Češi v cizině – Monika Saadeh – Libanon

Často nám tu vyčítají, že žijeme v hříchu, protože jsme měli jen civilní svatbu. Naše rodina je opravdový Babylon.

Ahoj Moniko, Libanon zní jako velká exotika. Jak dlouho už tam žiješ a jak ses tam ocitla?

V roce 2002 jsem odešla na rok do Německa jako au pair a o dva roky později ještě do Španělska, kde jsem rok taktéž hlídala děti.  Tam jsem se potkala s Rogerem (Libanoncem) v baru, a protože jsme měli společné kamarádky, tak jsme se seznámili a hned si padli do oka.

V roce 2009 jsme se  odstěhovali do Nigerie. Roger tam instaloval čističky vod, protože tam je problém s pitnou vodu. Také čističky bazénů a klimatizace a elektrorozvody. Ze začátku jsme žili v jednom domě s ostatními zaměstnanci té firmy, já jsem ale nepracovala, takže jsem byla žena v domácnosti.  Když jsem otěhotněla s Aničkou, odletela jsem do Libanonu, kde jsem také porodila a asi za půl roku se vrátila do Nigérie. Tam se chodí do školy od tří let, ale kvůli ebole zavřeli všechny školy v roce 2014. My jsme byli zrovna na prázninách v Libanonu, takže jsme zde i zůstali a já jsem ji přihlásila do školy zde. Několikrát jsme tak pendlovali, ale když jsem otěhotněla s Lukáškem, rozhodla jsem se zůstat v Libanonu a manžel zůstal v Nigérii.

Kde jste se brali?

Vzali jsme se v roce 2007 v Řecku, protože Roger, jeste kdyz jsme zili ve Spanelsku, dostal nabídku práce v Dubaji, ale nemohli bychom tam žít nesezdaní spolu. Nejjednoduší a nejrychlejší byla tedy svatba v Řecku. Brali jsme se na nádherném ostrově Santorini jen sami dva. V Libanonu se dělají obrovské svatby 300-400 lidí, na to jsme neměli peníze.  V Libanonu neexistují civilní sňatky a já jsem ani neměla potřebné dokumenty, abych se mohla vdávat v kostele.

Jak zvládáte manželství na dálku?

V našem vztahu s Rogerem je hodně svobody. Máme spoustu společného, cestování, jazyky, máme společný nadhled. I když vedeme manželství na dálku a Roger přilétá tak jednou za tři měsíce na měsíc, v létě za námi létá do Čech, přesto nám to funguje. Jsme v denním styku po internetu. V Libanonu je tenhle model manželství opravdu normální, takže ani dětem to nepřipadá něco divného. Jeden tatínek je v Austrálii, další v Saúdské Arábii a všude možně. Manželky zde zůstávají kvůli svým rodinám a kvůli tomu, aby se jejich děti naučily arabsky. Je jasné, že otec i manžel opravdu chybí, zvlášť když mají dobrý vztah, ale na všechno se dá zvyknout. Když pak přijede, snažíme se tu dobu odloučení vynahradit.

Kdyz je Roger v Nigerii, hned po ránu spolu pijeme hodinu kafe přes internet. Posíláme si fotky, píšeme si, voláme si. Večer si s ním volají děti, takže jsme neustále v kontaktu.  Od května je ale  kvůli koronaviru Roger s námi v Libanonu, takže si konečně máme možnost užít jeden druhého. Zůstane tu ještě asi do Vánoc a příští rok se vrátí zpět do Nigérie.

Je něco, co ti v Libanonu chybí?

Stýská se mi hlavně po české kultuře. Kina, výstavy, divadla… My jsme opravdu kulturní národ. Tady nejsou třeba knihovny. My žijeme dál od Beirutu a je to tu velmi limitované. Libanonci moc nesportují, chodí raději do restaurací, takže se mi stýská po kempech, ježdění na kole a taky rodině. Letní prázdniny většinou ale trávíme v Česku, takže pak doháníme všechny naše touhy.

Co je pro tebe na životě v Libanonu nejtěžší?

Nekdy je těžké zvyknout si na jejich hodně religiozní způsob života. Občas tu hraje náboženství příliš velkou roli. Křestané a muslimové se většinou mezi sebou nesezdávají, je tu hodně příkazů a zákazů, hlavne na vesnicich a v tradičních rodinách. Kdo nejde do kostela v neděli, páchá hřích. Nám třeba každý předhazuje, že žijeme v hříchu, protože jsme měli jen civilní svatbu. Aničce řekl farář při prvním přijímání, že půjde do pekla, pokud nebude chodit v neděli do kostela.  Chodí do křesťanské školy, kterou ale navštěvují i děti muslimů, protože má dobrou pověst. Ve škole mají hodiny náboženství, takže já ji pak už nijak nábožensky nevedu. Ten základ a nějakou představu tedy získá tam, a tím, že s námi žije v multikulturním prostředí, udělá si pak názor sama.

A co naopak považuješ za výhodu?

Líbí se mi soudržnost rodin, přehled lidí o světě, školství je tu dobré, alespoň to soukromé, ale ani to státní není špatné, jen školy nejsou moc dobře vybavené. Děti umí tři řeči a najdou si dobré uplatnění ve světě. Mezi soukromými školami je velká nabídka. Ta naše je vlastně klášter, takže ředitel školy je mnich a jeho pomocníci také. Učitelé ale ne.

V Libanonu je krásná příroda, užasné středozemní klima, spousta historických pamítek, moře, hory, a nakonec i ta náboženská pestrost je vlastně zajímavá.

Děti jsou tu vedeny k tomu, že se musí postarat o své stare rodiče, takže je tu jen minimum domovů důchodců. Rodina tu neznamená jen pár lidí, ale desítky příslušníků, kteří si navzájem pomáhají. Člověk se tu učí stale něco nového.

Máte holčičku a chlapečka. Jak mezi sebou všichni komunikujete?

Aničce je deset a Lukáškovi tři roky. Mezi sebou míchají jazyky, baví se hlavně anglicky, ale také arabsky. Anička umí dobře česky, dokonce i číst. Já na ně mluvím většinou česky, Roger arabsky a my s manželem spolu mluvíme španělsky. U nás je opravdový babylon.

Arabsky umím na komunikativní úrovni. Na konverzaci s babičkami to stačí, ale je to hodně těžké. A proto, že všichni mluví anglicky, nemám ani tu potřebu. Podobně to mají i ostatní cizinky zde provdané. Psaná oficialni arabština je hodne odlišná od libanonské arabštiny, kterou se mluví doma.

Jaký je tvůj muž?

Můj muž je velmi tolerantní. Můj bratr o něm prohlášil, že je tak pozitivní, až ho tím štve. Je milující, svoji rodinu zbožňuje a pro děti by udělal vše. Máme společné zájmy i známé. Jediné, co nás rozděluje, je golf, který jeho baví a mě vůbec.

Jak vypadá tvůj běžný den?

Vstáváme okolo šesté, děti se chystají do školy. Pro Aničku přijde školní autobus kolem sedmé a Lukášek jde do školky. Pak já jdu nakoupit, dětem dávám do školy jídlo, protože se tam nevaří, takže obedvaji, až se vrátí domu. Pak peru, uklizim atd. Lukášek se vrací kolem jedné, družiny tu nejsou, Anička přijede okolo třetí. Pak chodí ještě na doučování, protože ve škole toho mají hodně a já jí s arabštinou a francouzštinou nepomůžu. Okolo páté večeře, prostě klasický život ženy v domácnosti.

Když jsou děti ve škole, zaběhnu ke tchýni nebo ke švagrové nebo k nám pořád někdo chodí nebo jdeme společně na nákup. Sama tu nejsem opravdu nikdy.

V Libanonu je zvykem, že mají lidé pomocnici v domácnosti. Máš taky nějakou?

Nam taky pomáhá naše Tiru, etiopská pomocnice. Pomocnici tady má skoro každá rodina. Tiru bydlí u nás, pomáhá, uklízí, hlídá děti, když je potřeba a hlavně se nám stará o byt a zvířata, když jsme v létě několik měsíců v Česku. Tiru u nás žije už třetím rokem, ale příští měsíc odlétá domů do Etiopie. Za ty roky jsme si na ni tak zvykli, že se stala členem domácnosti a bude nám moc chybět.