Suchý (a slunečný) únor na Korfu

Půlka suchého února je za mnou. A jaké to je? Pro někoho, kdo nepije alkohol, nebo alespoň jen málokdy, přijde nepochopitelné, co je to za výmysl. Ti, kteří pijí pravidelně nebo hodně, se většinou dělí na dva tábory. Na ty, co říkají že je to nesmysl, a že když to člověk má pod kontrolou, tak o co jde, a na ty, kteří sucháč dodržují taky, protože si chtějí dokázat, že se prozatím bez alkoholu měsíc prostě obejdou. A k nim patřím už třetím rokem já.

Nemyslím si, že bych měla nějak výrazný problém s alkoholem, ale sama sobě musím přiznat, že můj vztah k němu je více než pozitivní. Sice se většinou neopíjím, kocoviny téměř nemívám, panáky skoro nepiju, ale piju prostě často a ráda, ale, až na naprosté výjimky, nikdy ne sama. (Všímáte si slov většinou, téměř, skoro, až na výjimky??…)

Patří to tak nějak k mému přehnaně společenskému životu, a k tomu mi pivo (Plzeň) a dobré víno opravdu chutnají.

S Adonisem si většinou dohromady dáme dvě až tři piva k obědu, ale nezřídka si pak otevřeme ještě lahev vína, a pak spolu sedíme u stolu a povídáme si a smějem se a je to fajn. Občas to přeženeme a otevřeme ještě jednu, ale to se nestává moc často.

Je ale pravdou, že alkohol nás spojuje, což je vlastně trochu smutné, ale je to tak. Někomu možná alkohol manželství zničil, to naše ale značně utužuje J

Samozřejmě si uvědomuji rizika konzumace alkoholu, ale mám ještě stále pocit, že to mám skutečně pod kontrolou. Adonis se mnou držel dva předchozí suché únory, letos se mu do toho ale nechtělo, a je fakt, že nemá smysl někoho nutit. A tak ho držím sama.

Co mě ale vážně udivilo (a musela jsem se sebekriticky zamyslet sama nad sebou), kolik lidí má problém s tím, když veřejně vyhlásím suchý únor. Proč vůbec takovou privátní věc zveřejňuji a koho to zajímá? Jak je vidět z mých postů na facebooku, zajímá to hromadu lidí. Samozřejmě jsem to udělala ze tří důvodů: za prvé, když něco deklarujete takhle veřejně, je mnohem těžší to porušit (i když by to nikdo nevěděl, ale já si nechci lhát do kapsy), ale také proto, že jsem si říkala, že tím třeba někoho namotivuji, a také jsem chtěla vyvolat diskuzi. A to se podařilo. Upřímně mě ale trochu zaskočilo to množství negativních komentářů, často ironických až výsměšných. (Vím, že některé byly myšleny vtipně…)

A já jsem si říkala: kdoví proč má někdo potřebu celou tuhle akci shazovat? Jak se v naší společnosti asi cítí ten, kdo z nějakého důvodu skutečně nesmí pít, ať už proto, že mu alkohol zničil zdraví, práci nebo rodinu, či z jakéholkoliv jiného důvodu, do kterého nikomu nic není. Jak se mu žije ve společnosti, ve které, když odmítne skleničku, slyší hlášky: „Ale no tak, jednoho si se mnou dáš, ne? To bys mě urazil… Co se ti stalo? Jsi nemocnej nebo co? Kdo v únoru nepije, jara se nedožije…“

Vlastně jsem si uvědomila, že jsem to občas někomu udělala taky. Před mnoha a mnoha lety jsem byla na náměstí v Kerkyře s jedním párem mých klientů. Nějak automaticky jsem předpokládala, že si odpoledne dáme nějaký drink a objednala si orosené pivo. Pán s paní si objednali sodovku. Já jsem utrousila přesně nějakou z těch trapných  a nemístných hlášek, na což mě ta paní dost rychle setřela slovy: „Já nepiju, protože jsem abstinující alkoholička…“ Omluvila jsem se a na tohle téma jsme se pak celou hodinu i s jejím o dost mladším přítelem bavili. Je pravda, že když mi vyprávěla, jak přišla o manžela i děti a o práci a jak se asi pětkrát ocitla na záchytce a pak konečně na léčení, přestalo mi to teplající pivo úplně chutnat. (Ona ta řecká piva jsou stejně docela hnusná, zvlášť, když zteplají…)

A jaká jsou tedy pro mě pozitiva abstinence? Jsem ráda, že minimálně deset lidí (o kterých vím) se po shédnutí mého příspěvku rozhodlo držet suchý únor taky. Dokonce mi volal jeden můj kamarád a říkal: „Hele, já jsem snad neabstinoval ani sedm dnů za posledních sedm let dohromady, ale když jsem viděl, že do toho jdeš, řekl jsem si, že to dám taky…“ (Fakt i včera na Valentýna? Kamaráde A.??)

Jinak musím upřímně přiznat, že svět je o trochu méně barevnější, s Adonisem se tolik nebavíme (ba naopak, leze mi trošku na nervy), možná jsem zhubla tak maximálně půl kila, unavená jsem pořád stejně, spím víceméně dobře jako dřív, ale připadá mi, že den neutíká tak rychle, což je fajn.

Ale hlavně jsem se rozhodla, že doma vždycky budu mít nějaké nealkoholické pití pro přípdné návštěvy, které nepijí alkohol, a už nikdy na ně nebudu mít nemístné kecy, za které se omlouvám všem, které jsem jimi mohla zranit.

A tak, až skončí únor, dám si s chutí sklenku něčeho dobrého a budu šťastná, že jsem to zase dokázala. Ještě mám ale půlku před sebou…