Češi v cizině – Lenka Davitashvili – Gruzie (Sakartvelo). საქართველო

Doma…

Ahoj Lenko, když jsem se doslechla, že už přes dva roky žiješ v Gruzii, musela jsem se podívat na mapu, kde ta země přesně leží. Jak ses zde ocitla?

Všechno začalo před dvěma lety, kdy jsem přijela poprvé do Gruzie na návštěvu. Zajímala jsem se o pravoslavnou víru,  a ta je v Gruzii všudypřítomná. Už tenkrát jsem věděla, že to nebylo naposledy, ale nevěděla jsem přesně, proč mám ten pocit. A že o měsíc později přijedu zase a už zůstanu „navždy“…

Předpokládám, že v tom byl nějaký muž?

Ne hned od začátku, ale nakonec to byl opravdu on, kvůli němuž jsem zůstala. Začalo to tak, že jsme se při mé první návštěvě potkali u společných známých, kam jsme oba byli pozvaní.

Žádná jiskra tenkrát ale vůbec nepřeskočila, až naše omyly nás svedly k sobě.Po příjezdu domů jsem se ho potřebovala na něco zeptat, takže jsem ho našla na facebooku. Ale on neuměl anglicky ani rusky, takže jsem používala česko- gruzínský překladač. On moc moje vzkazy nechápal, ale pozval mě na další návštěvu o měsíc později a já už jsem tu zůstala. Za 3 měsíce jsem měla svatbu a do roka se nám narodilo miminko.

Táta s dětmi v klášteře Alaverdi.

To šlo tedy rychle. Nenarážíš na nějaké překážky ve vztahu s cizincem, se kterým ses od začátku dost dobře nedomluvila?

Máš pravdu, že největším úskalím je jazyk .Můj manžel umí jenom gruzínský a pár slovíček  rusky a teď už i česky. Já umím základy ruštiny a teď už se domluvím poměrně dobře gruzínsky. Zpočátku jsme se několik měsíců domlouvali přes překladač. Ale když je mezi lidmi láska, vždy se najde cesta. Naše domácnost je tedy momentálně Česko- gruzínsko -rusko mluvící…

S nejmladším.

Co tě tedy na tvém muži tolik okouzlilo?

Můj manžel je pokorný a nenáročný a  miluje děti, to mě na něm zaujalo na první pohled. Na té návštěvě, kde jsme se potkali, choval miminka ostatních návštěvníků a hrál si s malými dětmi. To jsem do té doby ještě nikde nezažila. Sama jsem do vztahu přivedla dvě děti a on si je okamžitě zamiloval. Dnes tedy spolu vychováváme děti tři a on mezi nimi nedělá žádné rozdíly.

Lázeňské město Borjomi.

A co máte společného a v čem jste naopak rozdílní?

Oba milujeme přírodu, která je zde velmi krásná. Jezdíme do lesů (ty jehličnaté tu ale skoro nejsou) a na venkov a taky rádi pomáháme lidem v nouzi. Oba se rádi díváme na filmy. Občas mu překládám do gruzínštiny české filmy. Jsme oba rodinně založení.

Lišíme se hlavně v tom, že můj muž se nad některými věcmi nezamýšlí do hloubky, kdežto já ráda vedu dlouhé diskuze. To ho nebaví. Je spíše vznětlivý, ale rychle se zklidní. Mně trvá delší dobu se rozzlobit, ale pak to v sobě držím.

Jací jsou Gruzínci jako lidé?

Mají  horkou krev, do všeho dávají emoce, někdy rychleji mluví než myslí. Pak je tady samozřejmě porozumění kultury,s čím mám já někdy trošku problém.

I když mi na místních lidech leccos vadí, libí se mi, že nikoho neodsuzují. Člověk si může obléknout cokoliv, mít jakékoliv vyznání, myslet si co chce.

Také jsou velmi nápomocní. Když se nám pokazilo auto, zastavila spousta lidí, kolikrát i s dětmi, obětovali svůj čas a hned začali pomáhat. I kdyby byla noc a nebezpečí, prostě pomohou.

Gruzínské hory jsou krásné i děsivé zároveň.

Místní lidé žijí opravdu v hrozných podmínkách, někdy to připomíná cikánské osady: budky poslepované igelity, každý si vše dělá svépomocí a přežijí vlastně téměř cokoliv. Jsou velmi skromní. Chleba je základní jídlo a pak také fazole a chačapuri – to je zapečené chlebové těsto se sýrem, trošku to připomíná pizzu. Pak mají variantu s houbami nebo bramborami. Dělají levné a rychlé pokrmy a z toho žijí. A když jeden nemá, dá druhému.

Gruzínci jsou hodně rodinně založení, rodina je zde na prvním místě . Děti ale hodně rozmazlují.

Co ti na nich tedy vadí?

Je zde dost velká kriminalita. Protože je tu chudoba, hodně se krade, občas někdo přijde o život, takže lidé mají někdy doma zbraně. Díky chudobě se tu také hodně pije a konzumují se drogy, což běžný  turista nevidí.

A jak se dívají na Evropany? Přijali tě mezi sebe?

Mám zde pár známých, ale žádné přátele mezi místními. Spousta lidí si myslí, že my Evropané jsme namyšlení a bohatí. Sice to nedají hned najevo, ale když jde člověk pak nakupovat, ceny jsou vyšší. Ale s tím jsem se smířila, protože lidé často žijí na hranici chudoby.

Neexistuje tu podpora, jen pro ty úplně nejchudší, kteří to musejí prokázat, tak dostávají přibližně 800 kč měsíčně.

Zdravotní systém je na dost bídné úrovni.Člověk si skoro všechno platí a léky samozřejmě také. Žít v téhle krajině není úplně vždy jednoduché. Velká nezaměstnanost a nízké příjmy jsou častým důvodem k rodinným konfliktům nebo krádežím.

Chrám v městečku Ananuri.

Jakou máš tedy zkušenost s porodem v tamním zdravotnickém zařízení?

Porod byl celkem v pohodě. Rodila jsem v Tbilisi a ten standard byl srovnatelný s ČR. Za porod se zde ale platí. Já, jako cizinka, jsem platila 12 tisíc kč. Gruzínky platí okolo 8 tisíc. Kdo na to nemá a je Gruzínec, tak  musí prokázat, že na to nemá. Pak opět přijde komise a prověří to. Je to hodně ponižující. Když má ten chudák televizi, je pro komisi boháč a nemá nárok

Každá prohlídka u gynekologa mě stála okolo 400kč, takže se to časem dost nasčítalo. Léky se tu sice dají koupit bez receptu, ale jsou drahé. Takže za každou chřipku člověk utratí majlant.

Zdá se, že je dost těžké se uživit. Jak to řešíte vy?

Manžel pracuje na vinohradu našich přátel. Je to ale sezónní práce od jara do podzimu. V zimě práci nemá.

Já pracuji pro jednu českou firmu, která se zabývám dovozem komodit, jako obchodní zástupce.

Před domem…

Stačí Vám to tedy? Jaké jsou tam ceny?

Co je dostatek? Člověk si to musí nastavit tak, aby mu stačilo to, co má. A když to nestačí, musí z něčeho ubrat. Vodu neplatíme, elektřina je levná, okolo 80kč za měsíc, takže naše nejvyšší výdaje jsou za benzín, protože jezdíme často do města.

Platy tu jsou okolo 4000 kč. Třeba prodavačky, skladník, běžné profese bez vyššího vzdělání. Ale zde se pracuje i v sobotu a i 10-12 hodin denně. Uklízečka dostane okolo 2500 kč, učitelé okolo 6-7000kč.

Chleba zde sice stojí v přepočtu 8 kč, ale je velmi malý, takže potřebujeme 3-4 denně.  Mléko tu stojí 32 kč za litr, jogurty 15 kč, máslo 50 kč, smetana 70kč. Ostatní ceny jsou srovnatelné s ČR. Drahá je mražená zelenina, konzervy, uzeniny.

Typické gruzínské stolování…

A co třeba restaurace?

Restaurace jsou celkem levné. Hlavní jídlo se dá pořídit za 100kč, ale je třeba si dát pozor, kde se najíst. V menších městech není hygiena na moc vysoké úrovni. Do některých podniků bych se nedovážila vůbec jít. S manželem občas sledujeme programy, kde novináři se skrytou kamerou navštěvují kuchyně místních podniků a pak ukazují, jak třeba skladují masu. Občas je to hrůzostrašná podívaná. V turistických restauracích bývá čisto, ale já stejně vařím hlavně doma.

Znáš tam nějaké krajany?

Ano,  mám zde přátele ze Slovenska, kteří se sem také přestěhovali.Přijeli za námi na návštěvu a taky tady zůstali.

Kamarádka měla dlouhodobé zdravotní problémy a když sem přijela, všechny problémy zmizely. Nikdo tomu nerozuměl. I oni jsou pravoslaví věřící.

A dokonce naši další známí v Čechách uvažují o přestěhování. U nás je hodně lidí, kteří jsou dobrodružní a  snaží se nežít konzumním způsobem života. Láká je soběstačnost a život ve spojení s přírodou.

Co je na Gruzii tak okouzlujícího?

Kdybych se bývala nezamilovala, asi bych tu nezůstala, není tu lehký život.

Upřímně řečeno tu nic „nej“ vážně není. Je to země plná extrémů. Jeden den to chceš všechno vzdát a odjet, a najednou se stane něco tak krásného, že na to špatné hned zapomeneš. A takhle to mám pořád. Jsou to zvláštní momenty, které se nedají popsat. Logický důvod zůstat v Gruzii není. Ale už jsem zde začala bojovat a nechci se vzdát.

Jednu dobu jsme zvažovali i odchod do Čech, ale pro manžela by to bylo těžké se tam uplatnit bez znalosti jazyka. Muž je tu hlava rodiny a Gruzínci dominantní, takže pro ně je hodně ponižující následovat manželku. I když můj muž by si dal říct, ale já jsem se rozhodla tu zůstat, z části i kvůli pravoslavné církvi. Děti vychováváme pravoslavně.

Chrám Mamadaviti v Tbilisi…

Jak slavíte Vánoce?

Slavíme je podle gruzínské pravoslavné tradice z 6.1 na 7.1. Začínají noční mší, která se slouží až do rána .Oslavuje se narození Ježíše a také končí čtyřicetidenní půst, všichni se veselí, navštěvují se rodiny, zpívají se vánoční koledy. Je to moc krásné období.

nejmladší synek na oslíku, vedle s pravoslavným popem.

Máte v plánu tam zůstat?

Ano. Koupili jsme zde dům, který si opravujeme a ve kterém se zabydlujeme. Je to v hezké oblasti, asi 20 min od hlavního města Tbilisi. Máme šest psů, protože sem chodí vyhozená štěňátka, kterých je nám líto. Tak krmíme i potulné pejsky. Když není turismus, nic nedostávají a často umírají hlady. Máme také několik koček a slepice. Ale časem bychom chtěli krávu nebo kozy, ale je to časově i finančně náročné.

Zvířátka u Lenky doma.

Zasadili jsme brambory, rajčata a okurky, máme ovocné stromy. Přes léto je to velmi levná zelenina a ovoce, takže se vždy dobře připravíme na zimu a zavařujeme a kompotujeme. Taky se dá od sousedů koupit tvaroh a mléko, i když to není nijak levné.

Máš nějaký životní sen?

Můj život mi zcela vyhovuje. Moje zbožné přání je, abych se ráno probudila ve zdraví a mohla začít nový den. Nemám žádné velké ambice. Snažíme se žít tak, abychom byli šťastní a mohli pomoci lidem a zvířatům kolem nás. Mým hnacím motorem je láska a nejdůležitější je rodina. Jiné cíle vlastně ani nemám.

Typické jídlo zvané chačapuri.

Moc děkuji za rozhovor a přeji tobě i celé rodině, aby vám láska vydržela!