Chutě, vůně a rytmy Balkánu

V sobotu jsme se šli s Adonisem po delší době večer projít po městě. Zjistili jsme, že taverny jsou plné opravdu všechny, ať už ty dobré nebo ty, do kterých normálně nikdo nechodí. Půlka srpna je totiž vrchol sezony a prázdnotou zeje jen ten, kdo odhání zákazníky jako obtížný hmyz. I takoví se tady na Korfu ovšem najdou.

Byli jsme zvědaví, zda má nějaké strávníky nedaleká krétská taverna, která se sice snaží všemožně, má příjemné majitele, ale jídlo drahé a ne moc dobré. A asi ani moc čerstvé, vzhledem k tomu, že do ní nikdo nechodí. Lefteris s Marií, horkokrevní krétští majitelé, sice vystrčili ven ceduli i v ruštině jako akt naprostého zoufalství, ale ani tenhle trik nezabral. Ten večer však zmizela i cedule s ruským nápisem a taverna měla zavřeno. Podívali jsme s s Adonisem na sebe a pomysleli si, že už je asi zavřeno napořád.

Na dveřích ale visela cedule: Najdete nás na krétských slavnostech ve Starém přístavu.

A tak jsme se tam vydali. Náměstí u přístavu bylo plné lidí. Seděli na plastikových židlích u plastikových stolů, popíjeli pivo a kávu a z plastikových talířků jedli grilované souvlaki. Krétská kapela vyhrávala na celé kolo a krétští tanečníci a tanečnice se drželi za ramena a tancovali ve velkém kruhu.

Na náměstí byly rozestavěny stánky s pitím, cukrovou vatou, plastovými hračkami, pop cornem, zmrzlinou a koblížky loukoumades, u kterých jsme taky našli Lefterise s Marií. Srdečně nás v rychlosti pozdravili, ale více se s námi vybavovat nemohli. Před jejich stánkem stála fronta lidí. Lefteris smažil loukoumades jako o život a Maria se šťastným výrazem v očích vyndávala další a další předsmažené koblížky a kasírovala peníze. Podle jejích slov totiž nikdo nedělá tak výtečné loukoumades jako ona, což můžu těžko posoudit, protože tuhle přeslazenou řeckou pochoutku nejím.

Na placu se vytřídali další tanečníci, tentokrát v krétských lidových krojích. Muži vypadali trochu děsivě, s čenými síťkami na hlavách s divokým výrazem v očích. Muzika zesílila a fronty na koblížky a pivo se zase o něco protáhly.

Měsíc se odrážel v lesklé hladině moře, na kterém pluly malé rybářské loďky. Eleni, Cikánka prodávající balonky, která nesmí chybět při žádné akci, mě vesele zdravila a pokyvovala spokojeně hlavou, že se kšefty konečně hýbou. Malé děti pobíhaly sem a tam a hrály si v davu na schovávanou. Jiné zase ležely rodičům na klíně a spokojeně spinkaly i přes hlasitou hudbu.

Všude se válely plastové kelímky a talířky, což ale evidentně nikomu nevadilo. Lidé se bavili, smáli, jedli, pili a hodovali. Několik staříků se zapálenou cigaretou podupávalo do rytmu halasné hudby a snad stoletá paní v šátku obcházela stoly a do igelitové tašky shromažďovala zbytky nedojezeného jídla pro domácí zvířectvo.

Zatímco jsem sledovala čilý ruch a rej, Adonis pozoroval stánek s pivem. Točil se u něj Mythos ze zelených lednic, které Adonis oťukával a od prodavače zjišťoval, jak takové sudy vlastně fungují a kolik stojí. Trošku jsem se orosila, když prohlásil, že bychom si mohli takový přístroj pořídit a umístit ho v kuchyni místo Oféliina domečku pro panenky. Naštěstí se však ukázalo, že ošklivá zelená krabice není na sudy, ale nějaké bomby, takže Adonisův nejnovější sen o pípě s Plzní, šel na chvíli k ledu.

Prodírali jsme se davem veselých lidí směrem k domovu, každou chvilku na nás mávali nějací známí a zvali nás, ať si k nim přisedneme, ale my jsme byli unavení. Po cestě domů se Adonis otočil, přehlédl celé náměstí a prohlásil: „Tohle je takový Balkán!“ A mně nezbylo, než mu dát za pravdu. Ale já tenhle Balkán mám prostě opravdu ráda.