O křehkých vztazích a dorůstajících křídlech

Jak děti rostou, všímám si čím dál více jejich výrazných osobností. Kde jsou ty doby, kdy stačilo se zamračit a děti poslouchaly jako hodinky! Kde jsou ty doby, kdy mě děti potřebovaly jako matku! Teď už nás s Adonisem potřebují jako kuchaře (mého muže) a sponzory (mě), jinak o nás víceméně ztratily zájem. Ten nový upírají mnohem důležitějším věcem.

Je pravda, že zaujmout dospívajícího syna je pro matku docela oříšek. S Ofélií si sem tam přece jen ještě uděláme „náš“ den, procházku, jdeme se spolu vykoupat, nakoupit, dát si něco dobrého a přitom si popovídáme.

Janisovi se ale nechce ani na výlety ani na procházky, pokud nabídnu výlet s cílem si posedět v kavárně a dát si wafle, žádá mě, aby mohl procházku vypustit a přijít jen na wafle, které pak sní, poděkuje a po anglicku zase zmizí.

Minulé léto se ale všecko začalo měnit. Janise totiž chytla internetová hra zvaná „geocaching“, což je vlastně moderní hledání „pokladu“ za pomoci internetu a GPS.

Někdo schová na nějaké pěkné místo krabičku s lístečkem (a občas i nějakou maličkostí, kterou nálezce může vyměnit za jinou), toto místo označí na mapě hry a ten, kdo „poklad“ najde, se za lísteček zapíše, a posléze se zapíše i na internetový seznam, kam také zhodnotí, jak se mu místo líbilo.

Jednoho letního rána se mě nečekaně zeptal, když mě viděl se oblékat do uniformy cestovky a připravovat na cestu: „Kam dnes jedeš, mami?“ Překvapeně jsme se na něj podívala, protože mi jeho zájem připadal trochu podezřelý. „Odkdy tě zajímá, kam jedu?“

Pak jsem pokračovala: „Dnes jedu na sever do hotelů.“ Janis se na mě zvědavě podíval: „Pojedeš kolem Kassiopi a Acharavi? A mohl bych jet s tebou?“ zjišťoval dál, zatímco se díval do svého tabletu.

Můj patnáctiletý syn chce jet se mnou? Neuvěřitelné, pomyslela jsem si, ale nahlas řekla: „A nebudeš se nudit? Já budu mít schůzky s turisty a co budeš dělat ty?“

„Já budu hledat „kešky“,“ odpověděl Janis se zájmem. A tak jsem měla několikrát tu čest přibrat svého syna na cestu autem. Janis mi zapáleně vyprávěl o systému „kešek“, o tom, jak jich sám pár schoval v Kerkyře a jaké jsou na ně na internetu reakce, a kolik lidí už je našlo. O tom, jak se díky nim seznámil se spoustou zajímavých lidí, třeba s nějakým člověkem, který dělá pro NASA a občas mu pomáhá řešit matematické úkoly do školy. Potom mi vyprávěl o svých kamarádech a o muzice, která ho tak baví.

A pak mě dokonce požádal, abych šla pro několik „kešek“ s ním, protože se bude cítit bezpečněji. (Je pravda, že na některá místa bych zase bez jeho doprovodu nešla já, ale to jsem si raději nechala pro sebe).

A tak jsem objevila mnoho nových krásných míst, která jsem na Korfu vůbec neznala, ale především jsem znovuobjevila své dítě a s velkým potěšením zjistila, že je to skvělý kluk, ze kterého mohu mít opravdovou radost.