Dnešní den mi silně připomněl skoro dva roky starý zážitek, kdy přišla na svět Ofelie. Pamatuji si, jak jsem se probudila brzy ráno s bolestmi. Ještě jsem stačila probudit a obléci Janýska, nachystat mu hračky a svačinu, zavolat známým, že ho přivezeme a potom mě Adonis odvezl do nemocnice. Do státní nemocnice.
Janýska jsme po cestě odložili u kamarádů a za chvilku dorazili k nemocnici. Nechtěli nás dovnitř pustit s autem, až když jsem jim řekla, že tedy porodím na vrátnici, slitovali se. Potom jsem se doplížila za Adonisovy pomoci na porodní oddělení. Na chodbě špína, postávájící matky či budoucí matky, mezi nimi běhaly ušmudlané cikánské děti a hrály si na honěnou. Na sesterně seděla tlustá stará zdravotní sestra s nohama na stole a jedla sendvič. Z mého příchodu nebyla vůbec nadšená. Odložila nakousnutou housku na nějaká lejstra na stole a s naštvaným obličejem se o mě šla postarat. Když odkudsi vyhrabala jakousi rezavou žiletku, pokoušely se o mě mrákoty. Potom mě nechala asi deset minut chodit po chodbě a zároveň mi ukázala, kde jsou toalety a šla si dojíst snídani. Toalety jsou bez toaletního papíru a prkýnek na sezení. Sprchy, jak jsem později zjistila, se nedaly používat, protože odtoky byly ucpány vlasy a já jsem neměla žaludek na to, abych se pak po kotníky brouzdala vodou v koupelně a to i přesto, že jsem si s sebou obezřetně vzala boty do vody.
Měla jsem štěstí, porod šel ráz na ráz, takže jsem si ani nestačila pořádně uvědomit, že na vyměnitelném papírovém prostěradle už přede mnou pravděpodobně někdo rodil. Starší zachmuřený doktor mě při porodu plácnul po holém zadku a řekl mi, že všechno bude ok. Ofelie byla na světě a já jsem právě přežila svoji smrt. Vážila 3,350 kg, ale nikdo nevěděl, kolik měří, prý se jim jednou ztratil metr a tak to odhadují tak na 50cm. Ani na pediatrii, kam jsme později šly na prohlídku, neměli metr a tak vzala mladá paní doktorka pravítko-trojúhelník, řekla mi, ať Ofelii podržím u hlavičky knihu a měřila ji jako když se měří látka u krejčího. Potvrdila mi, že Ofelie měří něco kolem 50cm, jak tak už miminka měřívají.
Na pokoji byl docela klid. Měla jsem buď štěstí nebo protekci a dostala jsem se na jeden z mála pokojů pro pouhé tři matky. Na jiných jich je až osm, tam dávají hlavně Cikánky a Albánky, které si tam pak přivedou celou početnou rodinu a v pokoji je tak potom třeba 40 dospělých a 8 novorozeňat. Podařilo se mi odejít už druhý den po porodu. Při odchodu jsem téměř narazila do několika podupávajících tatínků, postávajících před pokojem a nervozně kouřících jednu cigaretu za druhou…
Teď, skoro po dvou letech, jsem se do nemocnice musela vrátit. Ofelie dostala virus od Janýska, ale místo, aby se po pár dnech lepšila, začala se jí nemoc zhoršovat. Přestala úplně jíst, skoro nepila a jen spala a spala, nemohla udržet ani chvilku otevřené oči a já jsem dostala strach. Nadopovala jsem jí syrupem proti horčce, zabalila do deky a celá rodinka jsme pěšky vyrazili do nemocnice.
Vše je při starém. Kiosek před nemocnicí se dvěma zřejmě od krve upatlanými židlemi, na nichž sedí pacient, který si před budouvu přišel zakouřit a vypít kafe, levou rukou si přidržuje kapačku, jež si odnesl z pokoje. Smečka divokých psů se honí před hlavním vchodem a výtah vevnitř samozřejmě nefunguje. Vynášíme Ofelii do druhého patra po schodech a vcházíme na pediatrii. Hned u vchodu na nás křikne sestra, ať čekáme na chodbě, jestli nechceme něco chytit. Ani jsem v tu chvilku netušila, jakou měla pravdu.
Asi po hodině nás přijala mladá doktorka. Ofelie se mezitím probudila k životu, ale přesto všechno dostala antibiotika. Ještě nás paní doktorka přemlouvala, ať jí necháme udělat krevní testy a tak jsem šli znova na oddělení. Tam jsme potkali příjemnou dětskou doktorku, tu, co tenkrát měřila Ofelii pravítkem. „Zdravím vás, ale nechoďte ke mě“, kývala na nás z dálky. Nechápali jsme. „Jsem nemocná a mám čtyřicítky horečky,“ zavolala na nás. Podívali jsme se s Adonisem nevěřícně na sebe a začali couvat. Ano, tady bychom mohli opravdu něco chytit. Ty krevní testy počkají a kdyžtak bychom Ofelii přivedli znova….
Šmarja a já včera brblala na doktory, že mi jeden dal objednávku na lék a nedal recept a druhej mi na tu objednávku nechtěl dát razítko, že prej jedině na ten recept, kterej jsem neměla :-))) Ale ještě by mě zajímalo – to není jiná možnost než tahle šílená nemocnice?
No teda, tak to tady musíme být opravdu ještě rádi. Ale stejně jako Dunu mě napadlo: to není jiná možnost? A to je tahle všude, nebo je to jen tmavá vyjímka?
jde toi jinak, ale je to strasne drahe. soukromou peci totiz bud vubec nebo z velke casti nepokryvaji pojistovny…takze treba za porod a 3 dny na soukrome klinice date cca 3000 eur…
ahojky
Už dlouho přemýšlím že napíšu, ahojky z Moravy, ostrovanko!!Často sleduju Tvé články a jsou krásné milé a psané od srdce. Mám taky báječného kluka, původu řeckého a jednou jsem byla moc nemocná, a on mi říká:“ To si musíš přečíst opravdu, ta ostrovanka to píše podle pravdy jak to tady chodí.“ Tak jsem sedla k pc, a četla a četla…, a sleduji dodnes co nového se pod sluncem přihodí. My oba říkáme že to není jen na blog, ale prostě na knížku. Takže se měj moc krásně a držím palečky do dalšího psaní. A jinak já to říkám pořád: „My ženy jsme vyjímečná stvoření.“
tak to je husty. Jeste fotky a je to reportaz jak vysita. Jen na doplneni: jak velky mesto jste a kolik je tam statnich nemocnic? nemelas zrejme na vyber. Ani ses tam predem nesla podivat? To ja asi pujdu. Ale nejak jsem uz prestala mit strach 😉 Jeste se k tobe vratim,zatim ahoj a drzim palce
Doufám že je Ofélie v pořádku. Jen mě napadá, to nemohl Adonis – doktor, napsat antibiotika sám? Zdravotní péči nekomentuji – tu nemocnici jsem viděla (jen letmo, byla jsem zvědavá).
kikino, moc dekuju.
spoon: je to mesto cca 35000 obyvatel, ale zaroven jedina st. nemocnice na ostrove (cca 120000ob), na vyber jsem nemela, predem jsem tam byla stokrat, takze jsem vedela, co me ceka.
simco: jasne, ze mohl a taky je nakonec sam napsal, ale jak ofelie furt spala, tak spis dostal strach, jestli neni dehydrovana a nebude muset na kapacku nebo tak neco…
tak tohle je uz dost silna kava…uf, uplne jsem se obsypala.. padla z toho na me docela depka. Tohle bych asi nezkousla, i kdyz ostatni, napr. urady mozna jo. Drzim palce, at je O. brzo ok!
No, teď jsem si uvědomil, že jsem vlastně rozmazlenej kapitalismem. Když si přečtu tvoji zkušenost a srovnám s tím o čem jsem psal já, tak uznávám, že jsme se měli vlastně moc dobře.
uaaa to je tedy sila…verim, ze spanelska statni porodnice bude ok;) I kdyz uz taky premyslime o soukromem pojisteni – neco okolo 100e mesicne….
Mooooc pekny, hlavne to s tim metrem, jako bych tam byla :o)))) jeste, ze nasly to pravitko to se fakt divim, to tam zbylo urcite po nejakem diteti :o)))))
Má maminka je Řekyně, ale já se narodil v Ostravě.Taky mám jednu vzpomínku na řecké zdravotnictví..v 80.roku jsem byl na návštěvěspolečně s rodiči v Aténách u sestřenice…no a zrovna rodila sestra jejího muže…pamatuji si jak jsme všichni seděli v místnosti,které oddělovalo sklo s chodbou,sousedící s porodním sálem..po několika hodinách, sestřička nám ukázala dítě,které se právě narodilo, no a aby tatínek si byl jistý,že je jeho,tak ho rovnou donesli,tak jak ho vytáhli z maminky-rodičky.Všichni jásali,kromě mne,já ve svých 10.letech jsem nepochopil,proč je celé od krve.I když moje maminka byla zdravotní sestra a na prostředí nemocnic jsem byl zvyklý,bylo to opravdu morbidní,ještě,že nemělo pupeční šňůru.Asi jsem divný
Váha – výška
Vidím, že Ofélijka roste do krásy a dělá ti radost.Kdyby měla někdy problémy s váhou, ať to dělá jako já. Tvrdím doktorům, že mám váhu dobrou, ale výšku špatnou a ona má navíc výmluvu, že ji špatně změřili. :-))
😀 to je vtipné… tvůj komentář jsem spatřila až po sedmi letech 🙂
Pingback: Konec žabích nářků (…co na srdci, to na jazyku?) | Ostrovanka bloguje
Pingback: Moje miminko (strašně rychle roste) | Ostrovanka bloguje