Můj každoroční výkřik do tmy :D

Nedávno mi napsal jeden bývalý zpravodaj Čro (moc milý chlapík, mimochodem), že by se se mnou chtěl potkat kvůli podcastu Cestovatel, jehož díly z deseti zemí připravuje. Volba padla i na Korfu.

Myslím, že byl trochu v šoku z mé hodně asertivní reakce, kdy jsem se mu snažila vysvětlit, že nemám vůbec čas, a nakonec mu řekla, že jediná chvíle, kdy mi většinou nezvoní telefony, je ráno před osmou. To se chodím koupat k mlýnu, a kdyby přišel, můžeme si procházkou zpět do města popovídat.

Když jsme se dnes u mlýna opravdu potkali, ptal se mě, co pořád dělám, že jsem tak vytížená? Myslím, že to je otázka většiny lidí, kterým říkám, že nemám v létě vůbec čas, a nikdo to moc nechápe, popřípadě tomu nevěří.

„To je těžké,“ zamyslela jsem se, jak mu to vlastně vysvětlit. Ale pak jsem vzala do ruky telefon, kde jsem mu ukázala, kolik telefonátů jsem měla například včera či předevčírem. Když viděl skrolující obrazovku, která nebrala konce, lehce hvízdnul. (Nedávný rekord byl 120 telefonátů za jediný den).

Někdy to začíná už v 7 ráno a pokračuje až do čtyř do rána, kdy mi volají majitelé ubytování, kde se zdrželi hosté, kteří měli zpoždění…

Procházka, plavání a snídaně je náš rituál, který se snažím nenechat si nikým narušit, i když to je někdy nesnadné. Pak já zasednu k počítači a Adonis vyjede na motorce léčit nemocné.

Já organizuji, píšu klientům informace, komunikuji s nemocnými, s pojišťovnami, posílám žádosti o garance a vyrábím faktury, sleduji flight radary a řeším mraky průšvihů, které se na dovolené občas dějí.

Pak dostávám denně desítky zpráv, které se často netýkají ani mojí práce, ani mých klientů, ani mých znalostí, prostě jen toho, že tady žiju.

Ale zkuste si představit, že vám posílá někdo denně dotazy, jestli nevíte, kde je u vás v místě bvdlište levná hospoda, kde mají nejlepší pivo, kolik stojí lístek do Zoo a v kolik jede autobus do Brna, že ve vedlejší vesnici neteče voda nebo vypli elektřinu, a zda nevíte, jak dlouho to může trvat, než ji zapnou, jen proto, že bydlíte na nějakém místě.

Komě těchto zpráv, které bych nazvala spíše „otravnými“, mi ale chodí taky spousta milých „zvacích“ zpráv. A to, že je někdo na Korfu a četl moje knihy, či zná někoho, kdo mě zná, nebo mě kdysi a kdesi potkal, nebo se dokonce vážně známe, ale asi třicet let jsme se neviděli, a že by mě rádi třeba pozvali na kávu, drink, či večeři.

To je neuvěřitelně milé, jenže já nestíhám ani nakoupit, takže dokola jíme špagety s rajčaty, pokud tedy nestihne něco rychle připravit Adonis, který se fakt snaží, ale chodí domů často třeba ve čtyři, uvaří, dá si krátjou siestu, odjede za dalšími pacienty a vrátí se v deset večer. Pak si dáme jednu chlazenou retsinu se sodou u nás na terase a odpadneme.

Úplně nejlepší a nejkrásnější jsou zprávy, kdy nikdo nic nechce, jen má potřebu prostě poděkovat a poslat třeba nějakou hezkou fotku. To je úplný balzám. Jako dnes třeba mně neznámá Kateřina. Fakt mě to hrozně potěšilo.

Takže díky všem, za tak milé zprávy. A taky za pochopení, že prostě to léto je tu náročné a že nemám čas na setkávání ani se svými přáteli zde na Korfu. Vždycky jim píšu, že jsem zimní kamrádka

Ale kdyby se přece jen chtěl někdo mermomocí aspoň na chvilku potkat, tak bývám každou neděli v našem anglikánském kostele od 10.30 do 12.00, pak je tam chvíle na popovídání a občerstvení.

Nejen, že máme fakt úžasného faráře, ale taky skvělé hudebníky, jako naši jazzovou zpěvačku Mignon, která při bohoslužbách hraje na piano, rockera a bluesmana Steva, který hraje křesťanské písně na kytaru a nádherně zpívá, pan farář Jules taky občas vezme kytaru do ruky, a teď je tu i můj synek Janýsek (a ještě dve neděle bude!), který hraje na příčnou flétnu, a někdy přijde i jeho kámoš, super saxofonista Panos!