Čisté pondělí a ostrovní figurky

Snad poprvé jsme byli na Čisté pondělí, tedy začátek předvelikonočního půstu (pravoslavné Velikonoce jsou letos 1.5.) jsme odmítli pozvání ke kamarádce, která mívá každoročně velkou party na severovýchodě ostrova, a rozhodli se, že si budeme doma takzvaně tralalovat bez návštěv a slavení. Možná je to tím, že stárneme a nikam se nám nechce, zvlášť, když je venku dost ponuro. Možná je to ale tím, že jsme dva dny předtím tak mohutně slavili Oféliiny narozeniny, že se z toho dodnes nemůžeme vzpamatovat. Kdoví.

Ofélie totiž řekla, že chce, abychom na její narozeniny pozvali někoho z našich kamarádů, že ona si udělá večer předtím svoji oslavu s kámoškou ve svém novém pokojíčku. Asi nám chtěla dopřát také nějakou zábavu. A tak jsme pozvali naše přátele Christine a Oliviera, kteří nikdy neodejdou dřív než za dvanáct hodin od příchodu. Protože jsme s dortem čekali na Janise, který se měl vrátit ze Soluně, kde měl koncert se školní kapelou, vypili jsme pár lahví vína, což ale Ofélii nevadilo, protože si spokojene preludovala na svůj dárek – prastarý krásný klarinet, který se mi pro ni podařilo sehnat.

Janis dojel dost pozdě večer a Adonis v této pokročilé hodině nějak zapomněl, kolik je jeho miminku roků a na dort napsal šlehčkou číslo 12. Ofélie se strašně rozčílila a hned ho začala opravovat, takže dvanáctku setřel a opravil na 11. Pak už bylo všechno v pořádku.

Ale zpět k Čistému pondělí. Poté, co jsem šla do pekařství reklamovat zřejmě loňskou lagánu, nekvašený chléb za nekřesťanské peníze, který je čistopondělní specialitou, jsme se s Adonisem vydali na trh.

Trhovci byli hluční, chtěli prodat své zboží co nejdříve, aby mohli sbalit krám a jít domů slavit. Někteří si nahlas pustili radio z řeckými písněmi a prozvěvovali si s nimi. Tohle na Řecku mám tak ráda.

Zakoupili jsme divoký luční chřest a dvě chobotnice a pak si sedli do špinavé kavárny na ouzo. Debatovali jsme o tom, jak chobotnici připravit, když tu se k nám přihnal podivný chlapík, sedl si vedle nás na prázdnou židli a začal bouřlivě zdravit Adonise. Ten, jak vyplynulo z pozdější konverzace, ho znal z dětství, kdy se potkávali ve spletitých uličkách Starého města.

Chlapík, jemuž chyběla dobrá polovina chrupu a jeho tvář neviděla holící strojek už nějaký pátek, natáhl své dlouhé nohy oblečené do tepláků na okraj chodníku, a začal se křižovat. Křižoval se pak víceméně po každé větě, kterou pronesl. Vyprávěl nám, že je bývalý námořník, ale zapálený amatérský muzikant, který skládá své písně a právě se učí hrát na housle. Te´d si otevře hudební klub, kde bude hrát písně, které sám skládá. „Z námořnictva jsem odešel už dávno, ale nedali mi odstupné, jaké slibovali, Bůh suď a Panna Marie mi pomáhej, ale jsou to zloději, to víme všichni,“ hromoval. „Měl jsem dostat dvě stě tisíc eur a víš, kolik jsem dostal?“ Adonis si tipnul: „Dvacet pět tisíc?“ Chlapík si odplivnul, pokřižoval se a řekl: „Ne, jen sto tisíc, přísáhám, jako že je Bůh nade mnou. Ale to nevadí, já jsem nikomu nic neudělal, já si jen zpívám své písně a u posledního soudu budou muset obstát oni, Panenka Marie je mi svědkem.“

Pak se obrátil na mě: „Jak se jmenuješ? Pavla?“ Pokřižoval se a zvolal: „Panenko Marie, to je od jména Pavel, svatý Pavel, apoštol, to je úžasné!!“ Pak začal vzpomínat, jakou měl Adonis úžasnou babičku, která měla dva jezevčíky, kteří ji vždycky táhli za sebou na vodítku, jako by oni venčili babičku a ne ona je. Potom tvrdil, že si pamatuje na Adonisova dědečka, což byl prý výtečný charakter. Když mu Adonis ale připomněl, že si dědečka pamatovat nemůže, protože zemřel v roce 1942, tedy o deset let dřív, než se náš zbožný vypravěč narodil, mávnul rukou a řekl, že to nevadí, protože viděl fotky, které si pamatuje jako by to bylo dnes, a že z výrazu obličeje se leccos pozná. Pozorovala jsem znovu jeho zarostlou nemytou tvář a chybějící zuby a přemýšlela, co je na tom pravdy.

„Nejkrásnější kostelík na světě je ten Panenky Marie dole u moře, v té staré hradební zdi,“ pokračoval pak. „Tam totiž se dějí zázraky, Bůh je mi svědkem,“ třikrát se pokřižoval. Vždycky, když jdu na ryby, zastavím se tam, zapálím si svíčku a pak mám bohatý úlovek. Opravdu to funguje, na to je mi Panenka Marie svědkem…“

Dopili jsme rychle skleničku a rozloučili jsme se. Když jsme dorazili domů, zjistil Adonis, že nechal v kavárně igelitku s koupenou cibulí. Vydala jsem se tedy pro ni a když jsem se blížila, viděla jsem, že na našem místě sedí někdo jiný. Náš chlapík tam pořád posedával, na stole měl sklenici s vodou a vykřikoval směrem k novým návštěvníkům: „…vám fakt říkám, že to funguje. Normálně plno ryb, ať je mi Bůh svědkem…“

A tak jsem si s radostí uvědomila, že máme na Korfu po dlouhé době další ostrovní figurku….