Zpátky z cest

Když jsem svému kamarádovi popisovala svoji cestu do Prahy přes Londýn, říkal mi, že prý přitahuju netradiční příběhy. Na to jsem odpověděla, že je možná přitahuju stejně, jako každý, ale asi si jich víc všímám a dávám jim větší šanci.

Nehledě na to, že jsem poprvé (a doufám naposled) v životě letěla z nouze na cizí pas, měla jsem po cestě pár dalších zpestření.

Večer před odletem jsme se s Adonisem loučili u stolu se zapálenými svičkami a lahví vína. Když víno došlo, měli jsme toho ještě tolik na srdci, že jsme vytáhli z mrazáku zbytek lahve Becherovky, což jsme dělat neměli. Druhý den jsem se vyloženě radovala z toho, že mám místo u okénka, že si v letadle koupím nafukovací polštářek a budu tři a půl hodiny nerušeně spát.

Vedle mě si přisedla blonďatá starší Angličanka, ze které byl cítit alkohol (přemýšlela jsem, jestli je i ze mě cítit takhle ta včerejší Becherovka nebo jestli si paní už dopoledne něco lupla), podívala se na mě, ale já jsem měla na klíně českou knížku, takže se podívala na druhou stranu, kde seděla mladá Američanka. A na tu pak začala mluvit. Jenže Američanku to nebavilo, tak si vytáhla počítač, pustila film a nasadila sluchátka do uší. A tak to Angličanka zkusila na mě. O tři hodiny a tři vodky s rajčatovou šťávou později začala mluvit skoro nesrozumitelně a před příletem do Londýna mi plakala na rameni. To když už mi vypověděla celý svůj zapeklitý, alkoholem protkaný, životní příběh. Na letišti jsem ji ještě vedla za ruku k východu, protože se sama už téměř neudržela na nohou a pak se s ní s těžkým srdcem rozloučila. Objala mě jako starou kamarádkou a odvrávorala kamsi na vlak.

Na imigračním oddělení v Londýně si přísná úřednice prohlédla fotku na pase, potom mě (byla jsem bledá strachy) a pak mi pořála hezký pobyt ve Velké Británii.

Se srdcem o velký kámen lehčí jsem běžela na sraz s jednou dávnou kamarádkou, která si za mnou přišla dát na letiště kafe, popovídat si a zkrátit a zpříjemnit mi tak několikahodinové čekání na další letadlo.

Po chvíli do restaurace, kde jsme seděly, nakráčelo pět až po uši ozbrojených policistů s napřaženými samopaly a procházelo celou restaurací až někam dozadu. Před restaurací stálo dalších pět ozbrojenců a hlídkovalo. Sice ráda sbírám neobvyklé historky, ale všechno má své meze, takže při představě, že budu svědkem nějaké přestřelky a koupím kulku do hlavy, se mi nedělalo moc dobře. Pokynula jsem kamarádce, rychle jsme vstaly od stolku a zmizely v útrobách letištní haly.

Po dlouhé době, kdy jsem se vrátila,  jsem si opět začala užívat  svého domova na Korfu. Svých dětí, které jsou čím dál samostatnější, až mě to trošku děsí. Možná si ani nevšimly, že jsem byla pryč tak dlouho. I když Ofélie ke mně po příjezdu přiběhla a pak mě asi půl hodiny držela a měla jen tak opřenou hlavu o moji hruď a svýma malýma ručkama mě pevně tiskla k sobě. Jannis mi zase překotně vyprávěl jeden příběh za druhým, až jsem přestávala vnímat, ale věděla jsem, že je  pro něj důležité, abych ho vyslechla.

Ve středu, kdy jsem ještě byla v Praze, se zúčastnil jakési hudební soutěže v rámci filharmonické kapely, kde oba hrajeme. Je pravda, že se na ten den docela připravoval. V hudbě chytil s příchodem na hudební gymnázium druhý dech a začal cvičit na svoji příčnou flétnu třeba čtyři hodiny denně.

Druhý den po mém příjezdu se konal v divadle koncert filharmonie, kde Jannis poprvé hrál a kde se měly udělovat ceny za soutěž. Jannis vyhrál první místo a odměnu 450 eur (Adonis poznamenal, že bude mít za co v příštích čtrnácti dnech nakupovat) a zářil štěstím. Já jsem se jako matka patřičně naparovala a když mi po koncertě různí lidé blahopřáli, připadala jsem si, jako bych tu cenu vyhrála já.

Jannis svým vítězstvím získal docela široký fan club z řad malých i větších dívek z kapely, které za ním chodily a blahopřály mu a viditelně si užívaly jeho pozornosti (a on jejich) a peníze si dobře uschoval s tím, že si bude šetřit na nějakou dobrou flétnu.

Adonis, zatímco jsem byla pryč, nařezal spoustu dřeva na zimu, naučil se péct nový druh chleba a taky mi hrdě ukazoval všechny své zlepšováky, které zatím doma vymyslel a já jsem jen přemítala o tom, jak je mi doma dobře.