Malá lest (na uzurpátora)

Nedávno se mi stala zvláštní příhoda. Do jednoho luxusního hotelu na ostrově přijela tříčlenná rodinka. Máma a táta něco mezi pětatřicítkou a čtyřicítkou, malý synek, asi pětiletý. Jejich sousedkou se stala nerudná paní, která si hned od začátku na všechno stěžovala.

Přišla jsem je první den do hotelu navštívit a paní Stěžovatelka na mě vysypala spoustu svých starostí, co se jí nelíbí, proč nechce to a chce něco jiného, ale pan Táta se místo mě ihned ohradil a začal její stížnosti obracet v legraci. Všichni jsme se nakonec zasmáli, Stěžovatelka se dala panáka slivovice a nalila nám všem po štamprlce, Táta vtipkoval a Máma zářila štěstím. Ani jsem se jí nedivila. Takový pohodový Táta jako manžel, to musí být skvělé. Možná jsem jí až trošku zazáviděla.

Za pár dní mi volal Táta, že by potřeboval odletět domů dřív, jestli mu mohu zajistit letenky pro celou rodinu. Byla jsem překvapená, tak moc se jim tady líbilo, no, ale zřejmě nastala nějaká neodkladná situace. Slíbila jsem zkusit letenky vyřídit, ale asi za hodinu poté mi volala Máma. Úplně tichým hláskem špitala do telefonu, že volá tajně ze svého mobilu, aby to manžel neslyšel. Že by chtěla se synem zůstat, ale manžel jí to nechce dovolit. Že by si sem tedy pozvala maminku, aby tu těch pár zbylých dní pobyla s ní, ale Táta prostě nechce ani slyšet. Nemohla bych jí prý nějak pomoci?

Napadlo mne, že bych si v rámci cestovních kanceláří mohla založit i manželskou poradnu…Do telefonu jsem jen překvapeně odpověděla, že na to tedy její manžel vůbec nevypadá, kdo by to do něj byl řekl, ale že jí zkusím nějak pomoci.

„To byste neřekla,“ pokračuje Máma. „On je někdy až zlý, když ho to popadne. Strašně na mě žárlí a vzhledem k tomu, že jsem na něm plně finančně závislá, nemám v rodině žádné slovo…,“ ukončuje hovor zkroušeným hlasem.

Druhý den jsem k nim do hotelu vezla jednu letenku. „Jsou jen dvě, takže můžete odletět maximálně se synem,“ povídám přesvědčivým hlasem. Táta se rozpačitě dívá, pak kamsi zuřivě telefonuje, zatímco Máma se vystrašeně dívá, jestli léčka vyjde. „Dobrá, tak ať ta tvoje máma nakonec přijede,“ svoluje už klidněji Táta.

Podávám mu ruku a zatímco on děkuje za ochotu, Máma na mě za jeho zády spiklenecky mrká. Oplácím jí mrknutí a odcházím. Ženy mají držet při sobě, ne?

Pořád ale přemýšlím, jak jiný a nepředvídatelný je život lidí za zavřenými dveřmi…