Uplakané Velikonoce

Po nekonečných krásných dnech, téměř letních, přišla skoro zima. A to jako na potvoru přesně na Velikonoce. Dnes je Velký pátek, vlastně nejvýznamnější den v řeckém roce a ráno vypadalo velmi nadějně. Sluníčko nám svítilo do oken a my jsme si řekli, jak se zase jednou meteorologové škarohlídští pěkně spletli.

Korfu je plné lidí, kteří sem přijeli slavit Velikonoce z pevniny, ale i z cizích zemí. Na ulicích je slyšet angličtinu a němčinu a nově také ruštinu.

Na Květnou neděli jsme s uniformovanou kapelou vyrazili do největšího procesí. V naší modré hrálo ten den asi dvě stě padeát lidí, v těch dalších osmnácti mohlo hrát kolem dvou tisíc hudebníků. Nebylo horko ani nebyla zima, počasí vyšlo prostě tak akorát.

Kolem poledne se dnes zatáhlo a začalo mrholit. Korfané jsou velmi bystří obchodníci a tak schovali nejrůznější cetky a vyndali před obchody deštníky a nepromokavé bundy. Nejeden anglický turista, který po mramorových chodnících klouzal v dešti v žabkách jako po ledu a v krátkých šortkách a tričku mu fialověla kůže zimou, si zakoupil veškeré teplé vybavení, aby se alespoň trochu zahřál. Velikonoce by vlastně měly být smutné a dekadentní.

Já letos poprvé po letech nehraju ve smutečním procesí. Nejen, že nám ve filharmonické kapele nějakým prazvláštním způsobem vyměnili našeho charismatického dirigenta Spyrose, ke kterému jsem si konečně našla cestu a začala ho mít opravdu ráda, za fantastického trupmetového sólistu, který ale postrádá jakékoliv známky života. Ale také mi tohle období připomíná čas strávený před několika lety s mojí sestrou a její rodinou, když se sem přijeli na ty naše slavné Velikonoce podívat.

Když procházím městem v uniformě se saxofonem na krku, všude kolem sebe ji vidím. Jak stojí tamhle v koutě a fotí nebo zase předbíhá celý průvod, aby jí vyšel záběr zepředu. Její manžel a děti, společně s mými dětmi a Adonisem, se každou chvilku někde objevují a máváme si.

Teď už tady není a já při poslouchání tesklivých velkopátečních melodií lituju sama sebe a dojímám se nad sebou. Na hrudi mám takový kámen, který je někdy lehčí a někdy těžší. A zrovna dnes je alespoň pětikilový, takže zárověň s tříkilovým saxofonem bych ho už asi neunesla.

Včera jsem chtěla udělat dobrý skutek a darovat krev, takže jsem vlezla do připravené sanitky a nechala si milým panem doktorem změřit tlak. Poté, co jsem vyplnila dotazník s milionem otázek typu: přišli jste v poslední době do styku s nemocí šílených krav? a mnoha dalšími, kterým jsem ani nerozuměla, mi milý pan doktor řekl, že mám tlak 80 na 60 a tak mi krev vůbec nemůže vzít.

Musela jsem se v duchu usmát, jak jsme opět s Adonisem v úplném extrému. On je plný síly, nikde nemá stání, hyperaktivní a… s tak vysokým tlakem, že jakémukoliv doktorovi vylezou oči z důlků, když zaslechne to číslo. Často si říkám, že kdyby nás s Adonisem hodili do mixéru a pak rozpůlili, byly by z nás celkem dokonalé bytosti 🙂

A tak se jdu projít s deštníkem a foťákem ještě trochu po městě, zdokumentovat deštivé Velikonoce a zadoufat, že těmito svátky vzkříšení začíná nový život a vše se zase k dobrému obrátí. A to přeji vám všem!!

https://www.youtube.com/watch?v=REFpnNeGrkI