Proč je život tak složitý? (…alespoň ten elektronický)

Proč zrovna já? To je moje věčná otázka, kdykoliv mám nějaký problém s počítačem /a ten mívám poměrně často/. Když jsem si před dvěma lety koupila nový počítač, měla jsem obrovskou radost, asi tak měsíc, než mi kiksnul harddisk. Šla jsem ho tedy suverénně vyměnit do obchodu, ale….“Vyměnit, to nemůžeme“, řekl udiveně prodavač a povytáhl obočí. Na čele měl napsáno: „Co si tihle cizinci všechno nenavymýšlejí…“.
Po asi půlhodinové hádce /existuje na ostrově jediný obchod, ve kterém jsem se s někým ještě nepohádala? A to jsem opravdu poměrně klidný typ člověka/ se uvolil, že hard disk pošle do Atén, ať přijdu za 6 týdnů a pak že uvidíme. Vzdala jsem to, nechala poslat disk do Atén a mezitím zakoupila nový, abych mohla používat počítač. Ten nový se rozbil až za dva měsíce, z Atén ale mezitím přišel nový, který mi vyměnili. Hmmm.

Vždycky na tyhle problémy volám jednoho dobrého známého Spirose. Je to asi 60letý pán s plnovousem, vyrostl v Americe v rodině řeckého diplomata, tady na ostrově se usadil před 30 lety a protože nemá žádné finanční problémy, jako počítačový samouk-expert, mi přijde kdykoliv pomoci zdarma a zcela nezištně, a když k tomu dostane oběd, je samozřejmě rád. Ale také ví, že tenhle dům hrůzy znamená v počítačovém světě opravdový problém.

Sám Spiros mi nedávno poradil, že bych si měla zařídit připojení ADSL, nejen, že už nebudu prý stahovat jednu fotku tři hodiny, ale ještě vzhledem k době, kterou na internetu strávím, výrazně ušetřím. A tady je počátek mého konce.

Naběhla jsem minulý týden do telefonní společnosti OTE, Ofelie výjimečně seděla poslušně na židli vedle mě a prstíčkem vylupovala a házela na zem plastelínu, kterou jsem jí dala do ruky, aby byla zticha. Po chvíli, když jsem měla vše vyřízeno, byla celá podlaha kanceláře pokryta malinkými kousíčky zelené hmoty. Spokojeně jsme obě odešly. Pravda, ještě před odchodem mě paní upozorňovala na to, že to připojení může 4-5 dní trvat, je prý nějaký problém v systému. Ale na to jsem tu zvyklá a tak jsem se těšila na víkend, až budu připojená napořád.

Nakonec to trvalo 9 dní, ale to by taky nevadilo a dnes ráno jsem tedy slavnostně zapojila svůj telefonní kabel do malé krabičky a čekala na ten zázrak. Jenže se žádný nekonal. Prostě v krabičce to blikalo, svítilo červeně i zeleně, ale nic. Celá nešťastná jsem volala Spirovi, který během dvou hodin dorazil. Začal instalovat, zapojovat, připojovat, odpojovat, hledat, telefonovat, mezitím už jsem vařila 4.kafe a Spiros se tvářil pořád bezradně.Za hodinu dorazil náš kamarád Alan /ano, ten, co mi jako jediný tenkrát věřil, že budu rodit/ a začal Spritovi radit a pomáhat. Po chvilce mi oba řekli, že mám problém v telefonní lince a začali zkoumat nějaké dráty, které našli u dveří. „Alane, funguje“?, volal Spiros co chvilku. „No“, odpovídal Alan podle mého očekávání. Zadívala jsem se na ně a kdyby se tenhle problém netýkal mě, docela bych si toho pohledu i užila. Něco jako v té pohádce A je to. Po asi třech hodinách se oba sbalili a řekli, že zítra přijdou znova s nějakými novými nápady a instrumenty.

A proč má moje telefonní linka problém? To samozřejmě nikdo neví a nikdy vědět nebude. Když jsme tenhle byt upravovali, pozvali jsme si elektrikáře profíka, který nám skoro do každé místnosti nainstaloval telefonní zásuvku /zrovna ale tam, kde mám počítač, by se muselo sekat, aby fungovala…/, zapojil nám v kuchyni termostat, který nefunguje, protože by se musel předělat systém v celém domě, ne-li celém městě či na celém ostrově, pak nám zapojil unikátní věc, takovou krabičku, která vyhodí pojistky v celém domě, kdyby někdo omylem strčil prsty či cokoliv nepatřičného do zásuvky, bohužel to by se ale dalo sputit jen, kdybychom měli jiný obvod….. Uáááááááááááááááááááááááááá!!!!!!!

A tak zase začínám přemýšlet o tom přestěhování do Kostariky. Ne, že bych si snad myslela, že tam bude něco fungovat, ale třeba mi nebude vadit přerušit veškeré spojení se světem, večer si svítit petrolejkou a s dětmi se jen tak toulat savanou.