Zvoník od svatého Spyridona

Náš sousedský kostel svatého Spyridona je všem čtenářům mého blogu důvěrně známý.  Věž kostela, která dominuje  historickému centru města je tak vysoká, že je z ní vidět na všechny strany ostrova i na protější Albánii. Ve věži jsou zvony, na které zvoní Kyprianos. Toho často vidíme z našeho malého balkonku. Chtěla jsem se podívat, jak zvoník vidí nás.

Jdeme spolu nahoru a Kyprianos  šplhá po příkrých schodech jako nic, zatímco já se, celá udýchaná, snažím stačit jeho tempu.

Nahoru totiž vede sto dvacet schodů. Zvoník je ale zvyklý. O svátcích schody vyběhne i desetkrát.

Zvonů je ve věži celkem sedm. Ty tři nahoře jsou dar od Rusů, kteří je na Korfu přivezli okolo roku 1700.

Jako zvoník zde Kyprianos pracuje už deset let. Je mu teprve dvacet osm. Kromě zvonění pracuje v kostele, pečuje o  jeho prostory,  a když je potřeba zvonit,  jde nahoru a zvoní.

O svátcích  začíná už celý týden předem. (To bývá ta doba, kdy doma nemůžeme téměř mluvit ani poslouchat žádnou hudbu, tak moc jsou u nás zvony slyšet.)

Svoji práci nade vše miluje. Ze začátku to prý bylo trošku těžké, ale pak si člověk zvykne. Ke zvonění je ale potřeba hodně síly. Jeden zvon váží 2,5 tuny a ten druhý 1,5.

Kyprianos je tu jako jediný zaměstnán na stálý pracovní úvazek. Je rád, že má takovou práci, zvlášť v době, kdy je tolik mladých lidí v Řecku nezaměstnaných.

O svatém Spyridonovi je na Korfu známo, že koná zázraky. Na otázku, zda nějaký takový zázrak viděl na vlastní oči, odpovídá zvoník šalamounsky:

„ Každý den se dějou zázraky, ale my to nechápeme.“ Potom se rozpovídá, že mnozí, kteří sem chodí, modlí se a zapalují svíčky, říkají, že ho viděli, že jim pomohl, že ho viděli ve snu. On sám ve svatého Spyridona neochvějně věří.

Vypráví, že někdy na věži tráví i dvě nebo tři hodiny a nikdy se nenudí. Dívá se z výšky kolem sebe a žasne nad tím, co vidí:

„Tady odsud vidíš ty zázraky. Rozsvícená světla, slavnost Vzkříšení na náměstí, ohňostroj až na pevnině, v Igumenitse.“

Je skoro dvanáct hodin, Kyprianos se právě chystá k polednímu zvonění  a tak se rychle loučíme a já se dívám na ten nádherný výhled a souhlasím, že zázraky jsou opravdu všude, stačí se jen pořádně rozhlédnout. Někdy k tomu člověk ale musí vylézt do pěkné výšky.