Vzácné kořeny

Jako každé září, i letos za mnou přijeli moji milovaní a milující rodiče. Maminka však byla na letišti po příletu značně nervozní. Přičítala jsem to únavě z cesty a tomu, že jsem je nemohla vzít hned domů, protože mi zároveň s nimi přilétalo dalších dvě stě českých turistů (které jsem na rozdíl od rodičů doma neubytovávala…).

Už po cestě autem z letiště jsem ale zjistila příčinu. Rodiče totiž nastoupili v Praze na nesprávný autobus, který je místo na letiště zavezl k obchoďáku zvanému Šestka a tam museli přestoupit na jiný. Maminka měla v plátěné tašce sýrové rohlíky a koblížky pro mé děti a také malý notebook, který mi po ní poslala moje laskavá neteř Erička. A jak tam seděli na lavičce a čekali na autobus a měli strach, jestli to všechno stihnou načas, nechala maminka tašku s poklady na zastávce a zjistila až na letišti, že jí chybí. A tak si vzala taxíka a jela rychle zpět, celá nešťastná. Taxikář, neobyčejně milý člověk, ji utěšoval, že tašku už sice určitě nenajde, protože v okolí se potuluje hodně bezdomovců, ale zase se prý dějí horší věci na světě, v čemž měl nepochybně pravdu.

Na zastávce taška pohcopitelně nebyla, ale leželo tam odložené jablko a křesťanský časopis Český bratr, tedy část obsahu tašky. Maminka neměla chuť jíst jablko, na které sahal zloděj, ale Českého bratra si vzala na cestu do letadla, aby měla co číst, avšak přes proudy slz po cestě na žádné čtení nakonec nedošlo. Kvitovala však s povděkem, že zloděj její časopis nevyhodil, když už ho nechtěl číst.

Nebylo mi ani tak líto ztraceného počítače jako maminky, která se tak trápila. A tak jsme spolu vymyslely, jak neplakat nad rozlitým mlékem. Vymyslely jsme teorii o tom, kdo vlastně tašku našel. Vzhledem k tomu, že nálezce vyndal jablko a časopis, mohlo by to znamenat, že je to nějaký cizinec, který jablka nezná nebo z nějakého důvodu nejí a česky neumí. Třeba nějaký osiřelý Syřan, který už několik dní nejedl a tak mu sýrové rohlíky a koblížky připadaly jako mana seslaná z nebes. K tomu všemu už tři měsíce, co je pěšky na cestách, nebyl v kontaktu se svojí rodinou v Sýrii a neví, jak se spojit s bratrancem, který žije v Mnichově. Teď mu kromě jídla nebesa seslala ještě počítač!!! Vlastně moje maminka zařídila nějakému chudákovi ten nejšťastnější den v životě, což je skvělá zpráva. A já vlastně netbook nepotřebuji, stejně jsem si chtěla koupit ten chytrý telefon, abych mohla být online i na cestách, ale protože jsem v některých věcech značně konzervativní, mám pořád jen tu prastarou tlačítkovou Nokii. Tak ten syrský chudák mě vlastně dokopal ke koupi nového telefonu, teď jen babo raď, jaký si vlastně pořídit. Máme my se to ale dobře, že místo toho, abychom se starali, co budeme zítra jíst, staráme se o to, jakou značku telefonu si koupit. A tak jsme s maminkou nakonec usoudily, že i kdyby tam tu tašku byla bývala nezapomněla, byla by její morální povinnost ji tam tomu chudákovi prostě nechat. Maminka šla spát s o hodně lehčím srdcem.

Na druhý den jsme to probírali ještě s tatínkem. Teoretizovali jsme o tom, co bychom udělali my na místě nálezce. Shodili jsme se, že bychom na zastávce nechali lísteček s naším telefonním číslem. Tatínek se vyjádřil, že to ostatně on dělá vždycky, když něco najde. Jednou prý našel v baráku na schodech padesát korun, a tak tam vyvěsil lístek, že se našly peníze, ale nikdo se o ně nepřihlásil. „Počkej, tati, padesát korun? Kdy to bylo? Tenkrát, když ještě padesátikoruna byla něco jako teď pětistovka?“ „Ne,“ opáčil tatínek a podíval se na mě tím svým nevinným pohledem a dodal: „ To bylo myslím minulý či předminulý týden…“

A já jsem si uvědomila, že kromě toho, že se mám lépe, než většina lidí na této planetě, mám neuvěřitelné štěstí na rodinu, ze které jsem vzešla.