň na chvilku, teda spíš jen na chvilku, to by mi úplně stačilo. Je vidět, jak jsme nevděčná stvoření, když je hnusně, chceme hezky a když je hezky, chceme hnusně. A my jsme tu od léta měli skoro pořád jenom hezky.

Zbláznila se, pomyslíte si samozřejmě. Jenže v hezkém počasí mám nutkání chodit ven. Ať už s oběma dětmi nebo jen s Ofélií, nebo s kamarádkami na kávu nebo ouzo, nebo na procházky okolo moře nebo dokonce se v moři vykoupat. A když ven nejdu, mám z toho úplně špatné svědomí a strašný pocit viny. Takové krásné počasí a já jsem doma.

Jenže tohle nádherné počasí má i své nevýhody:
-Vůbec nestíhám jakékoliv domácí práce, protože jsem pořád venku.
– Uschly mi dvě kytky, protože už strašně dlouho nepršelo a já je zapomněla zalít. /maminko neboj, gardenie to nebyla/.
– Už si sluníčka vůbec nevážím, protože je tady pořád.

A dnes to konečně přišlo. To pravé ostrovní „hnusně“. Už v noci jsem slyšela divoké hromy a blesky, vítr skučel a foukal tak silně, že jsme ho cítili až v ložnici a těžké kapky deště dopadaly na mé po roce čerstvě umyté okenní tabulky. /Ještě, že jsem neumyla všechna okna/. Nádhera.

Jenže z mého malého sladkého andílka Ofélie se zničeho nic stal malý spratek. Už třetí noc se probouzí a křičí v postýlce. Pak natahuje ručičky a chce, abych ji vzala s sebou do postele. Potom mě ale nenechá spát a třeba dvě hodiny po mě všelijak leze a přelízá, takže mám strach, že spadne z postele. Seřvu ji, protože už nevím, jak dál a ona se na mě ve tmě svýma svítícíma očičkama doslova směje. Ne, nesměje se na mě, ona se mi vysmívá. A má pravdu. Do postýlky zpátky ji dát nemůžu, probudila by Janýska, tak na ni chci vyzrát, beru Janýska k nám do postele a Ofélii dávám zpět do její postýlky. Ví ale, že když bude řvát dostatečně silně, probudí všechny sousedy v ulici /tady jsou jen jednoduchá okna/ a na druhý den se mě všichni s rádoby chápajícím úsměvem budou ptát, co těm dětem doma děláme. Nakonec to nevydrží Adonis a jde za ní. Po dvou hodinách konečně chvilka klidu.

Venku je tma a prší tak silně, že není vidět z okna ven. Vypravuji Janýska do školky. Je mi jasné, že i kdyby si vzal deštník, než dojde do školky, bude úplně promočený. Vytahuji mu nepromokavou šusťákovou soupravu, kerou úplně nesnáší. Janýsek trvá na svém, že tohle si na sebe prostě nevezme. /Kde se v malých dětech bere tolik odporu?/. Ja trvám na tom, že si ji na sebe vezme a k tomu boty, které taky nechce. Hádáme se poctivě deset minut, až mi dojdou nervy a dramaticky se ženu do kuchyně, kde vytahuji vařečku. Jako strašák to docela funguje a to i přesto, že jsem ji ještě nikdy nepoužila. Janýsek s brekem odchází, mě je líto, že jsem na něj byla taková zlá, ale jinak to nešlo a se slzou v oku ho pozoruji z tepla domova oknem, jak stojí před kostelem ve své nepromokavé soupravičce, obrovské kapky deště mu stékají po tváři a mísí se se slzami zklamání a vítr se do něj opírá tak, že se musí přidržovat kostelní kliky u dveří.

Ofélie si mezitím spokojeně sama zapíná televizi a jde si do ledničky vytáhnout jogurt. Je půl desáté ráno a ona už snědla:
-dva chleby s nutelou
-dvě topinky s máslem a marmitem
-4 malé jogurty
a začíná křičet, že chce MASO!!

Vůbec ji nepoznávám. Snad se situace uklidní. Třeba má špatné počasí a úplněk na děti špatný vliv.

Uffff…. Už aby bylo zase hezky!!