Pojeď se mnou na výlet do Albánie, řekl mi nedávno můj kolega Broňa, se kterým jsem se zrovna seznámila.
Nedůvěřivě jsem se podívala na jeho robustní ramena potetované brutálními motivy a pak přikývla.
V přístavu jsem čekala na své hosty, kteří měli jet se mnou. Bylo 9 hodin ráno a loď měla odplouvat, ale hosté mi volali, že je ještě nevyzvedli z hotelu. Ach, to je klasika. Albánský kapitán lodi se na mě přátelsky usmíval a když jsem mu vysvětlila nervozně situaci, uklidnil mě, že se prostě počká. S ním i dalších 150 lidí na lodi. Albánie mi začínala být už v tuto chvíli sympatická.
Broňa už se nalodil. S cigaretou v ruce a tmavými brýlemi na očích měl ten správný look mafiána. Jelikož má od Řeků zakázáno na loď jezdit, neboť jim přetahuje české turisty, které vozí na svůj výlet, choval se velmi tiše.
Moji hosté konečně dorazili taxíkem. Bez řečí jsem ho zaplatila a v duchu vzlykla, že Ofelii už dneska nezbyde na mlíčko. Loď zvedla kotvy.
Asi za hodinu a půl jsme připluli do přístavního městečka Saranda. To, co jsem měla v paměti jako zážitek před sedmi lety, nemělo s dnešní Sarandou vůbec nic společného. Tenkrát pár betonových budek a rozkopané silnice. Dnes obrovské luxusní hotely a překrásná přístavní promenáda.
Přístav a celé okolí spravuje místní boss pan Vasilis. Bez toho se v této části Albánie nikdo nechytá. I Broňa mu musí odevzdat svou daň a tak bere všechny turisty na „povinnou“ výměnu peněz do jeho hotelu, kde sedí Vasilisův švagr u stolku na terase, na stole má hromádky odpočítaných albanských Lekků a čeká, až si u něj každý turista vymění alespoň 5 Eur. Nikdo „povinnou“ výměnu samozřejmě nekontroluje, v Albánii jsou všichni celkem spokojeni, pokud jim zaplatíte přímo v Eurech. Než celá transakce proběhne, sednou si všichni účastníci zájezdu na terasu s barem a objednají si něco k pití. U pana Vasilise, samozřejmě.
Pak vyjíždíme dál. Broňův mluvený projev není nijak brilantní, ale všichni se shodujeme na tom, že Broňa je charakter a má smysl pro humor. O Albánii toho ví poměrně dost, pravda ale je, že nás sem tam pěkně lakuje. Vzhledem k tomu, že jeho vyprávění má ten správný spád, nikomu to celkem nevadí, nikdo si toho spíš ani nevšímá.
Přijíždíme do kláštera sv. Nikolaje. Je to jakýsi starý pravoslavný kostel, kam zřejmě nikdo moc nejezdí, místo vchodu jsou malá železná vrátka, které nám se zasmušilým pohledem otevírá nerudný bezzubý domorodec.
-Tak prosím vás, začíná Broňa svůj další projev svojí obvyklou upoutávkou.
-Tady se nacházíme v originálním ortodoxně-pravoslavném klášteře, který nechal vybudovat svatý Nikolaj před tisíci lety. Podívejte se na ten lustr, není pozlacený, je z pravého zlata!!
Já i moje kamarádka Danča se tiše svíjíme smíchy. / S Danou pak u drinku na zpáteční cestě konstatujeme, že pokud by byl ten „původní“ lustr z kočičího zlata opravdu zlatý, visel by už u pana Vasilise v domě/. No, ale říká to průvodce, tak to asi bude pravda.
Pravdou zřejmě ale je, že před hřbitov, nacházející se před kostelem, je jak křesťanský tak muslimský. Broňa si snad výjimečně nevymýšlí. Opravdu, křesťanské hroby mají kříž a muslimské půlměsíc. Tohle mne docela zaujalo. Alespoň po smrti zde leží vedle sebe v klidu. Cestu k autobusu si prokopáváme obnaženýma nohama mezi haldou odpadků.
Terpve teď si všímám, že s sebou v autobuse vezeme mladého klučinu. Syn pana Vasilise, postará se o nás, kdyby byly problémy. Nechtějí nás totiž pustit přes nějaký mostek, chlapec však bryskně volá svému otci a plicajtovi přikládá k uchu svůj mobilní telefon. Ze vší konverzace rozumíme jen: -AAAA, blalalalala Vasilis!! ok, jeďte, pobízí nás státní úředník s úsměvem.
Cesta do hor je nesmírně zajímavá. Připadám si jako ve filmu, který byl sestříhán ze dvou: jeden z osmdesátých let éry socialismu, prolínající se s druhým z éry vyspělého kapitalismu. Nevím, kam se podívat dřív. Nalevo prastará betonová budka se střechou z vlnitého plechu. Na stěně sprejem neumělou rukou nastříkáno BENZINA. Státní podnik. O pár metrů dál superluxusní čerpací stanice mezinárodní značky s překrásným klimatizovaným krámkem. Ceny benzínu všude stejné. Asi jako u nás.
Celá krajina je „zdobena“ betonovými bunkry, kterých bylo v Albánii v době hlubokého totalismu vystavěno něco okolo 700 tisíc. Pro každou rodinu jeden. Zajímavé. Vypadají v krajině jako houby po dešti.
Na příští zastávce si hned plánuji svoji budoucí dovolenou. Chladná říčka Bistrica vyvěrající z hlubokánské čisté laguny mezi platanovými háji. Mám nutkání si zde smočit nohy, které chladem úplně zatrnou. Nad říčkou sálající příjemný chládek je umístěna malá teráska místního pohostinství. Z něj je pohled přímo na dvě malé chatky. Tak tady bych chtěla strávit víkend. Nemůžu zde ale strávit ani čvrthodinku na drink, Broňa už nás vede k autobusu. Musíme stihnout ještě místní hrad a oběd. A loď vyplouvá nazpět už v 5 hodin odpoledne. Umírám hlady a žízní, ale tvářím se statečně.
Hrad je skutečně úchvatný hlavně svým překrásným výhledem na celou Sarandu a taky na náš milý ostrov. Tak takhle nás Albánci vnímají. Šedě a nudně. Stejně, jako my je, dokud se za nimi nevypravíme sami.
Protože ale hradní restaurace nepatří panu Vasilisovi, musíme na oběd jinam. Tam, kde jsme začali se směnou peněz. Do jeho restaurace. Kruh se uzavírá a náš výlet pomalu končí.
Pomalu se vracíme k přístavišti. Děti se koupu v nádherně průzračném moři. Nemají ani zdání, co se tu dělo, děje a ještě dít bude. Přeji jim s dojetím, ať jim to vyjde. Ať se jednou vzpamatují z nelichotivé minulosti.
BroňaCo se Broňovi nelíbí na Tvých článcích. Sem na prázdniny jezdí taková omladina a určitě by udělal štěstí. Je sice pravda, že jsi udělala z něj hlavní postavu u obou článků. Mrkni, je v každém odstavci. Nepodezřívám Tě, jenom, že je tou červenou nití, na kterou se pak vlastní příběh lehce nabaluje.
ne, tak to neni, brona si muj clanek cetl teprve vcera a prave mi dal svoje svoleni. je jasne, ze pribehy jsou o nem, protoze on je na tom celem podstatnejsi nez cela albanie.