Čeští turisté V.I…..P. (S laskavým svolením Ondřeje Havelky)

Nedávno mi od něj došel balíček s jeho cédéčky, která mi slibuje už skoro rok a tak jsem si při té příležitosti vzpomněla, že jsem o něm chtěla už dávno napsat. Začnu ale popořadě.

Před několika lety, kdy jsem pracovala tady na ostrově pro jednu velkou českou cestovku, mi přišel e-mail tohoto znění: „Zy týden přijede na ostrov pan Ondřej Havelka s rodinou, prosím, zajistěte pro něj co nejlepší apartmán v místě, kde bude ubytován“.
„Hm…, Havelka“, pomyslela jsem si potěšeně, vzala jedinou jeho originální audio kazetu, kterou jsem měla /všechny ostatní byly kopírované v osmdesátých letech, promiňte, Ondřeji, ale tenkrát to bylo buď nedostatkové zboží nebo jsem neměla těch 60 Kčs/ a zajela na západní pobřeží do střediska, kde jsou umístěny krásné domky s výhledem na pláž. Kazetu jsem předala ředitelce ubytování, aby věděla, kdo k ní přijede na návštěvu a zároveň ji požádala o co nejlepší místo.Paní ředitelka mi přátelsky sdělila, že se pokusí zařídít, co bude v jejích silách. Posléze mi volala, že má pro pana Havelku apartmán ve druhé řadě od moře, ale po dvou dnech ho přestěhuje do nádherného bungalovu v první řadě přímo na pláži. Byla jsem ráda, že všechno klaplo a čekala na příjezd mého oblíbeného hudebního hrdiny.

Dorazil s celou svojí rodinkou a byl nesmírně milý. Tedy alespoň těch pět minut, co jsem ho viděla na letišti. Pak se všechno změnilo. Asi po hodině jsem s ním telefonovala poprvé. Říkal, že v letadle zapomněl bundu a že mu na ní hodně záleží a zda-li by šla nějak získat nazpět. Obtelefonovala jsem letiště na Ruzyni, poslala e-maily na dispečink, do cestovky, letuškám a pilotům, ale nikdo žádnou modrou bundu nikde neviděl.

Druhý den jsem přišla do letoviska na schůzku s klienty. Normálně se celebrity většinou nedostavují, nechtějí být konforntovány ostatními turisty. Ondřej ale dorazil. /“To je Žbirka?“, ptali se mě někteří spoluturisté šeptem…/.
„Potřebuji si s vámi promluvit“, začal milým hlasem. „Víte, ta ženská nás chce přestěhovat, ale my chceme zůstat tady, kde jsme.“ Pak začal kolotoč výměny názorů mezi mnou, ředitelkou, klientem, jeho manželkou a já jsem zjistila, že platí „za dobrotu na žebrotu“, neboť druhá řada se uvolnit musela, měl tam přijet majitel domku. Kdybychom však rodinku bývali dali do nějakého ubytování v poslední řadě, jistě by nám býval děkoval za pozdější přestěhování. Konec dobrý, všechno dobré. Akorát pořád chyběla ta bunda.

V noci se mi zdálo o modré prošoupané budně. Ve dne jsem pořád vymýšlela, jak ji najít. Opravdu jsem mu chtěla pomoct, i když jsem si říkala, že ztráta takové bundy přece nemůže být tak strašná. „Moc mi na ní záleží,“ říkal Ondřej.

Za 14 dní odletěl. /-Konečně, pomyslela jsem si tehdy a šla si na něj dát stopku metaxy/. Za dvě hodiny po odletu mi ale volá: „víte, prý by ta bunda mohla být na ztrátách a nálezech na místním letišti…“. Hned jsem se tam rozjela. Na ztrátách a nálezech jsem našla asi tak 180 modrých bund odpovídajících jeho popisu. „Potřebuji přesný popis, je jich tady fůra“, poslala jsem sms. „Poznávací znamení je suchý rohlík v kapse a o ten pávě jde“, přišla za chvilku odpověď. A tak jsem prohledala všechny kapsy všech stoosmdesáti modrých bund, našla spoustu zajímavých věcí a ta poslední…měla suchý rohlík. Nemohla jsem uvěřit, že tu ztrácím tolik času ne kvůli bundě, ale kvůli rohlíku!!

Heureka, pomyslela jsem si a poslala budnu nejbližším letem do Prahy a doufala, že už o něm nikdy neuslyším.

Po roce mi přišel e-mail tohoto znění: -Dobrý den, vážená paní Ostrovanko, nevím, jestli si na nás pamatujete, my jsme ti problémoví klienti a rádi bychom přijeli znova…

Jestli si pamatuji? Nejen já, ale skoro všichni na ostrově si pamatují. Ředitelka ubytování řekla jednoznačně: „Nemáme místo“… Nakonec se nějaké našlo…

Minulý rok jsem se ho na to konečně zeptala: „Proč byl ten suchý rohlík tak důležitý?“ „Suchý rohlík?“, zeptal se překvapeně. „To už nevím, to jsem asi žertoval“.

Mezitím uběhlo několik let. Ze čtyřleté dcerky je dnes velká slečna. Ondřej nestárne a je čím dál tím milejší. Ostrov si zamiloval a já i Adonis jeho. A tak si spolu s ním zpívám: „I might be wrong…“ Totálně jsem se zmýlila.