Češi v cizině – Barbora Vorotynceva – Rusko

Rusové jsou nesmírně pověrčiví. Za nic na světe nesmíte pískat!!  To je přivede k zuřivosti. Taky nesmíte fotografovat spící děti a přeskakovat ležícího člověka. Dokonce ani na hodině tělocviku.

Ahoj Báro, vím, že pocházíš s hudební rodiny z Prahy a žiješ v Moskvě. Ovšem nejste úplně standardní rodina… Potýkáte se s nelehkým údělem…

Je to tak. Kromě dvojjazyčnosti a spojení hned několika kultur, nás každodenně doprovází také invalidní vozík a autismus..

Manžel má spinální svalovou atrofii 3.typu, a poslední dva roky žije na vozíku. Nemám ráda ten výraz „upoután na vozík“, nebo dokonce „skončil na vozíku“, protože náš život rozhodně neskončil, ba naopak.

Co tě přivedlo do Ruska?

Jsem povoláním zpěvačka a klavíristka. Do Moskvy jsem se odstěhovala v roce 2010 poté, co jsem získala možnost stáže na vynikající Moskevské státní konzervatoři.

Brzy nastaly také zásadní politické změny – další opakující se volební období Putina, anexe Krymu, sankce, a loňská změna ústavy, která zaručuje prezidentovi doživotní imunitu proti trestnímu stíhání. Je mi jasné, že v souvislosti s Ruskem naše čtenáře napadá spousta otázek ohledně politiky.  Stručně řečeno, Rusové jsou historicky zvyklí žít ve dvou paralelních realitách. Jedna je to, co jim říkají například v televizi, druhá je všechno, co sami vidí, když se obrazně řečeno podívají z okna.

Mladou generaci Rusů vnímám velmi pozitivně, jsou to často lidé, kteří výborně ovládají cizí jazyky, nebo dokonce v zahraničí studují. Se zkušenostmi se mnohdy vrací zpátky do Ruska, což je podle mě úžasná naděje do budoucna.

Odkud pochází tvůj muž?

Manžel je rodilý Rus, narodil se v Moskvě. Rodiče manželovy maminky byli tatarského původu, a manželův tatínek pochází ze Severního Kavkazu. Zatímco manželovi rodiče jsou naprosto moderní Moskvané, babičky a dědečkové byli venkované, kteří hovořili a hovoří dialekty. Babička z Kavkazu ještě žije, vaří fantastický boršč, a nádherně zpívá lidové písně svého národu.

Seznámili jsme se v Praze na mistrovských pěveckých kurzech. Manžel má neobyčejně krásný hlas, a amatérsky se věnoval opernímu zpěvu.

Jak se na tebe v Rusku dívají jako na cizinku?

Svoji cizí národnost vnímám jako benefit. Rusové se mě často ptají, odkud mám tak „příjemný přízvuk“. Moji sledující na instagramu dokonce často prosí, abych častěji zveřejňovala vlogy, protože se jim líbí poslouchat, jak mluvím. Jistě ale záleží na tom, odkud jako cizinec pocházíte. Lidem z východních států bývalého Sovětského svazu se tady žije o mnoho hůř než Evropanovi.  Přijíždí sem převážně za podřadnou a mizerně placenou prací, děti často nechávají doma s prarodiči, a posílají peníze, které v Moskvě vydělají.

Jinak Rusové mají obecně rádi Čechy, Prahu, Švejka, hokej, a české pivo.

Žijí tam i další Češi?

Shodou okolností bydlíme nedaleko Velvyslanectví a Českého domu. Česká komunita v Moskvě je poměrně početná.  Český dům nabízí byty pro dlouhodobě ubytované Čechy pracující v Moskvě, zároveň funguje jako hotel, je zde restaurace, hospoda, tělocvična, posilovna, a příjemné dětské hřiště. S českým pasem máme právo navštěvovat také Slovenský dům. Tam je dokonce malý krytý bazén, který milujeme.

Co ti připadá jako největší úskalí svazku s cizincem?

V první řadě jazyk. Když jsme se s manželem seznámili, domlouvali jsme se spolu italsky. Italštinu jsme oba znali z dob studií. Třetí jazyk, který není mateřštinou ani jednoho z partnerů, podle mého názoru není dlouhodobě udržitelná varianta komunikace v rodině, zejména když přijdou na svět děti.

Přijde mi hrozně proti srsti, jestli rodiče mluví s dětmi každý svojí mateřštinou, a mezi sebou pak třeba anglicky. Myslím, že tím člověk přijde o spoustu důležitých emocí a komunikace s nejbližšími musí zákonitě drhnout, když chcete každý detail překládat (a nebo se ten druhý nikdy nedozví, co jste přesně řekli). A pak si myslím, že by člověk nikdy neměl žít v bludu, že cizinec něco dělá právě proto, že je cizinec – a dávat mu to najevo s nějakými předsudky („jsi Rusák“).

Cizinec je především člověk, a člověk Rus je rovněž Slovan, takže si myslím, že k případným konfliktům v rodině dochází spíše kvůli charakteru lidí, než jejich státní příslušnosti.

Co je naopak výhoda?

Ruská kultura nesmírně obohatila můj život a rozšířila mi obzory a pohled na svět. Říká se, že kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem. Opravdu to platí. Já jsem jiný člověk, než jsem bývala v Čechách. Díky manželovi, jeho životnímu postoji, a také díky životě v Moskvě jsem si uvědomila, že jsem tady zodpovědná za sebe jen a jen já sama, a nemůžu čekat, že někdo něco udělá za mě.

Moskevské prostředí je surové, velmi konkurenční ve všech oblastech, ale pokud se člověk ihned nesesype, obrovsky ho to zocelí. Kromě toho pro mě hodně znamená znalost ruského jazyka. Dnes již „googluju“ téměř zásadně rusky, a to o jakémkoli tématu. Internet vydává v ruštině nesrovnatelně více a lépe zpracovaných informací, než v češtině. Dokonce i ty nejpitomější ženské časopisy mají v Rusku nečekaně vysokou úroveň.

Ještě musím napsat o české kultuře, která rovněž obohatila život celé naší rodiny. Manžel napsal úspěšnou knihu o českém humoru v kontextu literatury a divadla, za kterou byl nominován do soutěže Stříbrný lukostřelec.

Po čem se ti nejvíce stýská?

Chybí mi české počasí. V Moskvě je poměrně málo slunečních dní, a hlavně v zimě opravdu těžko snáším tmu a šedivé nebe. Také mi chybí plnotučná hořčice.

Je něco, na co si nikdy nezvykneš?

Nezvyknu si, a ani si nemíním zvykat, na svým způsobem kastovní systém, kde jsou si někteří rovnější. Na lhostejnost k člověku ze strany výše postavených.  Na to, že když je v televizi ohlášen přímý přenos projevu prezidenta, čekáte na něj u obrazovek třeba hodinu a půl.

Stává se, že lidé nestihnou letadlo kvůli uzavírce silnice, kterou má projet prezident. (Jeho rezidence se naneštěstí nachází nedaleko letiště Vnukovo.)

Nezvyknu si na drzost, a pocit beztrestnosti úředníků, kteří když jim teče do bot – mizí.

Také mi vadí, že zdraví lidé parkují svá auta na místech pro invalidy v obchodních centrech.

Co se ti na Rusku nejvíce líbí?

Líbí se mi ruské rodiny, jejich teplo a soudržnost, vysoká úroveň vzdělávání a znalostí. Líbí se mi, že nám úplně neznámí lidi nabízí pomoc na ulici. Přemýšlela jsem o tom, proč se mi zdají mnohem ohleduplnější než třeba Češi, a myslím, že je to přirozená kompenzace nulové pomoci od státu.

Rusové, kteří se setkali s životními karamboly, jako narození postiženého dítěte, vážnou nemocí, smrtí.. sami, prakticky na koleni, organizují různé fondy, skupiny, a aktivity pro děti, na podporu lidí s handicapem, nebo těžce nemocných. Jak říká můj manžel, „Rusko stojí na těchto zdánlivě obyčejných lidech“.

Na lidech, kteří v malé vesnici někde na Sibiři píší knihy o kultuře, nebo vymýšlí zajímavé a náročné otázky do intelektuální televizní soutěže Čto? Gdě? Kogda?

Na učiteli matematiky, který si založil Tik Tok a postuje tam různá zadání pro děti, dává jim tipy, jak snadněji řešit příklady, a některé matematické vzorce dokonce zhudebňuje!

Nemohu nevzpomenout svoje náhodné setkání s dědečkem, který (asi z politických důvodů – ale nemám to potvrzeno) celý život pracoval jako hlídač na Novoděvičím hřbitově. Ve své budce u vchodu sepsal několik dílů Nekropole s mapami moskevských hřbitovů, a podrobnými informacemi o významných osobnostech, které jsou zde pohřbeny. Nesmírně na mě zapůsobil, a byl to jeden z mnoha lidí, změnili můj pohled na Rusko.

Není těžké si je oblíbit a máme mezi nimi mnoho dobrých a opravdových přátel.

Čím se živíte?

Vystudovala jsem dva obory – klasický zpěv a hru na klavír. V rámci omezených časových možností se mi podařilo za posledních deset let vystoupit na množství zajímavých akcí, koncertů, a slavností. Odhalovali jsme za mého pěveckého doprovodu například sochy sv. Ludmily, a také Jaroslava Haška v Moskvě, což je pro mě obrovská čest. Pravidelně spolupracuji s Českým kulturním centrem při Velvyslanectví.

Manžel přednáší na univerzitě RGGU historii hudebního divadla. Pravidelně vystupuje na mezinárodních konferencích, je autorem několika monografií, a jeho poslední kniha o historii divadla pro děti se stala během pár měsíců bestsellerem. Už má smlouvu na překlad do několika světových jazyků. Já pomáhám manželovi jak odbornými články o české kultuře (publikovali jsme například povídku Hrabala, články o Divadle Spejbla a Hurvínka, filmu Pelíšky, atd.), s překlady do ruštiny, a také čistě prakticky v každodenním životě vzhledem k progresi jeho nemoci.

Mnoho let jsem trávila celé dny se synem a manželem, a samozřejmě mi chybělo zpívání. Jednoho dne jsem si přečetla na diskuzním fóru o postižených dětech příspěvek maminky, která milovala klasickou hudbu. Vzpomínala, jak dříve chodívali s manželem na koncerty…

Najednou mě napadlo, že možná tohle může být moje doména. Jsme jako rodiče okolnostmi donuceni trávit mnoho času mezi domovem, autem, a rehabilitačními centry, ale to přece neznamená, že se máme vzdát toho, co milujeme. Myšlenka byla: „Já budu pro vás z domova zpívat, a vy mě budete u sebe doma poslouchat.“

Když jsem začala na instagramu – zde

zveřejňovat první publikace pod hashtagem #singingforautism (@Pyle.sos) , říkala jsem si, že bude fajn, když se najde třeba 300 lidí, kteří by byli ochotni něco takového sledovat. Teď mám kolem dvou tisíc followerů, což je pro mě obrovská pocta, beru to jako svoje poslání. Píšu posty v obou jazycích, což zase s nadšením kvitují ruští studenti českého jazyka, protože si díky tomu trénují jazyk.

Hrozně mě těší, že mě čtou jak mladí, zdraví, a perspektivní lidé kolem pětadvaceti let, kteří se třeba přestěhovali z Ruska do Čech, tak lidé s různým postižením, jejich rodiče, prarodiče…

Jakým jazykem mluví váš devítiletý syn?

Andrej mluví převážně rusky. V raném dětství měl problémy s porozuměním mluvené řeči v důsledku diagnostikované poruchy autistického spektra. Chodí do speciální školy, ale učí se podle běžných osnov upravených pro děti s touto poruchou.

Po konzultaci s odborníky jsme před lety přešli na jediný jazyk. Ruštinu, jakožto jazyk země, v níž žijeme. Andrej však v současné době velmi dobře rozumí i češtině, dovede překládat, a v Praze se domluví. S manželem mluvíme rusky, v poslední době ale často přecházíme na češtinu, když nechceme, aby nám rozuměli. 😊

Jak slavíte Vánoce?

Manžel kdysi prohlásil, že Děda Mráz a Ježíšek jsou členové aliance Sky Team. Maraton prosincových oslav a dárků v naší rodině začíná už na Mikuláše. 24. přichází Ježíšek, a 31. ještě Děd Moroz, a 7. ledna slavíme pravoslavné Vánoce.

Jak dlouho ti trvalo naučit se rusky?

S učením ruštiny mi od začátku velmi pomáhal manžel. Během prvního roku jsem dokázala pomalu přelouskat nápisy v azbuce, a obstojně rozumět mluvené řeči. Tehdy jsem si taky poprvé troufla vyrazit ven bez slovníku. Bohužel jsem se však rusky učila ne za pochodu, ale doslova za běhu, takže jsem schopná hlavně dost dobře mluvit, ale moje psaní je o mnoho horší, vím, že dělám spoustu chyb, i když mi lidé pořád tvrdí, že to není pravda. Texty v blogu mi kontroluje manžel, ale ve stories píšu sama, takže lidé mají aspoň možnost vidět ten propastný rozdíl.

Manžel se česky nikdy cíleně neučil, ale hodně pochytil poté, co se narodil náš syn. Najednou jsem zjistila, že si v Praze docela v pohodě povídá s mými přáteli, a já do té chvíle ani netušila, že umí česky.

Potýkala ses někdy s rozdíly v náboženství nebo kulturními rozdíly?

Musela jsem si zvyknout na způsob komunikace na úřadech a veřejných místech. Stručný, odtažitý, bez úsměvu. Rusko je multikulturní země s mnoha náboženstvími, proto zde budu mluvit konkrétně o Moskvanech.

Ti jsou převážně ateisté, nebo pravoslavní. Překvapilo mě, že většina dětí je zde pokřtěných a nosí na krku pravoslavné křížky, přestože mnohé rodiny nechodí pravidelně do kostela a nijak zvlášť se nehlásí k víře. Fakt, že jsme s manželem odmítli pokřtít našeho syna, byl manželovou rodinou přijat spíše s nelibostí, avšak s respektem.

Je pravda, že jsou Rusové nesmírně pověrčiví?

Rozhodně!!Obrovské množství zvyků vycházejících z přesvědčení, že „jinak se stane to a to…“ musíte přijmout, ať se vám zdají sebevíc bizarní.

Například za nic na světě nesmíte doma hvízdat. Pískání melodie Rusy dovádí k zuřivosti. Před odjezdem nebo nějakým důležitým životním krokem si celá rodina musí na chvíli sednout, a vy jim to nesmíte pokazit. Když se vracíte domů pro něco, co jste zapomněli, musíte se kouknout do zrcadla.

Kabelky, tašky, batohy: nesmí se dávat na zem. První rok na konzervatoři jsem to automaticky dělávala, a vždycky přiskočila některá ze spolužaček, a až hystericky mi zvedala tašku s tím, že tohle ona tedy nemůže vidět. Taky nesmíte fotografovat spící děti a přeskakovat ležícího člověka. Dokonce ani na hodině tělocviku.

Věci se nepředávají přes práh, peníze nedávají z ruky do ruky, nýbrž nejdřív na stůl. Kočárek se nekupuje před narozením, narozeniny se nikdy neslaví s předstihem, a čtyřicátiny se neslaví vůbec.

Jaká je ruská kuchyně?

Nejdivnější, a pro mě naprosto nepřijatelné jídlo je sleď v kožichu, neboli seljodka pod šubou. Slaneček, brambory, červená řepa, vejce, cibule a majonéza. Nejtypičtější jídlo je pravděpodobně boršč. Jeho příprava se liší mezi jednotlivými regiony, a často je příčinou hádek na sociálních sítích. Patří tam brambory? Dále pirožky ať už sladké, nebo slané třeba s masem, s brambory, se zelím. A skoro do všeho cpou kopr.

Měla jsi někdy v plánu to tam zabalit a vrátit se domů?

Hned zezačátku ano. Adaptace byla nesmírně náročná. Další těžké období nastalo ve chvíli, kdy jsme zjistili, že náš syn je v autistickém spektru. První myšlenka byla – musíme se odsud pakovat. Nakonec jsem ale ráda, že jsme zůstali. Přijde mi, že ruská speciální pedagogika je na mnohem vyšší úrovni, než česká.

Na co jsi nejvíce hrdá?

Jsem opravdu hrdá na to, jakým vývojem prochází náš syn. Je to nepochybně zásluha jak naší péče, tak místních odborníků a vynikajících učitelů ve škole. Jsem hrdá na to, že v Moskvě řídím auto, že se stíhám věnovat rodině, i psaní textů, a muzicírování. Je to taková moje psychoterapie.

Co bys poradila Čechům a Češkám, kteří se do Ruska chtějí přistěhovat nebo si tam našli partnera či partnerku?

Aby se naučili jazyk, a aby nikdy nepřistupovali k Rusku ani k Rusům s předsudky, jaké jsme si k nim často vypěstovali podle toho, co se říká v Čechách. Země je to obrovská, rozmanitá, a nejinak je tomu u jejích obyvatel. V zásadě se mi ale zdá, že většina Rusů jsou životní partneři do nepohody, kteří nedělají podrazy, a řeší všechno narovinu.

Máš nějaké přání do budoucna?

Vkládám velkou naději v léky na manželovu nemoc. Léčba je finančně velmi nákladná, dovede však prokazatelně zlepšit aktuální stav, nebo alespoň zastavit další  zhoršování. Naše velké přání je, aby se podařilo k lékům zavčas dostat. Zatím je dávají hlavně dětem, a v souvislosti s dětmi  se také o nemoci v poslední době začalo mluvit v médiích. Bohužel lidé se SMA kteří se dožili dospělosti, mají pozornosti nesrovnatelně méně. Tento problém se netýká jen Ruska, ale i České republiky, a proto moc doufám, že se nejen můj manžel, ale i ostatní dospělí pacienti dočkají léčby, kterou tolik potřebují. My jsme žádost podali, a věříme, že všechno dobře dopadne.

Tak to vám moc přejeme!!

Bářiny stránky můžete sledovat zde: Pylesos

a tad zase, jak krásně hraje a zpívá: (1) George Gershwin – They Can’t Take That Away From Me – YouTube