Abych nezůstala pozadu (přidávám také jednu vánoční…)

Prázdniny jsou tady docela často. 3 měsíce letní, pak se většinou tak měsíc stávkuje, potom 3 týdny vánoční, ty začaly právě dnes, pololetní, jarní či velikonoční, mezitím se sem tam zase stávkuje, sem tam je nějaký státní či církevní svátek anebo je hezké počasí a to se dětem dává volno, aby chuděrky neseděly zavřené ve škole.

Před vánočními prázdninami se ale konají ve školkách a školách vánoční besídky. Do některých nejdříve přijde pravoslavný pop, děti sedí jako pěny, jen poslouchají, co říká a pak předvedou svůj nacvičený program. V některých školách musí děti povinně do kostela. Náš program měl začít v 9 hodin ráno. V 9 ráno jsem tam ale byla pouze já a Danielle, moje vždy elegantní francouzká kamarádka a naše děti. Kolem čtvrt na deset začali přicházet pomalu ostatní rodiče s dětmi, nejdříve ale postávali venku s cigaretou v ruce a živě diskutovali. Kolem půl desáté se začali pomaličku usazovat na malé židličky, připravené pro publikum, ale program ne a ne začít. Paní ředitelka prohlásila, že musíme počkat na hlavní osobu, Svatého Václava /Agios Vasilis/, který dětem nosí dárky a nějak se zpozdil. Nikomu to nepřipadalo divné /kromě mě a Danielle, obě jsme svorně nadávaly na nedostatek úcty rodičů k jakékoliv aktivitě a k ostatním/ a všichni seděli a čekali.

Agios Vasilis, malý spolužák, konečně dorazil a mohlo se začít. My s Danielle, protože jsme byly první, jsme si vybraly místa hend vepředu, abychom mohly naše ratolesti fotit při přednášení básniček, ale před nás si stouply matky, které přišly jako poslední a už neměly místo k sezení a naprosto nestoudně si zabraly první řadu a filmovaly a fotily.

Místní ženy mají několik společných vlastností:
-všechny chodí nesmírně elegantně oblečené
-všechny nosí černá kožená sáčka
-všechny nosí vysoké kožené kozačky s ostrou špicí a přezkou
-téměř všechny nemají raády cizinky, které se sem provdají /vzala nám jednoho z našich…/
-málokterá zná či dodržuje jakákoliv společenská pravidla

Chuděrka Danielle, která se rozhodla bránit a svojí téměř neexistující řečtinou začala vysvětlovat paní před námi, že chceme taky fotit, ale přes její pozadí nic nevidíme. Dáma se překvapeně otočila a řekla s úplně chladným výrazem:-já nikam jinam nepůjdu, protože bych nic neviděla. Celkem logicky, ale Danielle to pořádně nadzvedlo ze židle. Hned mi hlásila, že po skončení besídky se tomuto musí udělat přítrž a že řekne všem rodičům, co si myslí o jejich nedochvilnosti a drzosti.

Představa, jak se snaží před 50 rodiči ze sebe něco takového vykoktat, byla tak strašlivá, že jsem ji přemluvila, ať se do toho raději nepouští, že jí nakonec řeknou, pokud se jí tady něco nelíbí, ať jede zpět do své země, nikdo tady na nějaké moralizování není zvědavý. Dala mi za pravdu a zbytek besídky jsme se snažily přežít bez úhony.

Venku se honí čerti. Vichr odnáší celé pytle s odpadky /popeláři prý pro změnu stávkují/ a vlny stříkají až na silnici. Beru děti domů, sedáme si k rozsvícenému stromečku a pouštíme si písničky Svěráka a Uhlíře:
-…když se člověk nají, měl by dělat hají, jak si pamatuje z dětství,
když se člověk nají a nedělá hají, je pak nevrlý a skleslý…

Tak tohle bude motto mých letošních vánoc. Kdybych se jím řídila už dávno, nebudu vidět věci tak strašně černě.

Hezké vánoce všem.