Češi v cizině – Lenka Zedníková – Kambodža

Můj přítel žil od sedmi let sám bez rodičů a nikdy se nenaučil číst a psát. Je to ale opravdový charakter. Když jsem přišla před několika měsíci o práci, okamžitě se rozhodl, že se o mě postará ze svého skromného platu.

Ahoj Lenko, tvůj příběh je ze všem dosavadních, co jsem slyšela, asi nejdobrodružnější. Jak ses vůbec do Kambodži dostala?

Úplně původně jsem chtěla odjet do Afriky, ale nějak mi to nevyšlo, a tak jsem odjela před pár lety díky programu  Working holiday na Nový Zeland, kde jsem sbírala jablka, třešně,  a cestou zpět do Čech jsem se rozhodla to vzít přes Kambodžu a Vietnam. Tyto země mě velmi lákaly. Do Kambodži jsem tedy přijela v březnu  roku 2019. Chtěla jsem zůstat tři týdny, ale nakonec se zde usadila.

Jak k té změně plánu došlo?

Hned třetí den jsem zde potkala svého současného khmerského přítele Sammyho .

Seznamili jsme se v klubu v Phnom Penhu a hned další den mě pozval do baru v hostelu, kde pracuje. Tady se naučil mluvit anglicky od turistů. Již po týdnu jsem zrušila svoje letenky zpět do Čech. Nikdy jsem se předtím tak rychle nezamilovala. Bylo to zvláštní a ani nevím, jak k tomu došlo. Sammy není žádný krasavec, ale má neobyčejné charisma. Rád zpívá a tančí a je to takový šoumen. Je mu asi dvacet sedm let, ale jisté to není, protože nezná datum svého narození.

Jak je něco takového v dnešní době možné? Z jakého pochází prostředí?

Pochází z vesnice nedaleko hlavního města Phnom Penh z velmi chudé rodiny a od sedmi let, kdy jeho i ostatní sourozence rodiče opustili, rozvedli se a odešli někam za prací. Takže Sammy musel přestat chodit do školy a jako nejstarší syn pečovat o své mladší sourozence. Od malička tedy musel pracovat a tím pádem se nenaučil nikdy číst a psát.

Teď už se s maminkou zase baví. V Kambodži je to běžné. Děti se starají samy o sebe, není tu sociální systém. Žijí na ulici a živí se, jak mohou. Starší sourozenci se starají o mladší a všichni se snaží nějak přežít. Jeho tatínek zemřel před několika lety a zbytek rodiny mě přijal moc hezky. Evropani jsou tu vážení lidé.

Chystáte se spolu žít natrvalo?

Zatím spolu jen chodíme, ale o svatbě mluvíme. Chtěla bych, aby nejdříve poznal moji rodinu a vyřešil společný majetek s bývalou ženou, se kterou má dvě dcery. V Kambodži je běžné, se se lidé berou velmi mladí, pokud nestudují. Partnerské vztahy jsou tu rychlejší, než v Evropě. Když milují, rychle konají. Žádné přetvářky.

Nepociťuješ ty kulturní rozdíly mezi vámi dvěma? Máte nějaká společná témata?

Rozdíly mezi námi jsou. Ve vzdělání, v kultuře, v uvažování. On neumí ani psát, tak bych ho ráda naučila  aspoň anglicky, ale musel by chtít. Tady to nepotřebuje, nemá konto v bance a nepotřebuje se umět ani podepsat.

Přemýšlím, jaká máme společná témata k hovoru, ale nic moc mě nenapadá. Nemá žádný přehled, opravdu nezná vůbec nic, to tedy trochu problém je. Moc času spolu vlastně ani netrávíme, protože já jsem pracovala přes den a on večer, takže jsme se míjeli a potkávali pouze v noci.

Jak a kde žijete?

Bydlíme v hlavním městě, kde si pronajímáme malou garsonku s plynovým vařičem a koupelnou a platíme včetně elektřiny a vody asi 60 dolarů měsíčně. S penězi bojujeme hodně. Můj přítel v baru vydělává okolo 130 dolarů a já na částečný úvazek asi 200 dolarů. Na živobytí to ale absolutně nestačí. Vlastně ani nevím, kam ty naše peníze mizí.

Já nemám motorku, a taky bych se bála jezdit, takže do města musím jezdit tuk tukem, který mě stojí okolo 5 dolarů tam a zpět, pokud mě nevezme přítel. U nás vaří Sammy, a za jídlo utratíme tak 5 dolarů za den. Teď oba naštěstí můžeme jíst v práci. Ještě k tomu vozíme turisty Sammyho tuktukem, takže mě někdy kontaktují Češi, kteří sem přijedou,  a to je trochu přivýdělek.

Jak vidíš svoji budoucnost?

Zatím si myslím, že tu zůstanu, vdám se a budu vychovávat děti. Miluji tu mentalitu, i když jsou všichni chudí, jsou úžasní. Ale rodit bych chtěla raději v Čechách, protože tady je zdravotnictví úplná katastrofa. Když člověk nemá peníze na doktora, má smůlu. Z toho samozřejmě obavy mám. Můj přítel by už děti chtěl teď. Kambodžanům je jedno, jestli mají peníze na zabezpečení dětí. Já bych raději počkala, až budeme schopni je uživit.

Naše láska je opravdová a myslím, že je to čím dál lepší a že bych s ním chtěla strávit život. Začala jsem se učit khmersky, jsou tu takové kurzy zdarma. Místní vyučují cestovatele v hospodách, ale já se učím spíš od přítele a kamarádů. Už mám základy, umím říct co chci, ale rozumím velmi málo.

Na jaká největší úskalí v tomhle vztahu narážíš?

Pocházíme ze zcela jiné kultury, máme jiné tradice, náboženství. Khmerové jsou hodně tradiční a mají přesné představy o tom, jak by se ženaměla či neměla chovat ve společnosti. Neměla by pít alkohol a kouřit, měla by se oblékat střídmě (neodhalovat ramena, nenosit příliš krátké sukně nebo kraťasy), neměla by mluvit s jinými muži. Naštěstí ale žijeme v hlavním městě a Sammy je hodně tolerantní, I když jako muž musí mít hlavní slovo.

Další úskalí vidím v tom, že jsou jako národ velmi nepořádní. Jí se tady na zemi a rozhodně se jim nechce uklízet. Taky jsou hodně hluční u jídla. Krkají a prdí, mlaskají a všude plivou…

Co se ti tam naopak líbí?

Já mám tady výhodu, že jsem bílá. Berou mě tady jinak, než místní ženu. Mám tedy od okolí větší pochopení. Pro ně je bílá žena něco speciálního. Starají se o mě jako o princeznu.

Zatím je pro mě všechno hodně nové, ale čím víc poznávám místní mentalitu, tím víc to tu mám radši. Lidé tu neskrývají svoje city. Co na srdci, to na jazyku. Jsou velmi štědří a podělí se i o to málo, co mají, a navzájem si skutečně pomáhají.

 Jaké nejdivnější a jaké je nejtypičtější jídlo?

Tady se jí úplně všechno, ale nejdivnější je vařené kachní či slepičí vejce se zárodkem, které má už i trochu peří. Mně to moc chutná. Dále kuřecí nebo kachní pařáty a plněné žáby.

Nejčastější je tu vývar s nudlemi s různými druhy masa a vnitřnostmi, rýžová polévka s rybím masem a vepřové maso s vajíčkem a rýží.

Pak samozřejmě ryby a mořské plody a nikde nesmí chybět chilli. U nás vaří hlavně Sammy, dělá to dobře a rád.

Když jsem se Lenky ptala, zda tenhle rozhovor ve zkrácené formě mohu zveřejnit na svém blogu,  zrovna se chystala na cestě domů do České republiky. Napsala mi zprávu, která mě překvapila a potěšila zároveň, i když je jasné, že si asi nezvolila tu nejjednodušší cestu:

Kvůli koroně jsme přišli o cestovní ruch a tudíž o práci a Sammy mě teď přes půl roku živil ze svého skromného platu. Situace se tady velmi zhoršila. Lidé jsou bez práce a bez peněz a není výjimkou, že někoho přepadnou na ulici.

Vzhledem k tomu, že jsem neplánovaně otěhotněla a brzy se nám narodí miminko, rozhodli jsme se odjet do České republiky, kde budu rodit, a Sammy se pokusí si tam najít nějakou práci. Máme se rádi a chceme spolu žít.

p.s. a už víme, kolik mu je let! Protože jsme museli vyřizovat cestovní doklady, zjistili jsme díky tomu, že se narodil v roce 1995.

A o tři týdny později ještě další novinka: Sammyho nakonec do Evropy úřady nepustily a bude muset čekat na otevření hranic s Thajskem, aby zde všechny potřebné dokumenty mohl vyřídit. Lenka se rozhodla vzhledem k pokročilému těhotenství odletět sama, ale několikrát jí zrušili let. Právě v tuto chvíli sedí v letadle z Dubaje do Prahy, kde na ni budou čekat rodiče. Holčička by se měla narodit na konci ledna a Lenka pevně doufá, že se budou moci v brzké době se Sammym zase setkat a žít společně jako rodinka. Příběh Lenky budu dále sledovat.

Tak ti, Lenko, a tvé rodince, přeji hodně štěstí a krásné Vánoce ve tvé domovině!!