Štědrý večer na ostrově… (…a malé zamyšlení nad tím, co si muzeme závidět)

Štědrý den. Každý o něm mluví a píše a každý se na něj připravuje celý rok. Od svých spolublogerů jsem se dozvěděla jak pečou, uklízejí a co si dávají pod stromeček. Na jedné z německých televizí jsem se zase dozvěděla, že nějaké neuvěřitelně vysoké procento tamní populace neví, proč se vánoce slaví.

Já nepeču ani neuklízím, ale vánoce slavím a vím proč.

Ty letošní byly takové trošku netradiční. V sobotu najednou zavolal Jorgos, Adonisův bývalý kolega ze Soluně, že je na cestě k nám. Čekali jsme ho sice až v úterý, ale jak se později ukázalo, Adonis, který málokdy pořádně poslouchá, co kdo říká, to všechno špatně pochopil, Jorgos měl v úterý odjíždět od nás. Honem jsem přichystala jeho pokoj a po chvilce už dorazil. Jorgos k nám jezdí poslední dobou asi čtyřikrát do roka. Nedávno se rozvedl, má malou dceru, kterou miluje a po které se mu strašně stýská a je hodně sám. Stejně jako jindy, i tentokrát toho moc nenamluvil, prostě dělal všechno s námi, nikdy neodporoval, na nic neřekl svůj názor, až mi ho bylo trošku líto.

Na štědrý den jsem zůstala s Jorgosem a dětmi sama, neboť se Adonis rozhodl, že nemůže vynechat svoji padesátikilometrovou projížďku na kole a při té příležitosti prý nasbírá šneky, které budeme mít k večeři jako předkrm. Já jsem tedy Jorgosovi připravila snídani a zeptala se ho, zda-li se mnou a dětmi chce jít na koledu. Nerozhodně pokrčil rameny, beze slova se oblékl a šel s námi.

Na koledu se tady chodí o stědrém dnu, pak ještě na Silvestra a v předvečer tříkrálový. Děti obcházejí domácnosti a obchody, zpívají dvě takové vánoční odrhovačky a každý jim dá nějaký peníz. Janýsek šel letos poprvé. Nasadil si mikulášskou čepičku a bázlivě nakukoval do obchodů:-můžu vám zazpívat Tichou noc česky?, ptal se vystrašeným hláskem. Všichni po těch dvou odrhovačkách, které slyšeli dnes už tisíckrát, byli zvědaví na něco jiného a tak si poslechli Tichou noc česky a Tichá noc se stala hitem číslo jedna letošního koledování. Asi za hodinu měl Janýsek v kapsičkách snad 80 Eur a tak jsme s Jorgosem oba docela šokovaní tímhle výdělkem usoudili, že tohle by už pro letošní rok stačilo.

Vydali jsem se směrem ke staré benátské pevnosti a ještě dlouho za námi doléhal falešný zpěv koledníků. Ve starém jachtingovém přístavišti nebyl skoro nikdo. Jorgos si hrál s dětmi a já jsem se rozhodla, že se v tak nádherný slunný den musím vykoupat v moři. Voda byla už dost ledová, ale ten pocit svěžesti byl prostě nepřekonatelný. Ve vedlejší taverničce nám nalili ouzo, Janýsek zazpíval ještě jednou Tichá noc krásné slečně servírce a pak jsme se chystali domů.

Adonis mezitím stihnul nasbírat šneky, chytit chobotnici a omlátit ji o skálu /ač to vypadá strašně krutě, bez tohoto aktu by byla chobotnice gumová a nepoživatelná/ a nakoupit na večer.

My s dětmi jsme se odebrali do kostela, kde měl Janýsek přednášet básničku a pak už večer mohl začít. Kolem desáté večer se u nás sešlo pár přátel a všichni společně kroutili hlavami nad Adonisovým štědrovečerním menu:
-pečení šneci na česneku
– krevetová polévka s mlékem
-chobotnice na šalotkách se špagetami.

V noci jsem musela spát s Ofélií, protože se neustále budila kvůli rostoucím zoubkům. Pouštěly jsem si u ní v pokojíčku adventní hudbu a ve mně se probouzely živé vzpomínky z dětství a mládí. Zasněžené Staroměstské náměstí, vánoční koncert v kostele u Martina ve zdi, svařené víno a stánky s ozdobami. Bunda, čepice a šála, chlebíčky, kapr a bramborový salát a to obrovské těšení na dárky pod stromečkem. Najednou jsem si uvědomila, jak strašně daleko jsem od svých blízkých.

Ale i když jsme tak daleko, spojují nás společné vzpomínky a také to, že všichni, ať už s kaprem nebo s chobotnicí, slavíme vánoce ze stejného důvodu. A to je na vánocích to nejdůležitější