Češi v cizině – Blanka Čechová – Chorvatsko

„Zpočátku našemu vztahu absolutně nikdo nevěřil. Lidi poulili oči: jak jako – že si vezmeš chorvatskýho rybáře a harmonikáře z nějaký díry v Dalmácii?!“

Ahoj Blanko, když se mi do ruky náhodou dostala tvoje úžasná kniha Totál Balkán, rozhodla jsem se, že tě musím více poznat. My dvě už jsme se tedy měly možnost setkat osobně, ale já bych chtěla, abys nám svůj příběh řekla od začátku. Jak ses ocitla v Chorvatsku?

Od střední školy jsem cestovala po celém světě, ale na jedno místo jsem neustále vracela: na první pohled mi učarovala malá rybářská vesnice v Chorvatsku, na poloostrově Pelješac. Dvanáct let jsem tam jezdila psát – přijížděla jsem každé léto sama, ve stařičkém kabrioletu, s notebookem a knihami.

Jak se na to tvářili místní?

Do mých třiceti jsem byla takovým maskotem vesnice: jo, to je ta holka z Prahy, co si sem jezdí psát. Úderem třicítky se všechno změnilo: rodina, u které jsem si vždycky pronajímala apartmán, si mě předvolala a otec rodu prohlásil – takhle to dál nejde, ty se musíš vdát! Já si zaťukala na čelo a vrátila se k rozepsanému rukopisu.  Jenže oni to mínili smrtelně vážně – a prostě mi našli manžela.

Prosím?!

Jo. Můj manžel pochází z jiné vesnice, od Dubrovníku. A tehdy se živil jako akordeonista, hrál na svatbách a oslavách. Pozvali ho na večírek. Dlužno podotknout, že hraji od šesti let na housle a dalmatskou lidovou hudbu miluji, takže jakmile jsem zaslechla, že se na terase hraje, zjevila jsem se tam s houslemi, jestli bych se nemohla taky přidat.

A byla ruka v rukávě. Jaká byla svatba v Dubrovniku?

V Dubrovníku jsme se brali, protože to nešlo jinak. Pokud jsme, tedy, nechtěli, aby se vypravilo asi patnáct autobusů Chorvatů do Prahy. Tonćiho rodina je poměrně konzervativní a drží se tradic – a zrovna kolem dalmatské svatby jsou těch tradic stovky. Byl to takový zážitek, že jsem svatbě věnovala celý třetí díl své trilogie o Jadranské snoubence. Brali jsme se před šesti lety, ale myslím, že někteří čeští hosté tu nálož emocí a událostí zpracovávají dodnes.

Dívají se na tebe Chorvaté jako na cizinku?

Ani ne. Jasně – občas pozoruji rozdíl, když jedu v autě s českou značkou anebo v našem chorvatském autě. Ale to je všude, i u nás. Jinak dlužno podotknout, že v manželově vesnici působím od počátku jako pěst na oko: proč se, jako, harcovala studovat do Oxfordu? Vždyť jí to psaní ani nevynáší! A kromě toho neumí vařit, vyčistit loveckou pušku, vykuchat oliheň, oškubat křepelku…A chodí běhat!!

A jaký mají názor na Čechy? Mají nás rádi?

Myslím, že Chorvaté nás mají v hloubi duše rádi: nezapomínají na to, že jsme sem po válce v 90.letech přijeli jako první, doslova spasit turismus. Ačkoli jsme si sami tehdy nemohli kdovíjak vyskakovat. To se tady počítá. Jinak tu samozřejmě kolují takové ty historky ze žánru turistického folkloru, jako že Češi chodí na horské túry ve vietnamkách, anebo že se nějaká Češka pokusila přeplavat na nafukovací matraci desetikilometrovou úžinu, takže ji zachraňovala námořní policie…

Co ti připadá jako největší úskalí svazku s Chorvatem?

Spíš se zeptej Tonćiho, jaká jsou úskalí svazku se spisovatelkou. Mohl by o tom napsat knihu. Asi takhle: nám zpočátku absolutně nikdo nevěřil. Lidi poulili oči: jak jako – že si vezmeš chorvatskýho rybáře a harmonikáře z nějaký díry v Dalmácii?! Že se z Prahy a Oxfordu přesuneš do vsi Dolní Brgat? Jenže v tom je právě to kouzlo a napětí dobrého příběhu: dopředu to člověk nikdy neví, že. Takže to chce prostě hodně odvahy a trochu šílenství – a může se stát, že to třeba vyjde. Naopak znám holky, co si po dlouholetém randění vzaly spolužáka z vejšky, kluka, který měl stejné zájmy, stejné představy o životě, chtěl mít dobrou práci, hezký byt, jezdi v zimě do Alp a v létě na Jadran…No a pak se najednou rozvedli.

Co je naopak výhoda?

Kdybych měla odpovědět jako spisovatelka, tak řeknu – jednoznačně inspirace. Každý den zaznamenám něco, nad čím mi prostě zůstane rozum stát anebo se musím deset minut chechtat (no…nebo brečet). Zcela jiné kulturní a jazykové prostředí je taky výhoda: člověk nemůže myšlenkově a citově zakrnět, i kdyby se snažil. I po letech je to permanentní atak na všechny smysly. V našem případě ovšem jako hlavní výhodu paradoxně vidím určité uskromnění, ve kterém dlouhodobě žijeme: jsme zvyklí na malý prostor, časté stěhování, finanční nejistotu. Cokoli, co přesáhne ten standard nejistoty, je málem důvod k oslavě.

Po čem se ti v Chorvatsku nejvíce stýská?

Po venkovním vybavení a zázemí pro děti: v Čechách je to v tomto směru úplný ráj. Ta hřiště! Ty skvělé výletní cíle! Ty houfy aktivních rodičů, s nimiž se člověk může skamarádit! Když si občas povzdechnu, Tonći pokaždé řekne: jenže v Čechách zas nemáš to moře, že jo.

Je něco, na co si nikdy nezvykneš?

Na zabedněnost lidí v oblasti péče o životní prostředí. Společensky aprobované, ba aplaudované, zabíjení hadů. Házení smetí do moře. Toleranci k nepořádku. Odhazování nedopalků absolutně všude. Vypadá to jako banalita, ale mně to vadí strašně: dokonce s dětmi chodíme sbírat odpadky. A jsem ráda, že dcery se mnou (zatím) chodí rády, že jim nevadí opovržlivé pohledy ostatních dětí ze vsi. Možná to zní jako pathos, ale pokud to naše sisyfovské počínání pohne byť jednoho dalšího člověka ke změně, tak je to prostě dobrý.

Co se ti v Chorvatsku nejvíce líbí?

Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem si ráda zvykla na zdejší relaxovanost a nedostatek ambice: celé mládí jsem byla poháněná klasickým českým – „Neválej se! Dělej něco! Snaž se! Čas běží!“ Tady je to naopak: hlavně pomalu, žádnej spěch, ono to neuteče, nejdůležitější je zdravlje – a to je, prosím, i zdraví psychické, tj. zbytečně se nestresovat. S oblibou říkám, že jsem se dalmatizovala – prostě jsem to svoje neutuchající úsilí a důslednost pustila trochu k vodě. Už si dokážu jen tak sednout na kafe, koukat do slunce a nemít pocit, že jsem strašně líná, anebo že mi něco utíká.

Máš mezi Chorvaty přátele?

Mám skvělou kamarádku Mariji, která je asi nejsečtělejší osobou, kterou znám. Bydlí kousek u nás, na vsi, pracuje v obchodě s módou, obvykle je k vidění u plotny nebo s koštětem v ruce na dvoře – nikdo by do ní neřekl, že je to skutečná myslitelka s rozhledem o objemu univerzitní knihovny. Dávám jí číst všechny moje texty v chorvatštině – teď zrovna překládám Jadranskou snoubenku a Marije mě hecuje o další kapitoly, tak mám dobrou motivaci.

Čím se živíte?

Já pracuji na dálku pro Notářskou komoru ČR – píšu různé krátké texty a články. Jsem ráda, že tak dokážu spojit znalosti práva a psaní. A jinak máme krásnou loď pro osm lidí, jachtu, s níž manžel vozí turisty na výlety po okolních ostrovech. Každý, kdo se zatím vezl, byl naprosto unešený, takže doufáme, že se nám loď podaří udržet i přes covidovou krizi, aby jezdila jako dřív. Jinak ovšem musím podotknout, že nemáme vlastní bydlení, takže nemáme náklady na nájem nebo splátku hypotéky. To bychom opravdu nezvládli.

Máte tři děti. Jakými mluví jazyky?

Dcerám je osm a šest let, synkovi rok a půl. A bydlíme u tchánů, v apartmánku, který nemá ani třicet metrů.

Děti jsou plně bilingvní, dcery se teď během korony velmi slušně rozmluvily anglicky – měly různé online kurzy s britskými a americkými dětmi. Mezi sebou mluví oběma jazyky, a když si oblíbí nějakou anglickou pohádku, začnou používat i repliky v angličtině.

Jak dlouho ti trvalo naučit se chorvatsky?

Docela rychle. Tedy, v úrovni pro dorozumění a konverzaci. Zaprvé, tchánovi žádným jiným jazykem nemluví, což proces urychlilo, a zadruhé jsem měla dobrý základ srbštiny z mise v Kosovu, kde jsem pracovala jako právnička.

Jaký je tamní nejdivnější zvyk?

Když se narodila naše nejstarší dcera, začaly k nám proudit davy příbuzných a sousedů, kteří se všichni shromáždili kolem postýlky a mnozí na novorozence s gustem prskli – a řekli: „Tfuj, ty jsi ale ošklivá!“ To jsem, teda, brečela, a některé jsem dokonce vyhodila z bytu, než mi to Tonći stačil vysvětlit: to je prý tradice, aby se nezakřikla krása a zdraví a všechno! Jak to, že mi to nebylo hned jasný?!

A jaké nejdivnější a jaké  nejtypičtější jídlo?

Typická je ryba na grilu s vařenými brambory a mangoldem. A hodně červeného vína odrůdy plavac mali. A nejdivnější? Pro mě asi mořský ježek. Přesekne se vejpůl a vysrkne se z něho taková oranžová tekutina, no…zkusila jsem, ale jednou mi to stačilo.

Stravujete se domácí kuchyní nebo vaříte česky?

Říkám, že pokud se chceme opravdu najíst, vaří muž. Já jsem na zdravé rychlovky á la polévka z červené čočky, chleba s něčím, omeleta a salát. Hlavně jezte zeleninu, děti! – Hádejte, kdo tu u dětí vítězí: tchyně s hromadou mastných a úžasných palačinek, a manžel s gulášem z kance, kterého sám ulovil.

Máte v plánu tam zůstat?

Tahle sezona bude klíčová: pokud udržíme loď coby zdroj obživy, tak by se o tom dalo uvažovat. Jinak ne. Práce tady mimo turismus není.

Měla jsi někdy v plánu to tam zabalit a vrátit se domů?

Každou chvíli! A musím říct, že v minulých letech jsem byla velmi obratná i v realizaci okamžitých odjezdů, a to nejen, když jsme se pohádali s tchyní: třeba tehdy, když tu začala sezona pálení – to bývá těsně před začátkem sezony. Lidi dělají šílené ohně na zahradách, spalují kdeco, šíleně to smrdí, a trvá to celé dny. Takže když tu před dvěma lety dokonce zapálili nedalekou skládku, okamžitě jsem volala na místní úřad, ať jdou zakročit – a oni mi řekli: ale to jsme zapálili my! Měli jsme tu nějaký starý kancelářský nábytek, musel pryč. Tak jsem zařvala – tady já nebudu! Děti, balíme!!  – Manžel, tedy, musel zůstat, protože měl práci, ale my se zabalili během hodiny a vyrazili na evakuační návštěvu za přáteli do Francie. Děti jsou už zvyklé. Jakmile cítí někde dým, samy se hlásí – mami, nepojedem zase někam?

Na co jsi nejvíce hrdá?

Jsem samozřejmě hrdá na děti – jak zvládají ten náš nejistý způsob života. Hrdá, že jsem dokázala opustit všechny ty růžové scénáře budoucnosti, které se přede mnou samy rozevíraly jak předvídatelná telenovela – když jsem pracovala ve Štrasburku a studovala v Anglii, vydělávala hodně peněz a žila v…jak to, sakra, říct? – no prostě v takové zlehka povýšené, samozřejmé společnosti. Mohlo to snadno dopadnout jinak: třeba bych patnáct let žila jako mezinárodní právnička s manželem takyprávníkem někde ve vile v Bruselu. (Manžel: no to by bylo vopravdu děsný! Jak já tě chápu, žes tak příšernou vizi okamžitě zavrhla!) – Jenže já bych se pak v jednom okamžiku nevyhnutelně zbláznila anebo utekla. Vzpomněla bych si na Pelješac, zjihla, a ta vesničanka a spisovatelka ve mně by se prostě probrala k životu. (Manžel podruhé: A to si myslíš, že bych na tebe, jako, patnáct let čekal až se vyvztekáš někde v Tramtárii?!)

Co bys poradila Čechům a Češkám, kteří se do Chorvatska chtějí přistěhovat?

Tu a tam se mě na to ptají čtenáři a čtenářky, co se tu buď zamilovali nebo si tu chtějí koupit nemovitost a usadit se tady: říkám jim – zkuste si tu prožít jednu zimu, od ledna do března, a hezky poctivě, bez odjíždění na hory nebo do Čech. Pokud snesete ledový vlhký vítr, určitou stagnaci a útlum, kterou zima v turistických destinacích nutně přináší, zpomalenou a vrtkavou mimosezonní náladu místních – prostě, pokud vám i tehdy bude stačit strhující pohled na moře a čerstvý vzduch, pak do toho jděte.

Blanko, moc děkuji a přeji vám dobrou sezónu, hodně inspirace k psaní a dostatek turistů!

Blančiny knihy si můžete zakoupit zde:

Blanka Čechová | KOSMAS.cz – vaše internetové knihkupectví

Více o Blance na jejím webu: www.blankacechova.com

FB: Blanka Čechová | Facebook

A Tončiho loď: www.boatdubrovnik.com