O smutku po Janisovi, řecké škole a pečených sušenkách

Smutek z Janýskova odchodu na vysokou školu se pomalu tavil v nepopsatelný vztek, když jsem se snažila vyklidit a uklidit jeho pokoj.

Třetí den jsem některé věci prostě vzdala, ale pokojík víceméně září čistotou, tak jsem si rychle udělala fotku na památku, v případě že už bych ho v takovém stavu nikdy neviděla. Foto jsem poslala i Janisovi, který mi suše odepsal, že si mám na tabulku placených prací připsat tři eura za úklid pokoje. (Pro vysvětlení- děti mají/měly tabulku placených prací, kterými si vydělávaly na své kapesné. Janisova kolonka „úklid pokoje za 3 eura“ ale zela týden co týden prázdnotou…)

Na studiích se mu ale zřejmě líbí, protože se prostě neozývá a na mé zvědavé dotazy odpovídá s několikahodinovým až několikadenním zpožděním jednoduchým ano či ne nebo nevím.  Říkám si, že žádné zprávy – dobré zprávy.

Jedna z mála informací, kterou jsem dostala, byl příběh o česko-švýcarské spolužačce, se kterou se Janis seznámil. Ona samozřejmě, neboť Janis má řecké jméno, nemohla tušit, že je také poloviční Čech, a tak se spolu bavili německy. Když Janis zjistil, že má české kořeny, ptal se jí, zda umí česky. Dívka odvětila, že ano, na což jí Janis oznámil, že to je jasné, protože čeština je strašně lehký jazyk, který umí skoro každý. On sám zná mraky lidí, kteří česky hovoří. Slečna se začala velmi divit (dívka) a oponovala mu, že čeština je naopak velmi těžká a že si to musel splést s jiným jazykem. Ale Janis trval na svém. Nakonec se ho tedy slečna zeptala, zda on mluví česky, a když přitakal, promluvila na něj. Janis jí samozřejmě suverénně odpověděl perfektní češtinou a  dívka zůstala jako opařená. Jestli však jí nakonec řekl pravdu nebo ne, to už z něj nemůžu vytáhnout, ale snad se jednou dozvím i ten závěr.

Ofélie zase, na rozdíl od Janise, začala chodit do třetího ročníku gymnázia (9.třída) s velikou nechutí. I když se říká, že škola, do které chodí, je jedna z nejlepších na Korfu. Učitelé tam ale tak nějak zamrzli v minulém století. Děvčata smějí nosit jen dlouhé kalhoty i v největších vedrech, sukně i kraťasy jsou zakázány, protože by mohly provokovat spolužáky. Kluci ovšem mohou chodit oblékaní jak chtějí.

Paní učitelka tělocviku, která do hodin chodí na jehlových podpatcích a v minisukních, vyžaduje po dětech striktně legíny, a když uběhne desetiminutovka rozcvičky, hodí dětem míč a dlouhými nehty ťuká něco do mobilního telefonu. Učitel fyziky, který nedovede nic vysvětlit, takže celá třída nechápe učivo, usadí kohokoliv, kdo má odvahu se zeptat, že je tupý jak poleno.

Letos ale mají novou učitelku občanky, která se zdá být docela rozumná a vysvětluje jim různé zajímavosti. I když její minulost ve školce pro Romské děti se asi neapře, neboť čtrnáctiletým puberťákům vyprávěla tento příběh: „Když se Bůh rozhodl stvořit lidi, pekl je jako sušenky. Nejdříve ale nedával pozor, takže první várku spálil. To jsou černoši. Pak se rozhodl svoji chybu napravit, ale tentokrát vyndal sušenky moc brzy. Takže se taky moc nepovedly, a to jsou právě běloši. No, a napotřetí se mu konečně povedly upéct tak akorát… ani spálené, ani nedopečené…,“ zde udělala dramatickou pauzu, takže všechny řecké děti se už už naparovaly, že zde bude zřejmě řeč o nejlepším národu lidstva, což jsou pochopitelně Řekové, jenže paní učitelka pokračovala: „…takže ty nejpovedenější, to jsou právě Romové…“

I takto může vypadat školství v Řecku v roce 2019. Dobré je, že mě už po dvaceti letech jen tak něco nerozhodí…