Na Pantokrátoru (…chtěla bych být pravoslavným mnichem…)

V létě tady na Korfu občas fouká silný severozápadní vítr Mistrál. Teplota vzduchu se příjemně ochladí, moře se promíchá a jeho teplota se o poznání sníží a pročistí se atmosféra tak, že je leckdy vidět do nedozírných dálek.

V takový jeden den jsem se s přáteli vypravila na Pantokrátor-nejvyšší horu Korfu. Strmá klikatá cesta nám otevírala překrásné výhledy na moře až nás nakonec dovedla úplně nahoru. Byl nádherný podvečer a na hoře, na jejím vrcholku, foukalo tak silně, že jsem skoro nemohla otevřít dveře od auta a obří televizní anténa se nebezpečně kymácela ve větru.

Obešli jsme starý klášter a dívali se do dáli. Viditelnost byla dokonalá. Horské vesničky v protější Albánii vypadaly jako zrnka rýže náhodně rozsypaná po kopečkách hlíny. Severní ostrůvky se zdály být na dosah ruky, letiště v Kerkyře bylo jak namalované na obraze.

V kostelíku jsme si zaplálili svíčku a před jeho vchodem se pozdravili s mladým mnichem. Muž ani ne třicetiletý s dlouhými vousy a vlasy se s námi rád dal do řeči.

Přišel prý před několika lety do Řecka z Rumunska už jako pravoslavný mnich a po tomto klášteře, kde žije úplně sám, dlouho toužil. Tady je totiž prý člověk Bohu opravdu blízko.

Na otázku, zda mu tady není smutno, se nahlas od srdce rozesmál. „Naopak, vždycky se těším, až skončí léto a nebudou mi sem jezdit mraky lidí. Vydal jsem se do kláštera, abych byl sám s Bohem,“ odpověděl mi s veselým úsměvem.

Pak trochu zvážněl, podíval se zasněně do dáli a řekl:“A víš, co je tady úplně to nejlepší?“ Zamyšleně jsem zavrtěla hlavou. „Když zamknu večer hlavní bránu, všechno ztichne a začne zapadat slunce. To si pak vezmu tady tu dřevěnou židli, postavím si ji sem, na tohle místo, vidíš?, abych dobře viděl a tady odsud pozoruji tu nádheru večer co večer, dokud se slunce neutopí v moři.“

Na rozloučenou mu slibuji příště privézt společnou fotografii a on mi na oplátku dává láhev červeného kláštěrního vína.

Po cestě dolů, když pomalu nastává soumrak, přemýšlím, jestli můj život není zbytečně komplikovaný.

Příspěvek byl publikován v rubrice Život na ostrově. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.

10 reakcí na Na Pantokrátoru (…chtěla bych být pravoslavným mnichem…)

  1. L. napsal:

    To je krasnej obrazek…ale zpatky do reality, kolik z nas muze takhle zit….

  2. Jan napsal:

    Takhle muze zit jen ten, kdo si uvedomil, ze krome duchovniho kreditu neni nic trvale.Takto popisuje jeden vaisnava svoji navstevu klastera na hore Athos: http://www.veda.harekrsna.cz/bhaktiyoga/bhaktiyoga-6.htm#2

  3. edita napsal:

    to je krásné…Pájo, my se sním po našich toulkách kerkyrou taky sektkali pod Pantokrátorem a měl tam na židli i vystavené nějaké korálky, které sám navlíkal a jedny vlastním osobně a s úctou a pokorou na ně pohlížím, jako pohlíží tento člověk na celý svět…Krásný večer do kerkyry z valach. edita

  4. NULI napsal:

    Naladila jste mě nanostalgickou notu, je mi krásně.

  5. Ostrovanka napsal:

    L: myslim, ze kdo chce, tak muze…
    jan: dik za odkaz.
    edita, nuli: ja jsem takovy nostalgik:)

  6. Gomba napsal:

    Každému co jeho jest.Obrázek je to krásný a ten pohled na zapadající slunce je jistě nádherný. Ale rodinu a přátele bych nevyměnil ani za nic :)Raději to budu mít občas trochu komplikovanější ,-)

  7. Dita napsal:

    Souhlasím s Gombou…trochu si to tím komplikujeme, ale když nepřestávám žasnout nad západem nebo východem slunce, někdo vedle mě by mi při tom chyběl…

  8. L. napsal:

    PRAVE TAK JAK TO NAPSAL GOMBA…TAKZE ASI VLASTNE OPRAVDU NECHCI :))

  9. Kharmina napsal:

    Myslim, ze pokud je clovek s Bohem, neni komplikovane vlastne nic….

  10. Ostrovanka napsal:

    souhlas se vsemi…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *