Jachtaři II. (…a Nový Rok mimo ostrov)

Vždycky se musím smát tomu, když mi někdo řekne, že nemá rád plánované veselí na Silvestra. Pokaždé si totiž vzpomenu na naši povedenou chůvu, která mi také psala, jak nemá ráda plánované veselí a nakonec jsem na vlastní kůži zjistila, že ale miluje veselí neplánované a to když jsem ji u nás doma objevila s jakýmsi cizím mužem v posteli. /Více v článku Páček Shledáček/.

Pravda ale je, že plánované veselí se většinou nepovede a Silvestry já přímo nesnáším. Za celý svůj život jsem snad zažila jen jeden úžasný Silvestr, ostatní nestály za nic. Tentokrát jsme byli stejně všichni nastydlí a tak jsme se s Adonisem dohodli, že nejlepší bude dát si večer horký lipový čaj s medem a citronem a jít v deset spát. Docela jsem se na to i těšila, ale nakonec to dopadlo všechno úplně jinak.

Na Silvestra nám hned po ránu zavolal Sergio. To je asi šedesátiletý italský jachtař, který sem občas jezdí se svojí plachetnicí a s ním většinou jeho ukrajinská přítelkyně Irina a její syn Igor s některou ze svých přítelkyň. Sergio je naprosto úžasný člověk, na pohled vypadá jako bezdomovec, má ale velmi noblesní chování. A Irina, to je prostě skvělá usměvavá Ukrajinka, která už v Itálii žije přes dvacet let. Igor vypadá přesně jako Ivánek z pohádky o Mrazíkovi a dívky loví na své neuvěřitelně gentlemanské chování, což už se dnes v Itálii moc nenosí.

Sergio nám sdělil, že jsou v plné sestavě na ostrově a za chvíli se chystají vyplout na moře. Dlouho jsme je neviděli a tak jsme seběhli do přístavu je alespoň rychle pozdravit. No a za chvilku slovo dalo slovo a my jsme se rozhodli, že vyrazíme s nimi. Honem jsme utíkali domů sbalit si pár věcí a za chvilku jsme vyplouvali v těsném závěsu za našimi přáteli. Lesklá hladina moře byla ozářena sluncem a kolem nás kroužila hejna racků.

Po několika hodinách jsme dopluli do vesničky Plataria, která se nachází na pevnině. Tam jsme uvázali lodě a začali se chystat na Silvestrovský večer. Ofelie usnula okamžitě, ale Janýskovi jsem musela vysvětlit, že v noci budeme na vedlejší lodi a kdyby se probudil, ať nás zavolá vysílačkou. To se mu ale moc nelíbilo a odmítal usnout. Adonis vařil porkovou polévku a já jsem šla za Irinou na drink. Sergio první otevřel láhev bílého, které bylo cítit korkem, na druhý pokus tedy otevřel láhev proseca, které bylo sladké. Ufff, pomyslela jsem si, toto začíná a živě si představovala silnou bolest hlavy, která mě čeká na druhý den. Janýsek mě mězitím asi padesátkrát volal vysílačkou a okolo desáté večer se probudila Ofelie, která za normálních okolností spí bez přerušení až do rána.

Sbalila jsem nakonec obě děti a přestěhovala na vedlejší loď, kde jsem je uložila do postýlky, Adonis přinesl polévku, Irina začala vařit nějaké vepřové koleno, snad typicky italská novoroční pochoutka, Igor krájel salám a sýr a Sergio rozléval tentokrát už o hodně pitnější víno. Idylka, tedy byla by, nebýt toho, že se Ofelie rozhodla prořvat celý večer. Janýsek jí zpíval pořád dokola Tichou noc, až z toho sám usnul, ale Ofelie ani náhodou. Doma bych ji prostě nechala řvát, ale tady to dost dobře nešlo, jednak slézala z postele a pak jsem si také nebyla jistá, jak na tom jsou naši hostitelé s nervy a tak jsem ji raději držela za ruku, aby byla tiše. To sice zabíralo, ale naše party vypadala tak, že všichni seděli v kuchyni okolo stolu, jen já jsem stála ve dveřích, v jedné ruce skleničku vína a v druhé ruce Ofeliinu ručičku, kterou mi natahovala z postýlky. Vždy, když už se zdálo, že usíná a sevření povolilo, zkusila jsem si na chvilku sednout, ale Ofelie se okamžitě probudila a začala řvát znova. V tomto duchu se nesl celý večer až do půlnoci a já začala hořce litovat toho, že jsme vůbec někam jeli.

Úderem půlnoci však jakoby zázrakem usnula. Já jsem si tedy konečně mohla sednout ke stolu, po chvíli se ale sebral Sergio a odešel spát, za ním potom Adonis. Zůstala jsem sama s Irinou, Igorem a Valentinou. Konverzace do půl páte do rána byla docela zajímavá. Neměli jsme totiž žádný společný jazyk, kterým bychom hovořili všichni. Já jsem na Irinu mluvila anglicky a ona mi odpovídala rusky. Na Igora jsem mluvila španělsky, on mi odpovídal rusky a jeho přítelkyně italsky, Irina s Igorem se bavili rusky a mezi sebou pak všichni italsky, ale s pomocí několika dalších Sregiových vín to vlastně nebyl až takový problém, jak by se mohlo na první pohled zdát. Docela jsem se nasmáli, ale pravda je, že už bych si teď za nic na světě nevzpomněla, čemu vlastně…

Nakonec jsem zůstala spát na hostitelské lodi, kde spokojeně oddychovaly obě děti a druhý den se vrátila s dětmi na ostrov trajektem. Adonis se vrátil zpět svojí lodí sám, po cestě se jen tak kochal pohledem a rybařil a bylo mu dobře. Když jsme ho po cestě míjeli, zamávali jsme si. Já jsem si ale najednou uvědomila, že se říká: Jak na nový rok, tak po celý rok.

Trochu mě to zamrzelo. Doufám, že to neznamená, že budeme po celý rok s Adonisem každý na jiné lodi…

Šťastný Nový Rok…