Vůně domova

Zpátky doma. Po delší době nasávám vlhký teplý korfský vzduch a raduji se, že se zase ve zdraví shledávám se svojí rodinkou.

Děti pěkně zvlčely, u Ofélie ve škole mají všichni vši, a tak se pro jistotu odvšivujeme taky, což se později ukazuje jako dobrý nápad.

Hned další den mi na návštěvu přijíždí sestra Mája z Německa a máme štěstí, protože je nádherné počasí, a tak si děláme různé výlety.

Jeden den je úplně letní, a tak plujeme po moři, plaveme a obědváme na lodi, jiný den zase fouká, tak se jde plachtit a další den je sice teplo, ale lehce pod mrakem, tak se jedeme podívat do kláštera v Myrtiotisse na západním pobřeží.

Ještě stále je tam mnich jménem Daniel, který je čím dál nesnesitelnější.

Nejdřív je klášter zavřený, a tak zvoníme na zvonici, jejíž špagát volně visí přes venkovní zeď. Daniel se asi po čtvrt hodině přišourá s nevrlým výrazem ve tváři. Sice mě poznává, ale radost mu naše návštěva rozhodně nedělá.

Tvrdí, že má hodně práce s olivami, což je asi pravda, protože pod klášterem pracují dva Albánci, kteří ořezávají stromy.

Jsem zvědavá, jak Daniel pokročil s budováním místnosti pro poutníky, na které začal pracovat před několika lety. Nezdá se ale, že by mi ji chtěl mnich ukázat. Vymlouvá se, že tam pouští jen bohaté Rusy a Rusky, kteří klášteru  štědře přispívají na provoz.

Zkouším to jinak: „Víš, moje ségra je farářka,“ začínám opatrně. Reakce mnicha na sebe nenechá dlouho čekat: „Pfff…,“ odfkrne si pohoršeně. V pravoslavné církvi totiž nikdo nepochopí, jak si mezi sebe můžou faráři pustit ženskou. Dělám, že jeho reakci nevidím a pokračuji: „No, a ona by sem chtěla přijet se skupinou německých farářů…“ Daniel mě přerušuje: „Tak podívej, já tu žádné katolické faráře ubytovávat nebudu!!“

„Nejsou to katolíci, jsou to protestanti,“ přerušuji ho v jeho monologu. Daniel si znovu odfrkne a utrousí: „Pfff, ještě horší…“

„A hlavně je nemusíš ubytovávat, nechce je vézt k tobě, ale sem, na Korfu,“ pokouším se dokončit svůj výklad. Daniel se ale rozhodne, že mi pokoj pro poutníky prostě neukáže. Asi proto, že nejsem bohatá Ruska nebo někoho skrývá, kdoví.

Pak se snaží nás co nejdříve vypakovat ven se slovy, že má moc práce. Mezitím se mě ještě zeptá: „A jak se má tvůj manžel, pořád jste spolu?“ Trošku se podivím té náhlé vstřícnosti a ptám se: „Ty si ho pamatuješ?“

„Jasně, že jo,“ odpovídá mnich. „Je to doktor, ne?“  Přikyvuji a on jedním dechem dodává: „Je to sice nudnej patron, ale co naděláš…“ Teď už se musím začít opravdu smát. Vlastně nevím, jestli si z nás celou dobu mnich střílí nebo to myslí vážně. Ale Daniel se nesměje. Otevře před námi vstupní bránu, kterou hned pečlivě zamkne a téměř bez pozdravu mizí v olivových hájích.

S úžasem se za ním díváme, pak s Májou mávneme rukou a jdeme na nádhernou písečnou pláž, která je teď v listopadu úplně liduprázdná. Vrháme se do vln a užíváme posledních slunečných paprsků listopadového dne.

Na video z návševy Myrtiotissy se můžete podívat zde: