Doma

V posledních týdnech se událo tolik věcí, že je ani nestačím zaznamenávat a ani nevím, kde vlastně začít.

Naše návštěva Prahy byla veskrze povedená, letos žádní policajti, žádné rvačky, jen něco málo nemocnice. Janýsek si totiž na kluzišti rozbil bradu a tak jsme jeli do Vojenské nemocnice na šití. Tam nám řekli, že tam nemají dětské oddělení, tak že máme jet do motola. Na to se Adonis šel zeptat doktora, zda by mu nepůjčil šití, že to synkovi zašije na chodbě sám, ať nikam dál nemusíme, a tak se milý pan doktor ustrnul a vyrobil Janýskovi čtyři pěkné stehy.

Doufala jsem, že budeme mít pro tento rok vybráno, ovšem o dva dny později si Ofélie urazila na dlažbě kus předního zubu, naštěstí má dva přední zoubky tak veliké králíčkovské, že to není ani moc vidět.

V Praze jsme si užili rodiny, přátel, dobrého jídla i oblíbených hospůdek a jak začalo klasické hnusné počasí, byla jsem ráda, že letíme domů.

Na letišti v Praze jsem zjistila, že jsem zapomněla říct na odbavení do Athén, ať nám odbaví zavazadla až na Korfu a pak jen s hrůzou počítala, že možná nestihneme navazující let a budeme muset přespat v Athénách a zajistit si další let na druhý den.

Zkoušela jsem tedy oslovit paní u přepážky, která už se chystala nasměrovat pasažéry do letadla. Nejdříve se tvářila jako že mám smůlu, ale pak se jí mě nějak zželelo a začala vysílačkou volat svým kolegům, aby nám vytáhli v té hoře zavazadel ty naše a znovu je označili, pak nám vytiskla nové palubní vstupenky na další let a popřála šťastnou cestu. Jak milé. Hned z Korfu jsem napsala na letiště poděkování, protože i když jsem člověk kritický, který pořád řeší různé nešvary, vím, že je dobré poděkovat, když se sem tam někdo snaží.

Na Korfu bylo večer pěkných dvanáct stupňů a doma celých třináct, takže se Adonis zaradoval a utíkal ke svému drahému (drahocennému) kotli a začal topit jako o život. Druhý den nás probudila modrá obloha a sluníčko a já jsem pocítila opravdové štěstí, že jsme zase v pořádku zpátky doma.

Adonis má dnes kulaté narozeniny a tak si k nim nadělil hnětač na těsto a rozhodl se, že bude vyrábět vlastní těstoviny. Přesně stejný hnětač totiž viděl u našich českých kamarádů, kteří nás pozvali domů na Silvestra a naše návštěva Říma v něm zřejmě probudila pocit, že kupované těstoviny jsou těžkým zločinem v gastronomii. A když mi potom oznámil, že si potřebuje ještě koupit obrovský hnětač na chlebové těsto, povzdychla jsem si, že se sice už domů nevejdeme, ale zato budeme mít už všecko, všecičko z domácí produkce. Snad nesplní svoji hrozbu a nenastěhuje nám na balkon pár slepiček a kozu.

Šťastný Nový Rok.