Znám jen asi jedno povedené manželství, kde ta žena to s manželem umí, a k tomu se mají skutečně rádi.
Ahoj Blanko, co tě přiválo do Indie a jak dlouho už tam žiješ?
Poprvé jsem do Indie přiletěla před deseti lety. Trochu náhodou, protože jsem vlastně celý život toužila žít v Africe. Jenže přišly neshody v manželství a Indie se mi připletla do cesty. Jednou večer jsem si při upíjení vína koupila letenku do Delhi. Byla to taková výzva, nějak jsem si potřebovala dokázat, že to zvládnu. Prvně jsem tu byla čtrnáct dnů a Indie mě doslova omráčila Jakoby mi tehdy otevřela svou velkou náruč a řekla “jsem Tvoje osudová”. Pamatuji se, jak jsem pak seděla v Delhi na letišti, čekala na svůj zpáteční let a brečela. Strašně jsem tu chtěla zůstat a vůbec jsem nevěděla jak to udělat. Netrvalo dlouho a začala jsem se sem vracet.
Jak jste se seznámili s manželem?
Seznámila nás manželova sestra, kterou jsem poznala na kurzu Ayurvedy. Nějakou dobu jsme si psali, potkali jsme se pak v Mumbai. Než jsme se vzali, žili jsme téměř dva roky mezi Prahou a Mumbai. Můj muž mě doslova omráčil tím, že věděl, kdo je Otto Wichterle. Tím me dostal na první dobrou! Vzali jsme se v Česku v roce 2014.
Jací jsou indičtí muži?
Jsou více dominantní, často i egoističtí. Žena tady sice doma vládne, ale musí to s mužem umět. V Indii prostě stále převládá patriarchiát. Muž má hlavní slovo, vstupuje první do dveří a dostává jako první jídlo na stůl. Říká se, že každá druhá žena v Indii má zkušenosti s domácím násilím. Bohužel. Tady je ale zvykem držet problémy pod pokličkou. Navíc, ženám se často nedostane zastání ani u vlastních rodičů. Hlavně v konzervativních rodinách. Ale situace se mění, protože mnoho žen je dnes vzdělaných, na manželovi finančně nezávislých. Znají svá práva a dávají o sobě znát. Indické ženy se již dávno prosadily ve všech oborech. Dokonce i v armádě nebo letectví. Odvětvích, která dříve patřila výhradně mužům. Jedno z indických přísloví říká “šťastná manželka rovná se šťastný manžel”. A tak se ti chlapi tady často snaží. Podle možnosti své peněženky svou ženu zahrnují dárky. Ale upřímně! Vždyť i u nás v Česku to ještě před pár lety nebylo o moc jiné. Pamatuji se, že mojí kamarádce manžel nikdy nedovolil řídit jejich společné auto, protože “jako ženská by to určitě nezvládla”.
Jaká je výhoda vztahu s cizincem?
Rozhodně vzrušující! Já osobně si myslím, že vztah s cizincem nikdy nezevšední. Pořád se něco učíš, pořád něco poznáváš. I když se někdy musím smát, protože díky své profesi ovládám indické dějiny lépe, než manžel. Ale vážně…. Indická kultura je nejrozmanitější na světě. Vezmi si, jen kolik různých náboženství zde žije pospolu po tisíciletí. Takže, když máš navíc ještě přátele mezi muslimy, Peršany, křesťany, sikhy , nebo jainy, pořád se dozvídáš nové a nové věci. Vzpomínám si, že první roky tady jsem se pořád jen a jen divila.
Je něco, na co si nikdy nezvykneš?
Indové jsou netrpěliví, neumí čekat! Stojíte poslušně ve frontě a oni vás předběhnou. V dopravní zácpě troubí jako o život. A nebo je proto, že “pozor jedu”! Sedíte a jednáte s manažerem v bance a člověk, který právě přišel, bez pozdravu skočí do vašeho rozhovoru a dožaduje se nějaké, podle něj neodkladné, služby. To mi asi vadí nejvíc, ale je to jejich přirozenost. Naučila jsem se počítat do deseti a pak se případně slušně, ale důrazně připomenout. A docela to funguje. Taky mi chvíli trvalo pochopit, že Indové neumí říkat ne. Na všechno odpoví “yes mum” a “don’t worry”. A vy pak čekáte, jestli druhý den přijde. Většinou ne. To jeho včerejší “yes” jen znamenalo, že se vás urychleně potřebuje zbavit, protože má někde mnohem lepší kšeft. Dlouho jsem si myslela, že tu nikdy nebudu řídit auto. Dnes to zvládám úplně v pohodě i v té nejhorší dopravní špičce.
Co se ti v cizině nejvíce líbí?
Asi styl života. Je více rodinný, klidnější, není tak stresující. Jídlo zaujímá zásadní roli v životě zdejších lidí. Vše se vaří čerstvé a velmi často i více chodů, jak k obědu, tak i k večeři. To ale neznamená, že se přejídáme. Navíc indická kuchyně, kromě toho, že je lahodná, je i rychlá. Já vařím ráda.
Taky mám ráda všechny náboženské festivaly včetně svateb a zásnub! Jsou to totiž současně svátky upřímné radosti. Indická kultura a náboženství jsou velmi pozitivní a při těchto svátcích je ta všudypřítomná energie neobyčejně silná.
Máš přátele mezi „domorodci“?
Samozřejmě. Vlastně zde ani jiné nemám. Mám tu hodně přátel, ale velmi blízkých kamarádek jen pár. Sdílíme spolu svá tajemství. Od nich jsem se hodně naučila. Hlavně jak být silná a nehroutit se kvůli maličkostem. Což my Evropanky často děláme. A protože mám nejvíc přátel mezi hinduisty a Peršany, těmito kulturami jsem ovlivněna nejvíc. A také jejich kuchyněmi.
Čím se živíš?
Pracuji v turismu jako průvodce, společně s manželem, který byl dříve pilot u AIR India, také pomáháme studentům s výběrem vhodné univerzity v zahraniičí. Žili jsme tři roky v Navsari, tam jsem ve škole učila angličtinu. Poskytuji servis podnikatelům, kteří potřebuji pomoci s podnikáním v Indii. Tady to bez kontaktu nejde. Tedy, živím se vším tím, co teď už 8 měsíců téměř nefunguje. Cestovní ruch se zastavil, školy jsou stále zavřené, máme stále lockdown. Nicméně situace se den ode dne rapidně zlepšuje, znovu začínám cestovat a spolupracovat s českými podnikateli. Zájem o Indii kupodivu vzrůstá.
Taky jsem začala studovat práva a k tomu píšu různé články do novin a časopisů a také na svůj blog, který můžete sledovat zde: Blanka blog
Co bys poradila Čechům a Češkám, kteří se do stejné země chtějí přistěhovat nebo si našli partnera či parnerku z té země?
Zamilujte si tuto zemi a nikdy ji nepřestaňte milovat! Ani když vám bude nejhůř. A hned na začátku přestaňte srovnávat. Indie je úžasná země, navíc k cizincům velmi otevřená a tolerantní. Je to dané taky tím, že miliony Indů žijí v zahraničí a miliony cizinců zde pracují a cestují. Ale Indové i v cizině žijí ve svých komunitách. To je pro všechny Asiaty typické. Ať jsou kdekoliv na světě, svoji kulturu a kuchyni nikdy neopustí. Abyste v Indii mohli žít opravdu spokojeně, musíte se prostě přizpůsobit zdejší mentalitě. Jednoduše, některé věci vypouštět a naopak se začít chovat jako místní. Což obnáší i mimo jiné bez předsudků porozumět zdejšímu kastovnímu a sociálnímu systému. A to může být pro Evropana, vychovaného v rovnostářské společnosti, někdy obtížné. Pro mě bylo zpočátku nejtěžší si zvyknout na služebnictvo. “Vyperu si lépe sama a podlahu taky vytřu rychleji. Proč mám za to někoho platit!” hádala jsem se se svým mužem. Jenže… Patřím do střední třídy a když tedy nemám služebnou, bude tam nějaký problém….. “Buď nemají peníze, nebo je ta divná Evropanka nesnášenlivá. Nic jiného v tom být nemůže!” Každá Indka, která služku nemá, po ní touží. Podstatné také je, že těm lidem dáš práci, kterou by jinde nesehnali. Indové také hodně lpí na svém společenském postavení a současně ho respektují. Takže, když se budeš důvěrně vybavovat se svým řidičem, nebo watchmeny v domě, přestanou si Tě okamžitě vážit nejen tvoji sousedé, ale i veškerý personál v domě. Počínaje uklízeči odpadků po liftmeny a jejich supervisora konče.
Pokud zde má člověk místního partnera, je to určitě mnohem jednodušší. Oženit se s Indkou, to může být snem každého evropského muže. Protože Indky jsou stále vychovávány k pokoře a cudnosti. Což však neznamená, že nejsou bojovnice. Musí být a také jsou! Jinak by se nikdy a nikde profesně neprosadily. Ale doma ctí manžela. Indický muž se totiž potřebuje cítit trochu jako bůh. Když ne v práci, tak aspoň doma. Tady ho prostě a jednoduše žena nemůže poslat s odpadkovým košem, nebo ho nedejbože večer odbýt „ tak si vezmi něco v lednici.“
Zajímavé čtení, dík!
já dík za sledování! napíšu vám zprávu.
Díky Martine, moc mě to potěšilo.
Díky, opravdu jsem moc vděčný za tenhle text. Schovám si ho a přečtu vždycky, když si budu myslet, že můj pohár trpělivosti s českou kotlinou nebezpečně přetéká. Vždy když si budu myslet, že mě z české politiky hrabe, nebo když soused v neděli ráno vytočí, když otůruje sekačku nebo rozmetačku (protože nehrabe). Tohle je asi opravdu jen dětské pošťuchování, v porovnání s tím, že kdesi v barbarské indii považují za normální se chovat jako burani nebo že je tam domácí násilí „jaksi“ v pohodě. Bude vděčný i za to, že si mojí rodiny nikdo nepřestane vážit za to, že pomocnice v domácnosti a zahradník jsou v podstatě členy rodiny.
Děkuju
jiný kraj, jiný mrav. tak to prostě je a pro nás Evropany je úžasné, že máme tu svobodu si vybrat, kde chceme žít. a je pravda, že člověk, když si čte o problémech jiných, pociťuje někdy vděčnost, že jeho vlastní problémy jsou proti tomu malicherné.
Barbarské Indii? Indové rozhodně burani nejsou. Tento názor pramení z neznalosti. Většina turistů se s lidmi potká na ulici, nebo, v obchodě, nebo na tržištích. Máte tedy možnost se seznámit s obyčejnými lidmi, spíše chudými a s základním vzděláním. Jsou všude, dělají tu úmornou práci od rána do večera a jejich nejvíc. Na střední třídu a ty bohaté, kterých je tu také hodně, běžný turista těžko narazí. Od střední třídy výše se dnes universitní vzdělání tady považuje za samozřejmost. Miliony Indů dne studují na zahraničních universitách. Vyšší třídu a ty bohaté těžko potkáte. Ti se pohybují ve svých limuzínách mezi kancelářemi a kluby. Ano, domácí násilí tady existuje. Stejně tak, jako všude na světě. A stejně tak, jako všude jinde, to nejvíce odnášejí ženy nevzdělané a z chudých rodin. To je úplně stejné v Česku. A zrovna tak jako jinde, to NENÍ rozhodně v pohodě! Na rozdíl od Česka, indické kriminální právo na toto pamatuje a ženy mají velkou oporu v 498A The Indian Penal Code, podle kterého za domácí násilí může být uvězněn nejen manžel-pachatel, ale i jeho rodinní příslušníci, pokud napomáhali, třeba jen slovně, trestnímu činnu, což je v tomto případě domácí násilí. A to okamžitě, ještě než proběhne soud. Mimochodem, Indové velmi respektují své rodiče a rovněž chovají velkou úctu ke starším osobám. A české „hele“ tady neuslyšíte. V Indii Vás vždy osloví „Sir“ nebo „Madam“
to je fakt strašně zajímavé! díky za vysvětlení!
Blanka Varma: můj názor nepramení z neznalosti, ale z toho, co jste popsala v rozhovoru. Pokud je to tak, jak jste napsala, je to podle mě barbarské i když to člověk přelepí nálepkami „lokální zvyk“, „místní kolorit“ nebo „zlepšuje se to“… Ale váš názor vám pochopitelně neberu. Každý z nás má očividně jiné nároky.
přeji pěkný den
To přísloví “šťastná manželka rovná se šťastný manžel” je moc pěkné a pravdivé. 🙂
i když ono to funguje asi i obráceně, řekla bych. ale rozhodně na tom je kus pravdy.
Že? Mě se také líbí, když si muž řekne „učiním Tě šťastnou, protože já pak budu také šťastný“ než když jen „snaž se, abych byl šťastný“
Tady je to také myšleno tak, že muži od rána do večera pracují a na manželce je, jak zařídí děti, rodiče, domácnost a svoji práci. Samozřejmě, že na to musí vydělat peníze manžel. Ale, když je nějaký festival, nebo narozeniny, každý chlap je tady pyšný, když může manželce koupit její vytoužené brilianty, šaty, nebo cokoliv po čem ona touží. Všichni muži na světě se rádi chlubí se svými krásnými ženami!