Bezdětní na Korfu…

Jaké to bude, až odjedou obě děti? Na to se mě ptal letos snad každý, s kým jsem se potkala, na to jsem se ptala sama sebe, s Adonisem jsme na toto téma prohovořili mnoho hodin u nás na terase a vypili přitom mnoho lahví retsiny.

Fakt to tak uteklo? Že už i naše „bejby“, jak Adonis stále označuje dnes už dospělou Ofélii, nám odejde z domu? Vždyť je tak malá! Co bude jíst? Jak se bude sama cítit? Uklidí si nebo shnije ve vlastní špíně? Vstane ráno? Nebude chodit pozdě do školy?

Čím víc se termín jejího odjezdu blížil, tím víc jsem si uvědomovala, že jsem jako matka v některých věcech, co se výchovy týče, totálně selhala. Vlastně si myslím, že, upřímně řečeno, nejen v některých…

Zítra to bude dva týdny, co odletěla Ofélie, a hned den poté i Janýsek. O toho už moc strach nemám. (Mám, děsnej, ale nepřiznám to…). Je to dospělý kluk a většinou si poradí, přece jen už je z domova čtyři roky.

Praha Ofélii přivítala tou nejvlídnější slunečnou tváří, na kterou já většinou nemám moc štěstí. Nastěhovala se do pavlačového minibytečku na Žižkově, který jí byl na půl roku zapůjčen za (na Prahu) malý poplatek a za umývání schodů a kaple, která se nachází ve dvoře.

Představa, že Ofélie má uklízet nějaké společné prostory, mě upřímně děsila. Odhadovala jsem to spíše na to, že půjde makat někam do kavárny, a pak si na úklid někoho najme.

Pravdou ale je, že jako rodiče své děti vůbec neznáme. Ofélie se v bytečku bryskně zabydlela, na druhý den šla uklízet barák i kapli, což jí zabralo víceméně celý den, a pak si začala nakupovat a každý den vařit (jak? Vždyť umí jen péct nějaké své fitness sušenky?!), cítí se jako dospělá (vždyť je to bejby!!!) a chodí na návštěvy za mými kámoškami, které ji obletují a zvou na snídaně, kafíčka i večeře a pochvalují si, že mají konečně holčičku (dvě z nich mají každá po jednom synovi), se kterou si mohou popovídat, a Ofélie je naprosto nadšená a moje kamarádky se staly jejími kamarádkami.

A tuhle mi dokonce řekla, že si každý den uklízí, aby tam měla útulno a čisto. A že se rozhodla, že bude každý týden navštěvovat babičku, kterou opravdu miluje a vůbec neřeší, že babička občas zapomene, že už je teď v Praze napořád.

(Napadá mě: a proč nechtěla mít útulno a čisto ve svém krásném pokojíčku na Korfu?)

Takže zatím je její život zalitý (nejen pražským) sluncem a mně spadl velký kámen ze srdce.

A my s Adonisem se jako dva stařečci scházíme večer místo na zápraží na terase nad korfskými střechami, a za svitu hvězd si povídáme o tom, zda opravdu smutníme nebo jak to máme.

Adonis mi trochu nesměle říká: „Všimla sis, jak je tady najednou pořádek? Nikde se neválejí hory oblečení (Ofélie) a v kuchyni nejsou vytažené misky a mističky a lahve a lahvičky (Ofélie), dřez není ucpaný grapefruitovou dužinou z džusu (Janýsek) a na zemi není rozsypaná mouka (Janýsek). Na záchodě je vždycky toaleťák a nikdo mi furt nebere moji pěnu na holení…

Chvilku jsem přemýšlela, jestli na ty děti v jejich nepřítomnosti nejsme vlastně moc zlí. Mělo by se nám přece strašně stýskat a měli bychom svorně plakat! „Hm…, víš co zase baví mě?“ Zeptala jsem se svého chotě s trochou zahanbení. „Že mi můžeš vařit úplně co chceš a nikdo nad tím neohrnuje nos. Třeba masové kuličky (nemá ráda Ofélie), polévku minestrone (nenávidí Janis), ravioli plněné houbami (nesnáší svorně oba)…“

A pak jsme si otevřeli jednu retsinu malamatinu, kterou si vždycky míchám se sodou, protože se to jinak pít nedá, a připili si na to, že jsme fakt super rodiče, kteří dovolí svým dětem roztáhnout křídla.