Co nového? (Poklidná zima je u konce)

První Máj přišel rychleji, než jindy. Z počátku se obloha trošku mračila, ale pak, při cestě na západ ostrova do kláštera Myrtiotissa, se vyjasnila a tak jsme mohli s rodiči, dětmi a manželem sedět na dvorku kláštera, povídat si se svérázným mnichem Danielem a pozorovat bouřlivé moře, které letos odneslo překrásnou pláž, která se považovala za jedinou nudistickou na Korfu. Daniel nahlas přemýšlel, kam asi letos budou nudisti chodit.

Po velikonočních prázdninách začala škola. Sice už za měsíc zase končí, ale ještě snad bude čas na nápravu známek, pokud je paní učitelka automaticky neopsala jako loni. Janýsek přinesl totiž ve druhém trimestru dvě dvojky. Jednu, už klasicky, z řečtiny. Paní učitelka mi dala své obvyklé kázání, že má pocit, že ji nemáme rádi a pokud vadí mně, nemám to přenášet na dítě. (Ovšem u nás je to spíše opačně). A druhou dostal Janýsek z hudebky, což mi lehce vyrazilo dech, protože je ze třídy jediný, který se hudbě věnuje. Třídní učitelka pokrčila rameny a řekla, ať se jdu zeptat učitelky hudební výchovy. Silná pětačtyřicátnice s rozcuchanými vlasy a cigaretou v puse spustila, že sice ví, že Janýsek hraje na dva nástroje a chodí na hudební teorii, ale že jí leze na nervy a ztratil učebnici, tak že neměla zbytí. Polkla jsem a dál se tím nezabývala. Janýsek říká, že si v hodině vybarvují omalovánky, což ho nebaví….

Po mé domluvě se ale začal snažit a najednou ho začala chválit jeho třídní paní učitelka. Ptala jsem se ho, co dělá jinak a na to mi řekl: „Mami, já si na ni prostě našel jeden trik. Už se jí na nic neptám a nic neříkám. Ona totiž nesnáší dotazy. Takže když vůbec nic neříkám, tak mi plácá po rameni a říká bravo, jak jsem hodný a dává samé alfy… (jedničky)“ No vida, pomyslela jsem si. Tu diplomacii se dítě nakonec naučí samo. I když mlčet pro něj musí být docela utrpení. Otázky prostě miluje a někdy jsou opravdu dost těžké. Proto jsem se také rozhodla, že je čas zakoupit mu knihu Dospíváte v muže, kterou po večerech hltá…

Ofélie zase vykazuje neuvěřitelnou dávku zodpovědnosti. Sama cvičí na piano, ví, že když nemá uklizené hračky, nemůže dostat nějakou dobrotu a večer si hlídá hodiny, aby nešla pozdě spát. Pořád leží v knížkách a čte a čte a čte, cokoliv jí přijde pod ruku. Často mi vezme časopis Reflex a baví se u Zeleného Raoula, potom si na papír kreslí manžele Paroubkovy a zpívá si u toho různé písně. Miluje maso, nejlépe obíračky a není posedlá sladkostmi jako její bratr, takže nedávno mi řekla, že by po obědě místo čokolády chtěla na lžičku dvě kapky Tabasca! Pak se ale zamyslela a řekla: „Ale až odehraju na piano, jo? Něco za něco…“

Adonis dnes odjel na plachetnicové závody k Othonským ostrovům, které se nacházejí severně od Korfu. Závod to je dost těžký, neboť v těchto místech hodně fouká a vůbec se nestaví. Objede se ostrůvek Othoni a pluje se zpět, což většinou trvá celé odpoledne a celou noc. Vždycky si při tomhle závodu vzpomenu na jedenáct let starou historku, kdy jsem čekala Janýska a on odjel na tento závod. Asi po čtyřech hodinách mi volal, že se dostali omylem do albánských vod a byli zatčeni albánskou námořní policií. V jednom místě je totiž vzdálenost Korfu od Albánie jen něco přes dva kilometry. Tenkrát jsem s hrůzou čekala, co se stane, neboť se zdálo, že je policie na motorovém člunu s kalašnikovem v ruce zažene až k albánským břehům a tam je zatkne a konfiskuje loď. Adonis tenkrát sundal plachty a plul velmi pomalu, aby získal čas. Moře bylo rozbouřené a motorový člun se kolébal na vlnách jako Mojžíšův proutěný košík, policajti střídavě zelenali a Adonisova posádka volala do Atén na ministerstvo jako zběsilá. Zda to nakonec opravdu byli úředníci, kteří se v sobotu večer smilovali a vyřídili pár telefonátů, či albánským policistům začala být dlouhá chvíle nebo nevolno, se už asi nedozvíme. Každopádně ale asi po dvou hodinách zdlouhavé plavby schovali kalašnikov a posádku propustili na svobodu. Tak jen doufám, že tentokrát vše dobře dopadne.

Já jsem právě odvezla své rodiče na letiště a uronila pár slz, najednou je doma bez nich tak zvláštně prázdno. Přes veškerou lítost však jsem šťastná, že jsme spolu mohli prožít několik krásných týdnů a pevně doufám v brzké setkání.

Nedávno jsem si uvědomila, že vlastně prožívám nejlepší chvíle svého života právě teď. Mám ještě rodiče (milující a milované), malé děti s malými starostmi (milované a zatím stále milující) a muže (někdy milovaného a někdy zatracovaného, milujícího i zatracujícího). Přišlo jaro ve své plné kráse a na nebi mého života zatím není žádný mráček. Kéž by tenhle úžasný stav ještě nějakou dobu trval…