Další příběh od větrného mlýna

Moje nejoblíbenější zimní místo je neutuchajícím zdrojem příběhů. Dnes byl krásný den, vlastně až tak krásný, že kdybych nevěděla, že je prosinec, nikdy bych tomu nevěřila. Sluníčko pražilo, nebe bylo bez mráčku a ve vzduchu nebyl ani náznak vánku. V zimě ne úplně běžné.

U mlýna už byli všichni obvyklí zimní plavci vystavující svá těla slunečním paprskům. Vřele mě pozdravili a paní Eleni, která ještě před léty chodila k mlýnu pouze nabízet své dobroty, ale měla na sobě vždy péřovou bundu, ale teď už několikátou zimu plave taky, se převlékla do plavek a běžela ke mně, aby mi nabídla čerstvě usmažené tzaletia. Byly to takové sladké placičky s rozinkami, které jsem jedla poprvé.

Pak jsem šla plavat a v moři potkala starého pána, bývalého pekaře. Ptal se mě na Adonise, zda ještě peče chleba a vyprávěl mi, že má nemocnou manželku a že mu loni strhli třetinu důchodu. Pak se ale usmál a ukázal na modré nebe a podotknul, že aspoň to počasí a moře tu máme ještě zadarmo, i když i to nám možná Tsipras brzy zdaní, a plaval dál. U majáku stál po kolena ve vodě další muž v plavkách, který mlátil právě ulovenou chobotnicí o velké kameny. Vždycky je mi těch chobotnic hrozně líto, a tak jen pevně doufám, že moc netrpí. K jídlu je mám totiž opravdu ráda.

Nade mnou kroužili dva racci a každou chvilku se vrhli střemhlav do vody, vylovili rybku a zase odletěli. Na konci mola stála mladá Italka v černém kabátě a hlídala dvě malé děti. Každou chvilku na ně něco pokřikovala a já jsem se divila, že jí není horko. Nakonec se z ní vyklubala stará známá Georgia, která posledních šest let žila na vedlejším ostrůvku Paxos, kde měla obchod s oblečením, ale musela se vrátit na Korfu, protože starší dcerka začala chodit do školy.

V kavárně na břehu bylo plno. V neděli sem Korfané chodí na svoji polední kávu nebo ouzo a něco malého k zakousnutí. Vedle na zídce seděl pravoslavný pop ve svém černém taláru a vedle něj jeho žena, která s malým synkem krmila rybičky starým chlebem.

Když jsem plavala nazpět, paní Eleni se ke mně přiblížila a ptala se, jak mi chutnaly tzaletia. Ač sladké moc nejím, popravdě jsem přiznala, že byly výborné, a paní Eleni radostně zvolala: „No, tak to si je musíš doma usmažit!“ Prý to není vůbec těžké: „smícháš trochu žluté kukuřičné krupice s bílou moukou a trochou vody, přidáš špetku soli, trochu kvasnic, pár rozinek a pak z těstíčka uděláš malé placičky a ty smažíš v kukuřičném oleji. Pak je jen obalíš v cukru a je to…“ To bych měla vyzkoušet, jen nevím, zda si to pamatuji úplně správně.

Pan Tasos, který proplaval právě kolem nás, podotknul, že tzalepia jim dělávala babička vždycky o Vánocích.

Na plochých kamenech se právě převlékal Takis, mladík s downovým syndromem, který sem chodí denně a pak plave třeba hodinu, a dokonce se kdysi umístil na předním místě v paraolympijských hrách. Ten žije ve svém vlastním světě a povídá si sám se sebou. I tentokrát jen opakoval svoji mantru: „Já jsem Takis, Takis, nejlepší plavec na světě. Uplavu všechno a rychle. Jsem nejlepší, Takis, Takis…“

Na břehu se sušili ti, kteří právě vylezli z vody a pan Spiros rozdával všem kalíšky s tsipurem, prý bude mít sice svátek až zítra, ale to nebude moct přijít, protože k němu budou chodit návštěvy, aby mu blahopřály, stejně jako všem Spirosům na ostrově.

Vím, že o větrném mlýnu píšu až moc často. Jenže kdo žije na Korfu a nechodí tam, jako by nebyl. Protože právě zde se odehrává to nejpodstatnější dění na Korfu. Tady se totiž nachází ten krásný korfský mix života.