Zdá se, že konečně přišlo. Jaro!! Ráno vyrážím na kole podél nábřeží a kochám se pohledem na moře. Z druhé strany pod Starou pevností parkuju a vytahuju z batůžku ručník. Rozprostírám ho na betonovou zídku, vyndávám časopis a svačinu a užívám si ticha a dokonalé samoty.
Fouká poměrně studený větřík a tak se jen natahuji na ručník a čtu si a poslouchám šumění moře. Žádné vyzvánění mobilních telefonů, ani křik dětí.
Když se trochu oteplí, svlékám se do plavek a koupu se v chladném moři. Pozoruju racky, kteří mi krouží nad hlavou, sem tam se vrhnou střemhlav do moře, aby si ulovili nějakou rybku, nechají se pohoupat na vlnách a pak se slétají na skále pevnosti, kde hlasitě křičí. Zní to skoro, jakoby se někomu vysmívali. Mně? Já si přece jen v klidu plavu a nechávám si plynout své myšlenky volně hlavou.
V poledne vyzvedávám Ofélii ze školky a jdeme na hřiště, kde se potkáváme s Janýskem. Ten si zamiloval šplhání po prastaré magnólii, které z mohutných větví visí tlusté kořeny. Ofélie se na těch kořenech houpe a Janýsek se škrábe až nahoru, do sedla obrovského kmene.
Já pozoruju děti s rodiči na hřišti. Malý chlapec přijde k Ofélii, vytrhne jí lopatičku z ruky a práskne ji po hlavě. Ofélie se rozčílí a začne na něj křiet, že se to nesmí a že se musí zeptat. Všemu přihlíží hubená matka s dlouhými vlasy, velkými černými brýlemi a s cigaretou v ruce. Jakoby se tříletého dítěte bála, tichým hlasem mu říká: „Ochi, Spyro, ne, to se nesmí, dej to holčičce, nebo půjdeme domů…“ Malému Spyrovi je to evidentně úplně jedno. „Spyro, Spyro…,“ volá matka bezmocně a pak si raději zapaluje novou cigaretu. Spyros bere Ofélii další hračku a tak ho chytám prudce za ruku a říkám mu důrazně, že se musí zeptat, když si chce něco půjčit a ne trhat hračky z ruky. Spyros se udiveně a drze podívá, kdo si to dovoluje mu poroučet a rozbrečí se na celé kolo.
Vedle nás honí babička malou Angeliki, která nechce papat. Babička holčičce nadbíhá, v ruce plastikovou misku s nevábně vypadající hmotou a když ji konečně dožene, násilím jí strká lžíci do pusy.
Na ulici začínají kvést lípy. Za 14 dní se bude muset začít sbírat lipový květ na čaj, jinak odkvete. Už brzy mi, jako každý rok, přijedou rodiče, kteří se této činnosti rádi zhostí. Jak se na ně těším!
Ve městě je dnes rušno, přijelo několik zaoceánských lodí a už sem začala létat letadla. Turisté se řadí do fronty u svých autobusů a průvodci s plácačkou je ženou na náměstí.
Před kostelem sv. Antnonína stojí hluček lidí v černém a pohřební auto. Nikdo nevypadá zdrchaně, smuteční hosté se přátelsky zdraví, povídají si o počasí a o tom, jaká bude letos sezóna, a v klidu vyčkávají.
O kousek dál sedí na malé židličce starý děda s houslemi, který vždy vyhrává falešné melodie. Snad si něco vydělá. Teď sedí s futrálem otevřeným, ale nehraje. Asi čeká, až budou lidé vycházet z kostela po pohřbu, možná z lítosti nějaké to euro zanechají.
Na Plakádě sedí v kavárně Danielle s malým Alexem a s několika dalšími matkami. Zdravíme se zdálky a ukazujeme spokojeně na oblohu-konečně je modrá, jak má být….
To zní jako idilka. Pozdravy do Kerkyry ze slunečné Prahy. Tom
Pohodový článeka to rád čtu. Byly tam sice dvě akce – lopatičkou po hlavičce a když si se svlékla do plavek /né, to není ještě akce/ a vlezla jsi do toho studeného moře /to je ta akce/. „plavu a nechávám si plynout své myšlenky volně hlavou. „Celé hodiny jsem vydržel sedět na různých březích /států/, stejného moře, jen tak koukal po hladině a nechával myšlenky jen tak se toulat za obzorem. Taky jeden z důvodů, proč nemůžu jezdit s kolektivem.S nadpisy na svém blogu se trápím. Jen se otužuj.
Ještě že se Ofélie jen tak nedá! 🙂 Plavání a moře celkově je největší relax (nebo jeden z největších). Ale člověk musí mít prostor, asi jak píše Buteo. Dialog s mořem a se sebou. 🙂
Až to na mně dýchloTo není próza, to je poezie 🙂
Hm, taky jsemuzemněná, jako Nigerijcova žena. Paráda!
Kdo bude letos vaše au-pair nebo au-pairák?
mantiska: To je náhoda! Já dnes omylem při vyhledávání něčeho narazila na tvůj blog a popis bratrancova pobytu na Kypru. :))) A směju se ještě teď (jak se plížil nocí pryč); i když na místě to určitě funny nebylo… Má na co vzpomínat.
Krásau nás prší, ale když si přečtu tenhle článek tak se mi den prosluní, dýchá z něj pohoda a klid, moc děkuju
moře, taky bych si dal
gimly: idylka je vsecko kolem, jen si to clovek musi uvedomit. zdravim do prahy.
buteo: tak ty budes vymyslet moje a ja tvoje, ano? myslim nadpisy.
papaja: mozna jeste vetsi to divani se na nej. nebo oboji.
nigerijcova zena: 🙂 dychlo na tebe more?
nuli: aspon zprostredkovane…
mantiska: nasi skveli au pairaci z lonska. letos prijedou jeden po druhem a vystridaji se tady, uz se nemuzu dockat!
olga: taky dekuju!
sauvignon: tak prijed!
„idylka je vsecko kolem, jen si to clovek musi uvedomit. zdravim do prahy.“ (Paja-ostrovanka).Do puntíku souhlasím! 🙂 Svým způsobem je krásně všude, když se člověk dívá laskavýma očima.Pájo, ano, i to dívání na (do) moře, s periodickýma vlnama a vzduchem, zvukem… (moc mi to chybí, když jsem v cr. Tady se dají najít také hezká místa, ale volnost a energii moře to nemá).
souhlasím s posledním příspěvkem od papáji: nic se nevyrovná moři, slova volnost a energie to naprosto vystihují. Myslím že jsou takoví i lidé, co žijí u moře, jsou plní volnosti a temperamentu :o) u nás takoví lidé nikdy nebudou, ach jo, asi je to opravdu tím počasím…posílám pozdrav na Korfu a za pár týdnů jsem tam 🙂
maria, s tou mentalitou je to opravdu odlišné; zda mořem, to nevím, ale rozdíl je. Jednou mi jeden starší taxikář u moře povídal, že nad ranní plavání ještě před prací není a že ho to drží fit. Představila jsem si svá rána u nás, kdy člověk vstane a už se „těší“ na všechny povinnosti dne a nesmírně jsem pohodovému taxikáři záviděla. :)A já taky za pár týdnů, ale o ždibec jinde než na Korfu. Jestli stihnu ještě Ostrovančinu knížku, balím ji s sebou. 🙂
Ostrovančinu-je to češtinářsky ok? 🙂
jojo, ostrovancinu. od zitrka by mela byt na veletrhu a pak uz snad v prodeji, jeste dam vedet…