Někdy se mezi turisty najdou opravdové perly. Paní Lily s panem Jindřichem sem jezdí každým rokem. Na Korfu letos přijeli tito staří manželé už pošestnácté. „Víte, Pavlínko, my sem jezdíme kvůli vám,“ říkají mi vždycky, a zároveň dodávají, že letos už jsou tady opravdu, ale opravdu naposledy. Pak ale naštěstí přijedou další rok znovu.
Nechodím za nimi na žádné informační schůzky, jen za nimi občas zajdu do hotelu na snídani. Při té poslední mi paní Lily vyprávěla, že si tuhle cestu do luxusního hotelu mohou dovolit jen proto, že byla jako malá v koncentračním táboře a teď dostává jakési kompenzace od Němců. Tuhle informaci jsem slyšela poprvé a velmi mě zaujala. A tak jsem se jednou stavila i před večeří, pan Jindřich mi u nich na pokoji nabídnul skleničku metaxy a paní Lily se rozpovídala. Pochází z rodiny, kde maminka byla katolička a tatínek židovského původu. Lily byla nejmladší ze čtyř dětí a bylo jí teprve osm let, když všechny děti odeslali nacisté do Terezína. Kupodivu tatínka za nimi poslali až po třech letech, těsně před koncem války.
Vyprávěla, jak jejího patnáctiletého bratra někam odveleli a tam ho umlátili k smrti a její dvaadvacetiletou sestru nechali zemřít na gynekologické potíže. Jak nedostávali pořádně najíst a její teta, která tam byla také, jí schovávala své příděly. Když chodívali k obědu na nějakou šlichtu, mladý nacista jim plival do talíře. Tak strašně se jí stýskalo, že si našla na dětském oddělení tříletou holčičku, o kterou se starala.
Po třech letech konečně přijel i tatínek a zanedlouho byl konec války. Lily si utírala slzy, když si po sedmdesáti letech vybavila scénu, jak konečně po dlouhé době spatřila svou maminku, která si pro ni přijela. Pan Jindřich, který tyhle příběhy slyšel už tisíckrát, nám dolévá metaxu a občas, když si paní Lily nemůže na něco vzpomenout, jí diskrétně napovídá. Manželé jsou k sobě tak něžní a tak se navzájem doplňují, až mě to dojímá.
Malý příspěvek na přilepšenou začala Lily dostávat až po revoluci, protože prý komunisté odškodnění z Německa pro své občany odmítali. (Jen jestli to nebylo tak, že ho spíš odmítali předat těm, kterým patřilo, napadá mě..) a tak, ač jinak úplně obyčejní a chudí lidé ze sídliště, si jednou za rok dopřejí nějakou hezkou dovolenou.
„Tak na shledanou a zase za rok,“ loučím se s nimi na letišti. „Ale ne, Pavlínko, my už jsme staří a už nepřijedeme,“ smějí se manželé a já doufám, že nemají ani tentokrát pravdu.
Jojo, já se dnes v noci taky vrátila z dovolené na Korfu, byla jsem tam poprvé a nevím nevím, jak ten rok tady vydržím než pojedu znovu…:-))
to me moc tesi!
Jo jo, tohle známe moc dobře . . . Letos jsme to konečně vyřešili a po 12ti dnech v červnu v Ag. Georgios letíme příští pátek ještě na na týden do Sidari ( teda doufám, že se něco nezvrtne ) Takže tohle je návod, jak přežít, respektive zrušit roční čekání. . .:-)) A kde jste na Korfu byli?
Byli jsme v Acharavi, což je od Sidari jen pár kilometrů. Byla tam nádherná pláž, moře teplý jako kafe, výborný jídlo, skvělý počasí a příjemní lidé…a hlavní město Kerkyra je fakt kouzelná:-) Však už na tom pracujeme, jak to zařídit, abychom tam trávili více času:-)
Hezký příběh – přeju jim i tobě Pavli, aby jste se příští rok zase potkali.
To vyprávněí mi připomnělo život mojí babičky, která sice naštěstí neprošla koncentrákem, ale též to neměla jednoduché. Narodila se v roce 1924 v malé vesnici na Moravě a pocházela z devíti dětí (dvě zemřeli jako malé). Byla nejmladší a asi ve 12 letech osiřela. Pomáhala jí starší sestra a byla vychovávána v církevním internátě. Hrozně rád jsem poslouchal její vyprávění, jak se tenkrát žilo. Uměla to hezky podat a vůbec byla to dáma, která ovládala umění konverzace. Člověk se s ní mohl bavit o všem možném…
jojo, nase babicky…..a dedeckove.
Dobrý večer milá paní Pavlo, je to moc hezký článek o lidech kteří si prošli takovými útrapami. Konečně se jim dostalo odškodnění a můžou se podívat k Vám na Korfu.
A teď odbočím, moje dcera je s kamarádkami na Korfu. Je to Sidari ale nevím hotel. No to je jedno. Ale prý tam včera zažily bouři jako nikde jinde. Byla i u Vás. Jinak moc zdravím. Irma
ano, tady jsou boure fakt poradne. mam je hrozne rada, pokud zrovna nejsem v letadle nebo na mori:)
Teda loni jsme zažili skoro dva dny bouří v Paleokastritsi. Krása! Horší to bylo letos (i když byla nádherná), letadlo z Prahy bylo o skoro dvě hodiny zpožděné, takže se trefilo akorát do bouřky, pak už byl jen liják a poryvy větru a ani kolem třetí v noci se mu nepodařilo přistát – jeden pokus jsem viděl na vlastní oči. Chudáci lidi na palubě, že? Ale prý o tom něco víte:-). Jinak opět letos krásných 13 dní, poslední čtrnáctý byl s chladnou vodou a 14 hodinovým zpožděním :-(.
😀 ano, neco o tom vim. tak vy jste dopadli dobre…
Povídala nám o tom jistá dáma z našeho letu, která má na Kerkyru užší vazby, se kterou jste o tom ráno ve čtvrtek telefonovala. 🙂
dobrý den,Pavlínko.Korfu jsem si dala jako dárek k šedesátým nar,bylo to krásné.
poprvé v životě u moře fakt nádhera se vším všudy.pojedu zas a zas.chtěla bych i na velikonoce do Kerkyry.moc Vás zdravím.
Anna,
to jste udelala dobre! preji vsecko nejlepsi, dodatecne, a taky vas zdravim!