Adonis žárlí (ne zcela bezdůvodně)

Odpadky jsou v Řecku věčným tématem. Na Korfu letos překročila odpadková krize všechny únosné meze. Od začátku května přestali popeláři svážet odpadky a málokdo, kdo to nezažil na vlastní kůži, si dovede představit, jak to na ostrově vypadalo. Celé vysvětlení je poměrně zdlouhavé a komplikované, pokusím se popsat alespoň stručně, tak, jak tomu rozumím já:

Uprostřed ostrova se nachází velká skládka, kam se odpadky svážejí, která je ale zoufale přeplněná a začíná být pro okolí nebezpečná. Asi před deseti lety se tedy postavilo nové místo, kam se měly odpadky svážet, na jihu ostrova u vesnice Lefkimi. To je ale jedno z nejužších míst ostrova, kde je velmi rozvinutý cestovní ruch na jednu stranu, na stranu druhou se tam nacházejí překrásné, téměř liduprázdné panenské pláže. Představa, že tam začnou jezdit stovky popelářských aut (nehledě na to, že silnice z hlavního města na jih je velmi úzká a v létě neustále ucpaná), rozlítila místní lidi natolik, že se rozhodli toto místo bránit vlastním tělem, což se jim dlouhá léta dařilo.

 
Protože ale starosta a jeho lidé nebyli schopni vymyslet žádný plán B, jak se přetékajících odpadků zbavit, pozvali si na Korfu 400 těžkooděnců z pevniny, kteří hlídají, aby se na skládku u Lefkimi mohly odpadky svážet. Na pohled se tedy situace dost zlepšila, odpadky víceméně zmizely, ale řešení se prostě jen odsunulo na později, jako vždy.

 
Já jsem si ale opět uvědomila, jak je důležité, abychom se nespoléhali jen na politiky, kteří se odmítají angažovat a problém si přehazují jako horký brambor, ale abychom sami dělali něco pro to, aby se ostrov neutápěl v odpadcích. Na Korfu tedy vedu s lidmi sáhodlouhé diskuze o potřebnosti recyklace, ke které nutím celou svoji rodinu (Adonis celkem úspěšně odolává, a když mě chce trošku poškádlit, zmačká nějakou plastovou lahev tak, abych to slyšela až ve vedlejším pokoji, a hodí ji do směsného odpadu, takže já neustále vybírám odpadky a přeřazuji je jinam). Přestali jsme kupovat díky tomu balenou vodu, a protože se v Kerkyře ta z kohoutku nedá pít (není závadná, ale není dobrá), chodím s kanystry do městské studny pro pitnou vodu, a nedávno jsem se dokonce dozvěděla, že na tržišti v jednom stánku sbírají biologický odpad na kompost.

 
Adonis začal obracet oči v sloup, když jsem založila kyblík od oliv jako skládku bioodpadu. Když ráno vymačkává pomeranče na džus, okamžitě přibíhám a nastavuji kyblík, když vaří, musím stihnout posbírat všechny slupky od zeleniny, jinak by je vyhodil, a takhle se snažím svou trošku do mlýna přispět k záchraně našeho krásného ostrova, i přesto, že vím, že je to jako kapka v moři.

 
Tuhle Adonis, se kterým se teď v létě vídám vyloženě sporadicky, odcházel do práce, objal mě a zcela neromanticky a po adonisovsku mi vyznal lásku: „ Víš, když o tom tak přemýšlím, tak někde v hloubi, opravdu velké hlubině, duše si myslím, že jsem si zas tak blbě nevybral…“ Začala jsem se smát, protože opravdu láskyplnější větu jsem od něj asi nikdy neslyšela. Ale pak se zasmušil a dodal: „Akorát mi přijde, že tě ten tvůj kompost zajímá mnohem víc, než já…“

 
A já jsem si uvědomila, že začal žárlit zcela oprávněně.