Zagoria – skrytý ráj

Když mě moji korfští kamarádi – Kalliopi a Pepa pozvali na výlet do Zagorie, jako první mě napadla věta z pohádky o Smolíčkovi: Za hory za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Opravdu, slovo Zagori pochází ze slovanského „ za horami“ – Záhoří. A možná jen čirou náhodou se nejvyšší hora pohoří Pindos jmenuje Smolikas… (2637m.n.m.)
Cestu jsme si pojmenovali pracovně „Orestis“. Hned vám vysvětlím proč. Už od počátku naší výpravy jsme se totiž setkávali s tímto jménem, které v Řecku nepatří k nejběžnějším, opravdu často.

Pán, sedící v budce, kde se kupují jízdenky na trajekt, se jmenoval Orestis. Dal nám poloviční slevu, protože Pepu zná jako stálého a častého zákazníka a popřál nám šťastnou plavbu. Ta trvá z Korfu do přístavního města Igoumenitsa dvě hodiny. Odtamtud jsme autem vyjeli směrem na Ioanninu, ústřední město této překrásné horské oblasti.
Zagori (nebo také Zagorochoria) se nachází v severozápadní části Řecka, nedaleko albánských hranic a je součástí pohoří Pindos. Hned za Ioanninou se začínají objevovat tak překrásné přírodní výjevy, že se člověku tají dech. Naše první cesta směřovala k řece Voidomatis, která protéká kaňonem Vikos a na severu se vlévá do řeky Aoos. Voda v ní je tak průzračná a čístá, že se dá pít. Ostatně ne nadarmo jsou nejznámější prameny výtečné pitné vody právě v oblasti Zagori.
Řeku zdobí prastaré kamenné mosty a okolní hory a lesy malé kostelíčky a malebné starodávné veničky. I když sem jezdí spíše řečtí turisté, protože ti cizí v Řecku směřují raději k moři, nabízí se zde mnoho aktivit. Jedna z nich je rafting a kanoying právě na téhle řece. Ale kromě úžasných pěších túr je zde možno také jezdit na koních. V zimě je možno lyžovat a když sleze sníh, dá se vyrazit na horských kolech. Každý si tu najde nějakou svoji zábavu. A ti, kteří se raději kochají krásnou přírodou jen pasivně, si mohou zajistit ubytování v jednom z četných hotýlků s welness programem. To ale není náš případ.
V nedaleké vesničce Ano Pedina potkáváme hned dva další Orestise. Tak se totiž jmenuje penzion, ve kterém budeme bydlet a taky pes, který ho hlída. Vítá nás zde paní Eleni, úspěšná architektka, která dohlíží v Zagori na to, aby se stavělo a opravovalo podle určitých pravidel a celá oblast nedopadla katastroficky, jako některé přímořské části Řecka.
Orestis je překrásná kamenná stavba s dřevěným interiérem. Člověk má pocit, jako by se ocitnul v nějaké alpské vísce před sto lety. Jen moderní koupelna nás vrací zpět do reality. Dostáváme na uvítanou malé meze (talířek s pečeným pirožkem plněným kozím sýrem a špenátem a celerový salát s mrkví), které zakusujeme domácím chlebem a zapíjíme místní rakií. Slunce se pomalu ukládá k spánku a vrcholky hor jsou ozářeny pohádkovými červánky.
Před večeří se procházíme vesničkou. Stojí zde několik dalších kamenných penzionů a na travnatých kopcích se líně pasou chundelaté ovce.
Ráno snídáme v útulné dřevěné jídelně. Paní domu už stačila zatopit v krbu a připravila nám na stůl domácí lahůdky. Čerstvou pomerančovou šťávu, čaj z horských bylinek, opět svůj výtečný domácí chléb, kozí sýr a pomerančovou marmeládu. Tady v Zagorii si totiž lidé všecko vyrábějí sami.
Chystáme se na další skvostný výlet nejprve do nejmalebnější vesnice celé Zagorie. Ta se jmenuje Mikro Papingo. Na dlážděných cestičkách mezi kamennými domečky klapou naše boty. Jsme tu sami. Z okna sem tam vykoukne stará babička v černém šátku, aby ukojila svoji zvědavost, jinak jen kozy, které zvoní na okolních skalách svými zvonky, nám dělají společnost.
Venička je uvězněna mezi vysokými stěnami hor. Kdybychom měli víc času a nestmívalo se brzy, udělali bychom si pěší túru až na Drakolimni- Dračí jezero na hoře Tymfi ve výšce více než dva tisíce metrů nad mořem. Z Mikro Papingo cesta nahoru trvá asi šest hodin. Dračí se mu říká kvůli malým prehistorickým ještěrkám, které jej obývají. Vypadají jako malí dráčci.

Perlou našeho výletu je však Vradeto. Nejvýše polžená vesnice v celé zagorii- 1340m známá jako balkón Zagorie. V bývalé základní škole potkámáme věhlasného nadšence Zagori Stefanose Christogoulase. Ten nám ukazuje schody v údolí, vlastně se jedná o jakousi pěšinu pro pastevce, která je dlouhá 3,5km. Tou se procházelo z Kapesovo do Vradeta až do roku 1974, než byla do vesnice postavena asfaltová silnice. Stefanos nám vypráví, že ač pochází z Ioanniny, kde je zdravotním bratrem, oblast kolem Vradeta si zamiloval natolik, že zde tráví většinu svého času. Pořádá výstavy fotografií, dělá vysokohorského průvodce a přednáší na různých besedách. To vše dělá zdarma a z lásky k tomu kouzelnému kraji. Obdivuji ho pro jeho nadšení a mám dojem, že musí být v kraji veleváženou osobou. Brzy mě však vyvádí z omylu: „Lidi mě tu nemají rádi. Mají pocit, že nemůžu nic vědět, když jsem se tu nenarodil a závidí mi, že o mně lidé vědí…“ Jak je vidět, lidé jsou všude stejní- i v čistých horských krajích.
Stefanos nás nadšeně vyzývá: „Když sem přijedete v jakoukoliv roční dobu, zavolejte mi a já vás provedu. V zimě tu máme sníh, na jaře divoké řeky a stromy probouzející se k životu, v létě si zaplavete v řece Voidomatis a na podzim uvidíte přírodu takovou, jakou jste ji ještě nikdy předtím neviděli. Prostě přijeďte a nebudete litovat…“
Na cestě přejíždíme nekonečné množství obloukovitých kamenných mostů. Údajně jich tu je na sto čtyřicet. U jednoho se zastavujeme, chladíme si zmožené nohy v ledové bystřině a prozkoumáváme nedalekou jeskyni.

Kam ani finančák nedojde

I přes přísné kontroly řeckých daňových úřadů, v Zagorochorii si z ničeho hlavu moc nedělají. Před malým hotelem ve Vradetu stojí jeho majitel a pokuřuje. Když zaparkujeme auto, přátelsky se s námi dává do řeči a vysvětluje nám cestu na vyhlídku Beloi. „Přijďte pak na kafe,“ zve nás v naději, že mu dnes alespoň někdo udělá nějakou útratu. Po turistech tu totiž není ani památky.
Asi hodinovou procházkou rozkvetlými stráněmi dojdeme až k okraji kaňonu Vikos. Pod námi se otevírá propast hluboká přes tisíc metrů. Držím se křečovitě kamenné zídky a snažím se překonat závratě. Z pohledu do tisícimetrové hlubiny se člověku zatočí hlava. Ne nadarmo se ocitla v Guinessově knize rekordů jako nejhlubší soutěska světa (1000m).
Po cestě zpět nás opět čeká majitel hotelu a znovu zdůrazňuje, ať přijdeme k němu do restaurace.
Usedáme do křesílek, a když přichází mladá číšnice, prosím ji o nápojový lístek. (Řecký způsob, kdy přijde číšník a člověk si objedná, aniž by věděl, kolik bude platit, jsem v Řecku mnohokrát téměř oplakala). Dívá se na mě, jako bych mluvila čínsky. Opakuji tedy svoje přání, ale ona pořád nechápe. Zřejmě v těchto končinách takové slovo nikdy neslyšela. Pak krčí rameny, že nic takového tu nemají, ale že nám vyjmenuje, co mají. Přerušuji ji v polovině a objednáváme si jedno kapučíno a jednu horkou čokoládu. Děj se vůle boží, žijeme jen jednou, pomyslím si.
Nemáme moc času, tak dopíjíme a zvedáme se k odchodu. Prosím číšnici o účet, ale tohle slovo je jí stejně cizí jako nápojový lístek a tak jen krčí rameny a říká, že jsme dlužni čtyři eura. Příjemně překvapeni odcházíme. Na Korfu bychom zaplatili sedm.
Na kamenné návsi nás láká neodolatelně malá vesnický taverna , kde sedí pár místních hostů, popíjí vínko, pojídá různé dobroty a hraje tavli. A my máme po dlouhých procházkách na čerstvém horském vzduchu pořádný hlad.
Usedáme do stínu starého platanu a přichází k nám snad osmdesátiletý majitel restaurace, který vypadá jako Řek Zorba ze známého filmu. „Co si dáte?“ ptá se, zatímco připevňuje na plechový stůl papírový ubrus, jak je v Řecku zvykem.
Když majitel začne vyjmenovávat, co mají k jídlu, je mi jasné, že tady bych se poptávkou na jídelní lístek úplně znemožnila a tak mlčím.
„Jehněčí pečínka z našich chovů, vepřový steak s pečenými brambůrky, plněné papriky a rajčata, domácí sýr feta a salát ze zeleniny ze zahrádky přímo za domem. Co vy na to? A k tomu bych vám doporučil moje domácí víno.“
To zní lákavě. Prostředí je úchvatné. Jako by se zde zastavil čas. Přestanu myslet na to, že nás chce majitel jako turisty ošidit a užívám si krásného dne plnými doušky.
Díváme se do jarního údolí, kolem nás poletují zpěvaví ptáčci a bzučí včelky. U stolu nám dělá společnost pes neurčité rasy, který je tady doma.

Ani tady žádné účty nevedou. V duchu počítám, že tohle jídlo by nás na Korfu stálo kolem čtyřiceti pěti eur. Přichází ale paní domácí, babička v černém hábitu se šátkem na hlavě a říká si o dvacet osm eur. Opět příjemně překvapeni se vydáváme na cestu zpět.
Jsem okouzlená tímto krajem. Jeho přírodou, ptactvem, úžasným modrým nebem a neskutečnou čistotou. Úplně chápu Stefanose, který se s námi přišel rozloučit:
“Jednoho dne jsem přijel do Zagorie a zůstal jsem už navždy…”

(Publikováno v časopise Koktejl, únor 2015)