Brouzdání podzimní náladou

Řeším nesmysly. To jsem si říkala poté, co mým největším problémem bylo, zda zůstat u staré Nokie nebo přejít k chytrému Samsungu. Ten je sice fakt prima, dělá úžasné fotky, které zase přinášejí na facebooku radost mnoha lidem, ale život je prostě o něčem jiném.

Minulou sobotu jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že žiju na poklidném místě. Zatímco v Paříži v pátek nějací psychopati vraždili nevinné lidi, já už jsem dávno spala a zdál se mi sen, že z nejkrásnějšího náměstí na Korfu vytvořili developeři obrovské obchodní centrum se sídlištěm. Probudila jsem se úplně zpocená tou hrůzou a pak zapla televizi a chvíli přemýšlela, jestli to, co vidím, opravdu není ještě součást toho mého zlého snu. Nebyla.

Celý nadcházející týden bylo na ostrově krásně. Hladina moře se leskla a slunce svítilo a bylo těžké si představit, že někdo žije v hrůze, strachu a neštěstí. Pak jsem potkala na ulici Dimitrise. Měl úplně opuchlé oči a odulý obličej a opravdu nevypadal dobře. Věděla jsem, že dva roky bojuje s rakovinou, ale měla jsem za to, že svůj boj vede celkem úspěšně. Dimitris je Adonisův o něco mladší kamarád z dětství, dnes už se vídají jen málo. Jeho šestnáctiletý syn se mnou chodí do orchestru, kde hraje na trumpetu. Nedávno si na facebook vystavil fotku se svým prvním děvčetem.

„Jak se daři, Dimitri?“ zdravila jsem známou tvář už zdálky. Tady v Řecku se na tuhle otázku odpovídá většinou: „Dobře a jak se daří tobě?“ Jenže Dimitris jen sklopil oči a bylo vidět, že se mu dobře prostě nedaří. Pak jsme prohodili pár slov. Řekl mi, že se mu nádory objevily znova a že zase chodí na chemoterapie, ale na rozdíl od minulého setkání asi před rokem, nebyl vůbec optimistický. „Co má přijít, přijde…,“ prohodil smutně. Bylo zbytečné se dál bavit. Dimitris pospíchal, možná někam na nějaké konkrétní místo, možná jen nechtěl ztrácet čas, o kterém má pocit, že mu ho asi už moc nezbývá.

Brouzdala jsem se spadaným listím a fotila svým novým mobilem podzimní barvy Kerkyry. Pak jsem přišla domů a prohlížela si své zprávy. Kromě nabídek nigerijských podvodníků, kteří mě chtějí učinit dědičkou dvou milionů dolarů, jsem ve své schránce neměla žádné nové zprávy. A tak jsem tak trochu bezmyšlenkovitě projížděla internet, abych viděla, co se ve světě děje a zjistila, že zemřela sedmadvacetiletá dívka Lucie Bittalová, což u nás v Čechách byla poslední dobou asi nejznámější propagátorka preventivních prohlídek děložního čípku. Ona sama prevenci zanedbala a to se jí stalo osudným. Shlédla jsem několik článků a rozhovorů (skvělý například z letošního července na DVTV s Martinem Veselovským) a říkala si: klobouk dolů, ta holka je prostě skvělá. Schválně o ní mluvím v přítomném čase, protože i když její tělo nevydrželo, její kampaň a její duch prostě žije dál. (http://mesicraka.cz/muj-pribeh/ )

A pak začal foukat silný vítr a obloha se celá zatáhla a mně bylo tak nějak podzimně smutno. Až jsem narazila na facebookové stránce své kamarádky Edity na krásnou hlášku, která mě pobavila a dojala zároveň: „ Ten moment, kdy jste na letišti krátce před půlnocí, když máte letět do Hurghády na týdenní dovolenou a celník vám řekne, že nikam neletíte, protože váš pas nemá platnost dalších šest měsíců, což je do Egypta nutnost…. A tak mám po dovolené. A tak jsem zpět doma s tím nejlepším mužem na světě a nejlepší rodinou, kterou si člověk může přát. A život je takový, jak má být. Mám to ale štěstí…“

A já si říkám, že máme štěstí všichni my, kteří máme střechu nad hlavou, máme co jíst a někoho, koho máme rádi a kdo má rád nás, ať už to je kdekoliv na světě.