Z Prahy jsem ve čtvrtek odlétala do Londýna. Měla jsem totiž ve zvyku se vracet zpět na Korfu přes Německo, což jsem mohla spojit s návštěvou své sestry, ale tentokrát je sestra v Praze a tak jsem se rozhodla při zpáteční cestě navštívit pár známých v Anglii.
Asi už se nikdy nezbavím toho nepříjemného pocitu na celní a pasové kontrole v Británii, i přesto, že mám teď „výhodný“ pas EU a nikdo už mě nezpovídá, proč a kam jedu, co tam budu dělat a kdy se hodlám vrátit a kolik mám s sebou peněz. To napětí a nervozita, že mě mohou bez důvodu poslat zpět, ve mě prostě zůstává.
Na pasovce na letišti Luton proto úplně nesmyslně uctivě zdravím a pozoruji kontroléry, dle vzhledu soudím, že kdysi se sami do Británie přistěhovali, jak se mračí nad pasy občanů jiných zemí a zkoumavě si je prohlížejí.
Na letišti mě vyzvedává moje kamarádka Nommie. Jedna z mála Angličanek, které znám, která je naprosto nekonvenční, řekne, co si myslí a odpouští si slova jako „how lovely“ v každé druhé větě. Po letech jsem totiž zjistila, že když vás Angličané pozvou k sobě domů, neznamená to ještě, že vás tam skutečně chtějí. Nommie ale svá slova myslí vážně.
Už je tomu skoro deset let, co jsme se potkaly na Korfu. Tenkrát byla přítelkyní Adonisova kamaráda Nika, do kterého se bezhlavě zamilovala a bez většího přemýšlění se za ním poměrně bryskně odstěhovala. V Londýně tenkrát pronajala svůj byt a všechny své věci převezla na Korfu. Asi po pěti dnech však zjistila, že Niko asi nebude ten pravý a po dalších dvou týdnech mi zavolala v 5 ráno a s pláčem mne prosila, abych ji vyzvedla a odvezla pryč, že se Niko ještě nevrátil domů a že chce utéct dříve, než dorazí a ona bude muset cokoliv vysvětlovat. A tak jsem ji jela zachránit a ona je mi dodnes neskonale vděčná a už několikrát mi tuhle službu náležitě oplatila.
Dnes je to vdaná paní se dvěma malými dětmi, bydlí v hezkém, typicky anglickém domku v Barnes a žije poklidným a spořádaným rodinným životem.
Při první procházce se rozhlížím kolem sebe a nasávám londýnský vzduch a celou atmosféru. Tak dlouho jsem zde nebyla a přitom mám tohle město tak ráda. Londýnské stavby, cihlové domky, nádherné parky, směsice lidí všech barev pletí a všech možných národností. Po 14 dnech v Praze se podivuji, jak jsou i v takovémhle obřím městě na sebe lidé přátelští na ulici. Malá Poppy, dcera Nommie, zakopává o pána na autobusové zastávce a dává se do hysterického křiku. Pán se omlouvá a Nommie říká, že se nic nestalo, utěšuje dcerku a dává se s pánem do řeči. Mezitím se při čekání na autobus přidávají k hovoru další dva lidé. Autobus přijíždí, popřejí si hezký den a zmizí ve víru velkoměsta.
Hned v prvním obchůdku na rohu, kde si kupuji jízdenku, zjišťuji, že mám neplatné peníze. V bance se na mě dívá postarší černoška trošku nedůvěřivým pohledem a ptá se mě, kdy jsem naposledy byla v UK. Bankovky jsou totiž neplatné už skoro deset let, ale bez řečí mi je všechny mění na nové.
Večer pro mě můj kamarád Louis organizuje večírek, kam pozval snad dvacet lidí, některé neznám a některé jsem přes patnáct let neviděla.
V sobotu se procházím po břehu Temže se dvěma blogerkami, které znám jen z internetu- se Spoon a Sonjou- a užíváme si nádherného slunečného počasí. V těchto místech jsem snad předtím nikdy nebyla. Nostalgicky pozoruji druhý břeh, který je mi tak dobře známý, katedrálu svatého Pavla, Big Ben, Tower. Nádhera.
Pod zábradlím, kde stojíme, přímo u řeky, vyrábějí dva muži sochy z písku. Fotím si je a mám pocit, že jeden z nich říkal něco česky. Sděluji tenhle poznatek Spoon, která okamžitě reaguje:“Tak to je asi Mikuláš, to je Čech, se kterým jsem procestovala celou Indii,“ a hned volá dolů:“Ahoj Mikuláši!“ A muž otáčí hlavou a mává na kamarádku a já se směju, jaké je Londýn maloměsto.
Pak se ještě sama s Ofélií procházím centrem po starých známých místech a říkám si, že Londýn je město, kde bych si dovedla představit žít. Ale v pondělí začíná mrholit, nebe se zatáhlo a ja odlétám za strašných turbulencí.
Na Korfu mě vítá čistá noční obloha plná hvězd a teplý, vlahý mořský vánek. Zjistila jsem, že pocit domova mám na více místech, ale tady….. tady asi nejvíc.
cau pajo, ty ses rani ptace 🙂 tak uz nemusim nic psat u sebe, to je fajn, nejak posledni dobou nestiham. Jsem rada ze jste dobre dorazili a tesim se na fotky. Mej se pekne a dik za chleba! Smazenky s okurkou byly uzasny! :)))
Díky Ostrovanko
Díky za tvé krásné psaní, čtu si každý den tvůj blog a je to neuvěřitelně poučné. Nechci být zvědavá ale..mohla by ses někdy rozepsat o tvém úplném prvopočátku žití na Korfu, o tvém seznámení s manželem atd? Díky moc.
Posledni vetu (skrtni slovo Korfu samozrejme) bych napsala uplne stejne…:)
Kdyz jsem cetla tenhle clanek, jako by mi jej v mysli podkreslovala hudba Franka Sinatry, napriklad pisnicka Stranger in the night. Take Londyn tak moc miluji, asi nikdy se neprestanu podivovat nad tou krasou. Vse co pises bych vyjadrila stejne. To pratelstvi mne take prekvapuje. Jednou jsem u nejakeho domku obdivovala obrovke, vysoke, bile kaly. Z okna se najednou vyklonila starsi cernoska a jak jsme zvykla z Cech, zacala jsem couvat, protoze jsem cekala, ze bude nadavat, co tam delam. Ona misto toho rekla, ze jestli se mi libi jeji kvetiny, ukopne mi kus korene s ockem domu. Rozhostil se ve mne takovy stastny pocit 🙂 Nebo kdyz nevim, kudy kam dojet tou silenou spleti metra a autobusu a nekoho se na preplnene zastavce zeptam, za chvili uz o tom diskutuje cela zastavka a snazi se mi pomoci. Tohle mi tu chybi 🙁
Pájo, hned po ránu jsi mě naladila na nostalgickou notu a vzpomínání na mých několik návštěv Anglie. A taky na to, jak se mi v Anglii a v Řecku líbilo, a jak mi bylo krásně, když už jsem byla zase zpátky doma.-)
spoon: mnam, smazenky!!
maria: mohla, uz se na to chystam dva a pul roku, tak jeste chvilku strpeni, musim na to mit tu spravnou naladu, ale urcite se dockas:)
L: takze uz te opustily zajeci umysly?
kharmina: mozna to mame jeste z dob komunismu, ze si neverime, kdovi…
dita: prave:)
Taková zastávka v Londýně je pro mne skoro neuvěřitelně neskutečná! Navíc ta setkání! Ale už se těším, jak bylo doma na Korfu …