Melancholický příběh o nebeské rentiérce

Když jsem před jedenácti lety psala tento příspěvek, neměla jsem tušení, jak se bude náš život vyvíjet. http://www.ostrovanka.cz/chtela-bych-byt-rentierkou/ Ale kdo takové tušení vlastně má, že?

Za tu dobu jsme se s Dinou, které se tu ale ve skutečnosti říká Kostula, hodně skamarádily. Do jejího domku na pláži jsem poslala mnoho známých i neznámých lidí. Kostula, ač neuměla anglicky, jen pár slov česky, všem nabídla na své terase kávu a snažila si s každým povídat.

Všichni byli okouzelní jejím šarmem a srdečným chováním. Koho mohla, vzala na svém skútru na řeckou zábavu nebo do taverny.

Před měsícem, když jsem byla zrovna na svatbě dcery mé kamarádky, mi Kostula zavolala. Kolem mě byl ruch a rej, a tak jsem se jí chtěla omluvit, že zavolám později. Ale její hlas zněl tak naléhavě, že jsem se přesunula na klidnější místo. “Jsem nemocná, mám nádor,” sdělila mi celkem suše. Zůstala jsem tiše stat, ani nedutala. “Víš, Paulo (tak mi říkala), nevypadá to moc dobře…” Snažila jsem se vzpomenout na všechny rady nemocných, kteří nesnáší věty typu: ty jsi bojovnice a ty to dáš…, a tak jsem polka několik takových slov a jen se věcně ptala na podrobnosti.

“Příští týden jedu do nemocnice do Athén, možná se už nevrátím…” Ta věčně optimistická žena propukla v pláč. “Budu se za tebe modlit a zapálím ti svíčku u svatého Spyridona”,  odpověla jsem já a v očích jsem měla slzy.

Před deseti dny mi zase volala. Byla celkem veselá, zněla jako ta stará Kostula, kterou jsem znala. Říkala, že má velké bolesti, které jí ale v nemocnici tiší. A že si ji třeba ještě tam nahoru nevezmou, ale pokud ano, že měla hezký život a měla mě ráda. A já jsem jí na to odpověděla, že ji mám taky moc ráda.

Pak jsem mluvila s její dcerou, která mi řekla, že už jí není pomoci, ale lékaři jí nasadí chemoterapii. I když maminka by prý nejraději přijela do svého domku u moře, brala léky proti bolesti, a dívala se na modrou plochu splývající s nebesy. „A proč ji tam nevezmete?“ zeptala jsem se. Ale odpověď jsem věděla dopředu. Protože co kdyby ta chemoterapie přece jen ještě zabrala a hlavně, kdyby nezkusili vše, tak by si to potom mohli vyčítat.

V Řecku je zvláštní, že krutou diagnozu ví většinou jen rodina a ne pacient.  Tomu pořád namlouvají, že všechno bude dobré. Nevím, zda je to dobře nebo špatně, protože znám několik případů, kdy nevědomost zřejmě zachránila životy, nebo je alespoň o dost prodloužila (například u příbuzného mého muže, kterému před dvaceti lety lékaři předpovídali maximálně půl rok života, ten ale celkem vesele žije dál), ale zase si jejsem jistá, jestli by pak ten, kterému už lékaři naději nedávají, si nemohl svých posledních pár dnů či týdnů užít podle svého a na svůj konec se také připravit.

Předevčírem Kostula zemřela. Dnes jsem se s ní šla rozloučit na místní hřbitov, do kostelíka, který byl naplněn k prasknutí. Venku stál obrovský dav lidí, který se dovnitř už nevešel. Byla jedním z těch lidí, o které snad nikdo nemohl říct nic špatného. A já jsem si uvědomila, že i když její život skončil předčasně, že tohle je právě věc, ze které by měla radost. Že se s ní přišlo rozloučit tolik lidí, kteří ji měli opravdu rádi. A já doufám, že teď už je opravdovou rentiérkou na nějakém ještě krásnějším místě, než se nachází její domek.

Když jsem odcházela ze hřbitova, zdálo se mi, že i cikády řvou tak nějak potišeji. Ve stínu vysokých cypřišů jsem se na chvíli schovala před parným odpoledním sluncem a v duchu jsem si promítala, kolikrát už jsem na tomhle místě byla. Skoro v každé řadě hrobů jsem znala někoho, kdo je tam pochován. A tak mě napadlo, že i tohle smutné místo utváří můj domov, protože na korfském hřbitově mám vlastně víc známých než na hřbitovech v Čechách.