Češi v cizině – Nicole Draganova – Bulharsko

Vrchol pohoří Vitosha (1862m) v Sofii

„Bulhaři jsou přátelští, chválí mě, jak umím bulharsky, i když si myslím, že tak dobře neumím. Líbí se mi, že ačkoliv nemají moc peněz, vždycky si najdou jeden lev, aby si mohli sednout na kávu a jsou skutečně pohostinní….“

Ahoj Nicole, poprvé jsi do Bulharska přijela v roce 2012 jako dětská animátorka a další rok jako delegátka. Ten druhý pobyt ti změnil celý život, protože ses seznámila se svým nynějším mužem. Jak k tomu došlo?

Ivan dělal barmana v hotelu, kde jsem byla ubytovaná.  Den před mými narozeninami jsem si chtěla zavolat s mamkou, ale nefungovalo mi připojení na internet. Poprosila jsem na recepci, zdali by mi nemohli pomoci a oni mě odkázali na muže na baru. Když jsem za ním přišla, vybafl na mě lámanou češtinou „S čím ti můžu poradit“? Problém vyřešil během pár sekund a ještě mě pozval na drink. A z letního románku se stala láska, z lásky manželství a z manželství rodina…

O našem románku bych mohla mluvit hodiny. Bylo to trochu zapeklité. Ale zvládli jsme to.

V čem to bylo tak zapeklité?

Já jsem měla už dlouho vztah v Čechách, ale když jsem potkala svého Ivku, rozešli jsme se. Na konci sezóny jsem se, po čtyřech měsících naší známosti nastěhovala k jeho babičce a dědečkovi a bydlela s nimi týden. Ivan se o ně staral a já jsem si s nimi vytvořila krásný vztah, a i když jsem neuměla bulharsky, měli jsme se rádi. Nakonec nám během několika let jeden po druhém umřeli v náruči. Mám na ně krásné vzpomínky.

Po sezoně jsem odjela do Čech, kde jsem promovala a Ivan odjížděl do Ameriky, protože vyhrál zelenou kartu. Po měsíci ale zjistil, že se mu stýská a Amerika ho zklamala, proto se vrátil a přijel za mnou do Prahy. Po pár týdnech jsme si pronajali byt a bydleli tam spolu.

Víkendový výlet do Primorska, které se stalo naším druhým domovem…

Bylo lehké si v Čechách najít práci?

Tenkrát ale se u nás na Bulhary Češi dívali spatra, takže jim dávali tu nejhorší práci, kterou nikdo nechtěl dělat. Doteď lidé mají předsudky, že Bulharsko je špinavé. Ivan vypomáhal ve stavebnictví a naučil se hodně věcí, které nám byly k užitku, když jsme rekonstruovali pak naše byty v Bulharsku.

Po devíti měsících se ale Ivko vrátil do Bulharska, protože jeho dědeček onemocněl a potřeboval, aby se o něj někdo postaral. To bylo v srpnu 2014. Půl roku nato jsem se přestěhovala do Bulharska i já.

Naše svatba na pláži..

Svatbu jste měli na pláži, v zátoce mezi skalami. Jaké to bylo?

Byla to malá svatba, nejbližší česká rodina a jedna kamarádka. Z bulharské strany tam bylo víc lidí, protože z mé strany si to nemohlo tolik lidí dovolit. Nechtěla jsem svatbu na úřadě, chtěla jsem volnost, moře, písek, svobodu, tancovat na pláži, mít výzdobu z mušlí, fotit se v šatech na skále a vše, jak jsem si to vysnila, se  stalo. Vlastně ne, bylo to ještě lepší.

Jací jsou Bulhaři?

Mám je opravdu ráda a cítím se mezi nimi velmi dobře.

Jsou přátelští, chválí mě, jak umím bulharsky, i když si myslím, že tak dobře neumím. Líbí se mi, že ačkoliv nemají moc peněz, vždycky si najdou jeden lev, aby si mohli sednout na kávu a jsou skutečně pohostinní. Především na vesnici. Často mi Češi řeknou, že se ztratili někde v horách nebo se chtěli na něco zeptat a nějaká babička jim dala domácí rajčata a rakiji a poradila cestu.

Gjuveč – tradiční bulharský pokrm zapékaný v keramické misce…

Mají Bulhaři naopak zase rádi Čechy?

Ano. Často vzpomínají na dřívější doby, když Češi jezdili na dovolené do kempů. Spojují je s létem a turismem a také s Prahou. Vždy, když se mě zeptají odkud pocházím, říkají, že v Praze buď byli a je to pro ně nejkrásnější místo na světě, anebo ho mají na seznamu. Bulhaři milují české pivo. Dokonce kdysi v bulharské televizi pouštěli Nemocnici na kraji města a Comeback.

Burgas na jaře..

 

Jsou tam další Češi? Máte nějakou komunitu?

Je nás tu čím dál tím více. Okolo mě jsou převážně Slováci. Máme FB komunitu, kde si píšeme, radíme, pomáháme. Občas se i organizují nějaké společné večery. Já jsem se takových nezúčastnila zatím. Moje nejlepší kamarádka, Slovenka, žije v Burgasu a s tou jsme skoro pořád, když jedeme za tchýní na návštěvu, a v Sofii, kde momentálně bydlíme, máme jednu úžasnou slovenskou rodinu s dvojčátky a s nimi jsme také velmi často. Je to příjemné, protože i když s manželem mluvím česky, ráda si popovídám s krajany, kteří mi tak trochu nahrazují moji českou (slovenskou) rodinu.

Jaký je tvůj muž? A narážíš na nějaká úskalí díky odlišné mentalitě?

Ivan je úžasný. Když jsem po porodu procházela těžkým obdobím, manžel ji nepodcenil a podržel mě. Měl nelehké dětství, a o to víc si vynahrazuje rodinný život s námi. Je to skvělý chlap a táta.

Jediný problém vidím občas v jazykové bariéře: něco špatně pochopím, je z toho hádka. Něco špatně pochopí manžel, já mu to musím vysvětlit a bere mi to energii.  A manželův temperament. On má předky v Řecku, takže občas (naštěstí málokdy) je horkokrevný. Ale talíře nám doma nelítají!

Výšlap na Sedm Rilských jezer – můj splněný sen

 

Je něco, na co si nikdy nezvykneš?

Asi na byrokracii. Na to, že abych si hájila svá práva, musím si jít tvrdě za svým, nesmím to vzdát! Na úřady, kde vypisujete jedno prohlášení za druhým a nikdo z úřednic stejně neví, jaký formulář konkrétně potřebujete. A občas i na zdravotnictví – abyste dostali takovou péči, jakou si zasloužíte, musíte si zaplatit. Státní a soukromé nemocnice či polikliniky mají obrovský rozdíl.

Co máš na Bulharsku ráda?

Pocit svobody. Tato země je velmi magická, neumím to popsat, to se musí zažít. Miluju jejich kuchyň, jejich víno, nádherné sjezdovky i pláže a zátoky.

Hodně jsme cestovali před narozením dcerky, neznám jen severní část pobřeží, ale z jižní znám snad každou zátoku. Je to země, která má moře, vysoké hory, celá země má svoje opravdové kouzlo. To je jako sushi: buď ho miluješ nebo nenávidíš. Já jejich zemi zbožňuji.

 

Máš mezi Bulhary přátele?

Ano, má nejbližší bulharská přítelkyně dokonce miluje Prahu, žila tam na Erasmu a místo si tak zamilovala, že když jsme se seznámily, objala mě a řekla „Děkuju, že mi přivedli Prahu zpět ke mně“.

Jediný obydlený ostrov u bulharského pobřeží – sv. Anastasia

Čím se živíte?

Momentálně jsem na mateřské dovolené, ale jinak pracuji v korporátní firmě s češtinou a slovenštinou, především. Mám na starosti české, slovenské, slovinské a maďarské klienty.

Cítím se oceňovaná, hlavně v práci. Jsem pracovitý člověk, takže kdekoliv mě někdo zaměstná, najdu si k práci dobrý vztah, i kdyby to nebyla vysněná práce.

A tak si mě kvůli mému přístupu k práci a češtině vyhledávají sami.

Starobylé město Sozopol

Na začátku mého nového života v Bulharsku jsem si našla práci pro jednu sofijskou firmu, která vyráběla bulharskou přírodní kosmetiku, sirupy atd, já jsem pomáhala s překlady textů a s objednávkami. Později mi nabídli, abych překládala českým klientům u notáře a začala jsem pracovat v realitní kanceláři, která nabízela nemovitosti Čechům. Ukazovala jsem zájemcům kulturu a život v Bulharsku a snažila se je pro tuto krásnou zemi nadchnout. Češi mají o Bulharsko v poslední době velký zájem, je tu pro ně levno.

Manžel pracuje jako IT specialista v jedné firmě.

Vím, že máte malou holčičku Emilianu. Jak na ni mluvíte?

Na Emilianu mluvím česky, manžel bulharsky. Je výhoda, že manžel umí česky (naučil se před naším seznámením od českých turistek J )  a já zase bulharsky, takže doma používáme oba jazyky.

S dcerkou v levandulovém poli…

Jak dlouho ti trvalo naučit se bulharsky?

Zhruba čtyři měsíce. Na začátku jsem si koupila knihy, abych se učila doma, poslouchala jsem hodně TV a rádio. Potom jsem odjela pracovat na letní sezónu 60 km od Burgasu do Primorska a tam jsme s kolegy mluvili jen v bulharštině a také jsem musela komunikovat se zaměstnanci v hotelu. A najednou jsem se v září vrátila domů a mluvila jsem bulharsky. Samozřejmě s chybami.  Ještě teď nemám správnou gramatiku, ale mluvím, čtu, píšu.

Potýkal ses někdy s rozdíly v náboženství nebo kulturními rozdíly?

Ne. Měla jsem štěstí, že celá moje bulharská rodina mě přijala jako člena od prvního seznámení. Já nejsem křtěná, můj manžel patří k pravoslavné církvi, kde byl také pokřtěn. Svatbu v kostele jsme neměli a nikomu to nevadilo. Kulturní rozdíly moc nevnímám. Občas na Vánoce nebo Velikonoce napeču či uvařím něco českého a všichni se na to těší. Občas si s kamarády děláme i české večery – pivo a svíčková.

Bulharská vánoční tabule – maso zde nenajdete

Jaký je u vás nejdivnější zvyk?

Momentálně mě napadají dva – když se dítě narodí, neměla by maminka s ním čtyřicet dní chodit ven ani přijímat návštěvy, aby dítě nebylo uřknuto. Stejně tak by na návštěvu k malému dítěti neměla chodit žena, která je v cyklu.

A druhým zvykem, který se koná spíše už jen na vesnicích, je spojené s úmrtím člověka. Pokud daný člověk umře doma, měly by se zakrýt všechna zrcadla v domě, aby se duše člověka nespatřila v zrcadle a nelekla a stejně tak, abychom ji neviděli. Člověk, který umřel, zůstává doma ještě 24 hodin, aby se mohl „rozloučit“ s rodinou a ona s ním. U postele sedí plačky, což jsou „herečky“, které mají za úkol plakat a křičet „Proč jsi nás opustil, proč jsi umřel, proč jsi tu nechal takovou hezkou rodinu“. Morbidní, že?

A jaké nejdivnější a jaké je nejtypičtější jídlo?

Nejtypičtější jídlo mě napadá musaka (na bulharský způsob) a slaný kolač banitsa.

Nejdivnější? Ono to určitě není nejdivnější, ale nejedla bych nikdy prasečí jazyk, který je tu pochoutkou.

A dále Lopuški – jsou to závitky ze šťovíku, plněné rybou, cibulí, kousky slaniny, rajčaty a kořením.

Domácí slaný koláč banitsa

Kde bydlíte?

Bydlíme téměř v centru Sofie, na moc hezkém sídlišti jménem Izgrev, které založil jeden duchovní učitel Peter Danov a mnoho lidí, kteří zde žijí, věří jeho učení. Je to jedna z nejdražších částí Sofie, kde je silná energie. Máme tu park a les a my bydlíme ve třípatrovém domku, kde každé patro má svůj byt.

Centrum Sofie

Měla jsi někdy v plánu to tam zabalit a vrátit se domů?

Oh, kolikrát. Bylo mi smutno, těžko, byla jsem na pokraji sil, chyběla mi rodina, před celou tou situací, co momentálně ve světe vládne, jsme uvažovali, že se vrátíme. Tehdy byla taková situace v ČR, že hledali každou ruku ve firmách a vzali by tedy i Bulhara (bohužel v ČR je ještě často zarytý ten stereotypní názor „Ty jsi teda Bulhar“, „Pracuješ jako Bulhar“, „Bulhar – jiná rasa“.). Ale nakonec jsme zůstali a já jsem ráda.

První krůčky naší dcerky se uskutečnily na pláži…

Jak trávíš svůj volný čas a jak vypadá tvůj běžný den?

Procházky s kamarády, psem a naší malou. Výlety po Bulharsku, jóga. Objevování magických míst v Bulharsku.

Ráno vstaneme, pohrajeme si doma, jdeme na procházku, hřiště, ke kamarádům. Po obědě většinou malá spí doma, abych měla čas na sebe a mohla jsem pracovat na „svých věcech“ (meditace, jóga, kurzy, projekty atd.), odpoledne zůstáváme buď doma nebo se jdeme projít se psem a když přijde manžel z práce, tak buď někam společně jedeme nebo já vařím a on si hraje s malou. Večer, když malá usne, se díváme s manželem na film a společně sami večeříme (to máme takovou tradici, abychom měli i čas jeden pro druhého, protože nemáme babičky na blízku). Tedy bulharský den jedné maminky od toho českého moc neliší.

Na co jsi nejvíce hrdá?

Na to, že jsem překonala svůj strach, vyšla z komfortní zóny, naučila se za poměrně krátkou dobu hovořit cizím jazykem a psát azbukou. Vždy si našla práci a byla vyhledávaná, co se práce týče.

Burgas – rybí tržnice

Co bys poradil Čechům a Češkám, kteří se do stejné země chtějí přistěhovat nebo si našli partnera či partnerku z Bulharska?

Pokud tě něčím tato země přitahuje, jdi do toho! Vždy se můžeš vrátit domů! A nebo zjistíš, že tvůj domov je právě tady. Nějaké chvíle budou hodně těžké, ale vždy se najde někdo, kdo tě podpoří a podrží. Pokud je to tvoje cesta, vydej se po ní.

Letní duha nad Burgaským zálivem

Máš nějaké sny a přání do budoucna?

Ano. Chtěli bychom si postavit dům, takže hledáme  pozemek.

A také už nechci pracovat pro nikoho, ale pro sebe. Ráda bych založila mateřské centrum a sdílela ženské kruhy pro maminky, které se v mateřské roli necítí dobře. Také bych také chtěla nějaké hodiny a lekce věnovat českým ženám žijícím ať už v Sofii nebo celkově v Bulharsku.

S manželem si právě zakládáme stránky a budeme nabízet jakékoliv služby pro Čechy v Bulharsku. Než ale svůj projekt vypustíme do světa, může mě kdokoliv kdykoliv kontaktovat přes e-mail.

Email: nicole.drtinova@gmail.com

Nicole, moc ti děkuji za rozhovor a přeji celé tvé rodince vše dobré!

Plovdiv – druhé největší město Bulharska