Časy se (ne)mění

Asi před dvěma lety (nebo už to jsou tři?) jsem uveřejnila tento článek v týdeníku Ekonom. Teď jsem si ho přečetla a zjistila, že se vlastně vůbec nic nezměnilo. Takže ho přetiskuji s drobnými úpravami, aby byl aktuální.

Hospodářská krize není zřejmě v Řecku tím největším problémem. Horší je stupňující se skepse obyvatelstva a ztráta víry v dobrý konec.

Podle průzkumů si většina Řeků přeje zachování eura. Avšak co už průzkumy neuvádějí je fakt, že většina z dotazovaných jedním dechem dodává, že za drachmy bylo o hodně lépe a euro Řecko zkazilo. Řekové totiž na drachmu vzpomínají s notnou dávkou nostalgie. I když tato měna zanikla již před čtrnácti lety, často slýchávám od lidí na ulici nářky, že to či ono stojí tolik eur, považte, to je v drachmách tolik!! Káva za 3,5 eur převedená na drachmy by stála okolo 1200, kdežto tenkrát stávala kolem 500 drachem. Plat mladého lékaře býval okolo 250 000 drachem (tedy asi 725 eur). Po zavedení eura se zvýšil téměř na dvojnásobek.  Dnes však, po dramatických škrtech, klesl  přibližně na 1000 až 1200 eur měsíčně.

Lidé zanevřeli na dvě velké strany, socialistický PASOK a středopravicovou Novou Demokracii, tedy právě na ty, které zemi přivedly až na pokraj krachu. Tyto strany Řekové volili hlavně kvůli slibům, jež se ukázaly být falešné. Při posledních volbách je tedy voliči potrestali, což se projevilo drastickým propadem hlasů. Do kurzu se mezitím dostal mladý pohledný politik Alexis Tsipras, lídr radikální levicové strany SYRIZA, který svými plamennými řečmi nalákal množství voličů a tak se jeho strana vyšvihla ze 4,6 na 18,9% . Při letošních lednových předčasných volbách, zvítězil s přehledem s téměř 36% hlasů.

Čím voliče přesvědčuje? Nikomu v Řecku se nelíbí drastické škrty, zvyšování a závádění nových daní, které si na přechodné úřednické vládě vymohla tzv. Trojka výměnou za obrovskou finanční půjčku a tedy záchranu země před strmým pádem. Někteří ji chápou jako nutné zlo, jiní zase jako zotročování kapitalistickými mocnostmi. A těm druhým právě Tsipras kápnul do noty. Hlásal totiž, že v případě vítezství se sám zasadí o to, aby byla smlouva změněna ve prospěch Řecka. Slíbil, že důchody i platy zvýší, sníží daně a podpoří rozvoj země. Takové řeči se samozřejmě hezky poslouchají a už málokdo se ptá, jak to všechno vlastně chce provést a jaký je jeho zázračný recept na záchranu země, na nějž doposud nikdo jiný nepřišel. Evropa totiž jasně říká, že o smlouvě diskutovat nehodlá.

Brouzdám se ulicemi Kerkyry, hlavního města ostrova Korfu. V kavárnách posedávají místní i turisté, vystavují své tváře slunečním paprskům a nezdá se, že by je krize či případný odchod z Eurozóny nějak zvlášť zajímaly. Chtěla bych vědět, jestli se bojí návratu k drachmě. A tak se ptám.

Knihkupec Dimos z malého krámku na rohu mi vypráví, že katastrofa nastane, pokud Řecko u eura zůstane: „Euro nám všecko zdražilo, my teď potřebujeme drachmu, aby klesly ceny. Velké strany mají své vlastní zájmy. Lidé by měli mít větší moc rozhodovat. Nejsem komunista, ale jsem levičák.“  Zdá se, že je to volič SYRIZy.

Číšník v zelené vestě postává před prázdnými stoly a snaží se nalákat kolemjdoucí na drink. „Ale my přece nechceme opustit euro! Já sice volím SYRIZu, ale nikdo neříká, že chceme odejít. Dluhová krize je všude, my nejsme jediní, kdo za ni může. Prostě jen chceme zmírnit úsporná opatření.“ A co by dělal, kdyby se drachma vrátila a kdyby přišel o práci? „Jak to můžu vědět?“ odpovídá rozhořčeně. „Copak ty víš, co bude, až onemocníš, až ti někdo umře, až přijdeš o práci, až tě někdo okrade? Na takové možnosti se přece nemůžeš připravit. Musíme se radovat z každého dne,“ odpovídá už jen v rychlosti, protože k jednomu stolku právě usedá zákazník.

Mnoho, opravdu mnoho z dotazovaných lidí buď volí SYRIZu, nebo nevolí nikoho, protože má dojem, že to stejně nepomůže. Ti, co o budoucnosti přemýšlejí, mají za to, že jediným řešením bude lidská sounáležitost, kdy si lidé budou vzájemně pomáhat, výměnný obchod a navrácení se ke starému způsobu života, k řemeslům a zemědělství. „Jedině tak nám nebudou posílat brambory z Egypta a maso z Argentiny,“ rozhořčuje se mladík s dlouhými vlasy, který mě na ulici žádá o zapalovač.

Řekové věří, že je Evropa potřebuje a proto je padnout nenechá. Pokud by tak totiž učinila, pak veškeré její řeči o jednotě a spolupráci by podle slov mnohých byly plané. „Vždyť je to jako s manželstvím,“ říká Soula, manželka lékárníka. „Za dávných dob se také lidé nerozváděli hned při prvním problému, ne? Dnes mají lidé tendenci všechno rozbité vyhodit, místo, aby se to snažili spravit. To nás Evropa opravdu vyhodí jak pokažené radio?“

Běžní Řekové nepřemýšlejí a nejednají ekonomicky nebo politicky. Berou život hodně emocionálně. Dělají to, co je právě napadne, volí toho, kdo je jim sympatický, aniž by hlouběji přemýšleli o tom, zda lže či říká pravdu. Mají pocit, že přechod na vlastní měnu se nejvíc dotkne těch, kteří si nahrabali nějaké peníze. Jim, obyčejným lidem, kteří na životě nešetří, však nic nehrozí. Alespoň se zbaví německého područí a diktátu mocných kapitalistů. Pro Řeky je totiž svoboda nade vše. Neuznávají jakoukoliv nadvládu, i kdyby jim měla přinést výhody.

Myslí na dnešek, ten je důležitý, zítra zase nějak bude. Žijí přítomností a tu si vzít nenechají, užívají si každého dne života. I přesto, že jejich situace není nijak růžová, vlastně si ani moc nestěžují. „Nám stačí psomí, ládi ke krasí,“ říkají svorně. Tedy chléb, olivový olej a víno.

Snad jen ti, kterým se daří a kteří podnikají, nechtějí o návratu k drachmě ani slyšet. „V tuto chvíli se Řecko nachází v Eurozóně čistě náhodou. Na euro jsme nebyli připravení, takže není možné, abychom měli stejné ceny jako v Německu či Holandsku. Pokud jsme už utáhli poslední dírku v opasku a navrátíme se k drachmě, bude to naprostá katastrofa. Řecko produkuje jen 80 %  toho, co potřebuje. Kde vezme peníze na ten zbytek? Vždyť když jsme přecházeli na euro, platili jsme za něj asi 340 drachem. Teď to ale bude 800, možná i přes tisíc, takže třikrát menší hodnota peněz. Co si za to koupíme venku? Vždyť budeme hladovět. A ti, co říkají, že nám bude všem dobře, jsou právě ti, co si nakradli nejvíc. Většina lidí se o politiku vůbec nezajímá,“ rozčiluje se majitel zlatnického krámku v centru města.

Možná, že je krize pro Řecko v určitém smyslu pozitivní. Z chudých farmářů se totiž před lety stali během krátké doby zámožní hoteliéři, státní zaměstnanci, velkopodnikatelé, nebo možná jen dělníci, jejichž denní tarify by jim mohl závidět kdejaký premiér některé rozvojové země. Lidé opovrhovali věcmi, které jsou jinde přirozené. Oblečení z druhé ruky tak nosili pouze Albánci, ve státní nemocnici rodila většinou chudší vrstva obyvatel, která si nemohla dovolit platit drahou soukromou kliniku. Lidé opustili svoje vinohrady a olivové háje a nechali se obsluhovat a všechno si dovážet ze zahraničí.

Dnes je však situace jiná. Většina matek už se nestydí přijmout nabízené oblečení po cizích dětech pro své vlastní, na dříve zaplevelených zahrádkách je vidět nové sazeničky a domácí olivový olej i víno už je zase v kurzu. Možná, že se Řecko stane zase tou chudou romantickou zemí, kde se lidé podělí s cizincem o všechno, co mají a řecké slovo FILOXENIA (pohostinnost) zase nabyde svého původního významu.