„Je to svobodná země.Nikdo neřeší, co si postavím na svém pozemku. Je tu sice velká anarchie, ale mají dobré zákony, které však nikdo nedodržuje…. Nikdy si ale nezvyknu na lhaní, což je zde místní folklor…“
Ahoj Radko, vím, že tvojí cestě do Keni předcházel silný spirituální zážitek. Mohla bys říct, co se stalo a proč jsi do Keni odjela?
Mojí vášní byla vždycky lehká atletika a koně. Jako mladá jsem se ale zamilovala a vdala, ovšem naše manželství nemělo dlouhého trvání.
Asi před dvanácti lety jsem měla rozhovor s Bohem, který se mě zeptal, jestli chci dále kariéru a koně nebo práci pro něj v Africe. Pohádala jsem se s ním a řekla, že chci obojí. Zeptal se mě třikrát, až jsem se rozhodla pro Afriku myslela si, že si koně podržím, ale Bůh mi ukázal, že si z něj nemá smysl dělat legraci.
Takže jednoho koně mi ukradli a dalšího jsem prodala, stejně jako všechno ostatní, nechala si udělat pas, zaplatila synovi studia a odjela. Jedna paní mi dala kufry, další pán z církve mi dal peníze na letenku, Bůh mi neuvěřitelně pomohl a ve snu mi ukázal, na koho se mám obrátit, abych nejela sama.
Zavolala jsem ředitelce jedné malé neziskové organizace a požádala ji o schůzku. Řekla jsem jí, že mám znamení, že spolu poletíme do Afriky. Trochu mi to ze začátku nevěřila, ale když slyšela moji vizi, hned souhlasila a po několika měsících jsme spolu skutečně odletěly do Afriky do Keni. Neuměla jsem ani slovo anglicky, ale věřila jsem, že mám Boží vedení.
Její organizace v té době nedostala podporu od státu a tato skutečnost (a také podpora mojí cesty) pro ně mohla být likvidační. Ale Bůh učinil zázrak a jejich organizace dodnes funguje a daří se jim.
Co jste v Keni dělaly?
Odjely jsme tam jako misionářky. Bůh za našeho působení dělal obrovské zázraky. Modlily jsme se v obdobích sucha za déšť, a začalo hned pršet, pak jsme se modlily za uzdravení několika lidí, kteří opravdu byli uzdraveni. Poprvé jsem tam působila jen měsíc. Jezdily jsme na různá místa. Bydlely jsme u lidí, kteří ubytovávají misionáře, a spoustu lidí jsme přivedly na cestu Ježíše Krista. Pak jsem pracovala pro tuto organizaci ještě rok v Čechách, prodávala africké výrobky a sháněla finanční prostředky. Organizace byla skvěle vedená, ale naše cesty se potom rozdělily.
A co bylo dál?
Na nějakou dobu jsem se vrátila do Čech a později jsem odletěla zpět do Keni se svým synem. Na místě mě všichni nadšeně přijali, a tak jsme zůstali čtyři měsíce. Udělala jsem si své kontakty a pracovala sama. Z některých lidí se vyklubali podvodníci, protože Afričané často nechápou, že bílý člověk neznamená chodící peněženku. Dokonce někteří podvodníci byli biskupové, ale to jsem ze začátku neviděla, protože jsem se tam vypravila s otevřeným srdcem a byla jsem hodně naivní.
Později můj syn dospěl a začal studovat a nechtěl už se mnou do Keni vracet. Rozhodla jsem se odjet sama. Pronajala jsem si domeček v Kitale, v severozápadní části v Keni v horách, asi 2500m nad mořem. Nikoho jsem neznala, byla jsem úplně sama a dojížděla jsem do měst matatu – což je sběrný taxík. Platila jsem si nájem, i když jsem měla velmi omezené finance. Spala jsem na zemi, přikrývala jsem se závěsem a platila za minibyteček asi dva tisíce korun. K tomu se ale musí připočítat plynová bomba, elektřina a voda, takže levné to nebylo.
A pak ses seznámila se svým nynějším manželem?
Ano. Poznali jsme se přes internet jako kolegové. Bydleli jsme daleko od sebe, ale zdál se mi spolehlivý, nevyžadoval peníze a byl asi dva roky sám – z předchozího vztahu měl dvě děti ve vlastní péči. Po čase, když jsme komunikovali po internetu, mě začal balit.
Byl to takový hodný strejda a na kameře vypadal jako malý tlouštík. Po čase jsme si domluvili schůzku v Kisumu, což bylo ode mě asi 2,5 hodiny cesty. Připravila jsem se, naparádila, namalovala, ale lilo jako z konve. Když jsem šla na místo setkání, projelo okolo mě matatu a vjelo do obrovské louže a celou mě ohodilo, takže jsem byla od hlavy až k patě od bláta. Konečně jsme se pak potkali a šli do internetové kavárny, abychom si mohli překládat a strávili spolu několik hodin. Kupodivu to byl krásný štíhlý muž a velmi jsme si rozuměli.
Takže láska na první pohled a vzápětí sňatek?
Tak rychlé ani jednoduché to nebylo. Problém byl, že bydlel daleko, a že jsme spolu nechtěli žít jen tak, nesezdaní, takže jsme se po čase rozhodli, že se vezmeme. V Keni je to ale velmi drahé; jen za poplatky a dokumenty jsme zaplatili okolo devadesáti tisíc korun.
Brali jsme se jen sami se svědky z ulice a místo prstýnků máme nějaké kovové kroužky, a nezbyla už nám ani energie na to, abychom si zařídili společné příjmení. Kvůli mému jménu Radomíra mi zde začali říkat Amani, což znamená pokoj nebo mír.
S manželem jsme se přestěhovali na farmu, kde chováme králíky, husy, krůty, slepice a kozy. Máme spolu čtyřletou dceru Kačenku a staráme se o 23 sirotků, kteří u nás bydlí. Také se staráme o talentované děti, které pocházejí z chudých rodin, a my jim sháníme prostředky na internátní školu a rozvíjíme jejich talent a vzdělání.
Jak to prakticky vypadá?
Děti tu povinně chodí do školy už od tří let a naším snem je postavit vlastní školu. Většina dětí z internátu chodí k nám domů na prázdniny, protože se nemají kam vracet. Děti pak zůstávají v projektu a starají se zase o další generaci.
Čím se živíte a jak získáváte peníze na tolik pomoci?
Můj manžel podniká převážně ve velkoobchodě a občas i v maloobchodě. Vyrábí cihly, dělá realitního makléře a snaží se všemožně vydělat peníze, aby se nám dařilo. Já se starám nejen o děti a farmu, ale vedu církve a každou neděli někde kážu, evangelizuji muslimy a nevěřící. Vařím já i starší děti, ostatní pomáhají. Nejstarším klukům je už 23 a 20 a oba studují.
Lidi z církve v Čechách nás hodně podporují. Někdo pošle tři stovky a někdo pět set, ale chvála Bohu za každou korunu, která sem dorazí. Každé dítě má svého sponzora. Chtěla bych z dětí vychovat pořádné lidi, kteří tu zůstanou. Naše děti nechtějí do Evropy,protože jim říkám pravdu. Že máme také sirotky a žebráky a chudobu, a že nic není tak růžové, jak se říká. Takže nikdo z těch našich dětí do Evropy nechce, raději chtějí rozvíjet svoji zemi doma.
S klasickou humanitární pomocí moc nesouhlasím. Učí z Afričanů dělat lidé s nataženou rukou. Chci, aby “naše” děti zůstaly věrné projektu, který vedeme, až my s manželem zestárneme.
Jaký je tvůj manžel?
Můj manžel není tradiční Keňan, byť je tu narozený, ale víc než dvacet let dělal pro bělochy, takže má dost evropské myšlení. Mně se žije jednoduše, máme krásné manželství, i přes kulturní rozdíly. Keňané děti rozmazlují, žádná disciplína, večer je umyjí a nakrmí. V tom máme trošku třenice.
Manžel mě má opravdu rád, protože jsem bláznivá česká ženská. Vlastně nás to bláznovství spojuje, oba jsme šli do projektu, který pro mnohé neměl budoucnost. On chtěl vždy bílou ženu a já černého muže. Ben je strašně hodný muž, je kliďas až flegmatik, kdežto já jsem spíše výbušná a on mě umí uhasit a uchlácholit.
V životě by neuhodil dítě, ale já sem tam děti výchovně plácnu. Kulturně máme rozdíly, jiné názory, každý to vidí ze svého prostředí. Já mám evropské sklony , chci si prosadit svou, ale to nefunguje. Muži si váží žen- matek. V minutě, kdy žena porodí, muži se o ně hezky starají. Ovšem je tu mnohoženství, které sem přivezli muslimové, takže někdy i křesťanský pastor má více manželek. Já svému muži řekla, že pokud se podívá na jinou ženu, vykastruji ho a zmizím. Prý mu ale jedna ženská zcela stačí.
Takže je i skvělý táta?
Ano. Je neuvěřitelně trpělivý k dětem. Děti miluje a věnuje jim spoustu času. Kvůli nemocné dceři nejde do práce a drží jí celý den v náručí. I kdyby měl zkrachovat, dítě je na prvním místě. V Keni mají lidé třeba deset dětí, ne proto, že by se neuměli chránit, ale protože to je prestiž. I když spíše spíš ve vesnicích. Ve městech mají dvě či tři děti. Je to hodně o vzdělání a plánování. Keňa nepotřebuje krmit, ale vzdělávat.
Je něco, na co si v Keni nikdy nezvykneš?
Na lhaní. Tady je lhaní folklor. Lže se profesionálně a já to nenávidím. Tady si lidé ani nemyslí, že je to něco špatného. Policie je velmi zkorumpovaná, stejně jako státní úředníci.
Nejodpornější je tu přístup vesnických matek k dětem. Vůbec se s nimi nemazlí. Děti jsou od dvou let v plíně na ulici, špinavé, bez dozoru, větší se starají o menší děti. Sice mít děti je prestiž, ale nikdo se o ně pořádně nestará. Proto jsou zvyklí lidé žebrat, protože to dělají od malička.
A také si asi nikdy nezvyknu na problém pouličních dětí závislých na drogách, což tady vůbec nikdo neřeší. Kvůli nařízení vlády je zde zakázáno budování nových dětských domovů, což upřímně nemohu pochopit.
Máš přátele mezi místními lidmi?
Nemám, protože to lhaní je opravdu hrozné a všichni ve mně vidí nějaký profit. Je tu jeden pastor, ten je fajn, ale je od nás daleko. Takže ostatní přátelství jsou spíše povrchní, protože nemohu nikomu věřit.
A co vidíš na Keni dobrého?
Je to svobodná země.Nikdo neřeší, co si postavím na svém pozemku. Je tu sice velká anarchie, ale mají dobré zákony, které však nikdo nedodržuje.
Staví se tu nemocnice, školy a silnice neuvěřitelnou rychlostí, alespoň u nás v kraji. Ale také je tu všechno o dost dražší.
Chtěli byste v Keni zůstat? Nemáš nikdy chuť s tím praštit?
Pokud nenastane nějaká nestandardní situace a Bůh nás nepošle jinam, tak zde zůstaneme. Chuť odejít mám zhruba každých deset minut. Keňané jsou strašní bordeláři, návštěvy jsou schopné si napsat telefonní číslo na zeď, to mě hrozně vytáčí.
Jinak to tu mám ráda, ale tu mentalitu je těžké pochopit. Doma mám pohodu. Ze začátku jsem nechápala jejich logiku. Třeba na tržišti jedna cibule stojí 10 šilinků a deset cibulí 160 šilinků. Prostě hodně cibule, hodně peněz. Je to ale jiné ve městě a na vesnicích. Ale nutno podotknout, že každá oblast má jinou mentalitu…Takže jinak se mohou chovat lidé na severu a jinak na jihu.
Jakými jazyky doma mluvíte a jak spolu tolik různorodých dětí vychází?
Děti mezi sebou mluví svahilsky a anglicky, jen Kačenka umí i česky, ale je období, kdy preferuje nějaký jazyk více. Teď kvůli školce hlavně svahilštinu. My doma ale mluvíme anglicky. Já svahilsky rozumím, ale neumím mluvit. Svahilština v Keni je nejednotná, je to spousta nářečí.
A děti mezi sebou vycházejí skvěle. Pomáhají si, mají se rády a ještě nikdy se nepohádaly.
Jsem hrdá, že se mi daří práce s dětmi, i když je to mnohem těžší, než jsem si představovala. Ale z dětí ulice a buše vychovávám spořádané lidi. Doma se nelže. Když někdo zalže, dostane klacíčkem po zadečku.
Co se u vás doma jí? A jaké je v Keni nejdivnější jídlo?
Nejdivnější jsou červi a hmyz, ať už smažený či jinak upravený. To jsem ale nikdy nepozřela. Typické jídlo je cokoliv na rajčatech. Doma se stravujeme tak půl na půl. Pokud máme děti doma na jídlo, vaříme řízky, guláš a bramboráky, to jsou pro děti hity. Když mi někdo pošle sušené houby, pak maso na houbách nebo maso s mrkví. Sukuma wiki – potravina příbuzná kapustě. Také jíme rybu zvanou Omena, která páchne a česky se jí říká grundle. Denně se loví tuny z Viktoriina jezera. Ty máme na stole hodně často.
Jak vypadá tvůj běžný den?
Ráno vstáváme mezi pátou a šestou. Škola začíná v 6.30. Naštěstí tu střední máme vedle domu a moje děti končí ve čtyři odpledne, abychom mohli trávit čas spolu. Pomáhají na farmě, hrajeme deskové hry, mají rádi vyprávění.
Ukazuji jim různé věci na internetu, učím je logicky přemýšlet a diskutovat. Děti jsou tu navyklé se ve škole učit jako papoušci a moc u toho nepřemýšlet.
Můj manžel vstává trochu později, já mezitím obleču dvě malé děti a dám jim snídani, a pak je vezeme do školy. Větší děti se ráno postarají o králíky a já dodělám práci na farmě, poklidím doma, potom jedu učit farmáře nebo dělat svoji misionářskou práci.
Miluji dny v obrovském supermarketu. Většinou vytáhnu tři děti ze školy a zaplatím jim tam zábavní centrum, kde jsou klouzačky a autodráha a já mezitím jdu nakupovat. V celé Keni je totiž jen jeden supermarket evropského stylu. Striktně nakupuji a rozhoduji o jídle jen já. Já držím rodinnou kasu. Maso je tady ale třeba levnější než ovoce a zelenina. Děti sice mají obědy ve škole, ale radši jedí doma.
Večeříme vždycky společně. Ale nevejdeme se k jednomu stolu, takže ti, kteří nedrobí, sedí v obývaku a část na verandě. Děti mají svoje povinnosti. Někdo má na starosti zametání koberce, jiný ledničku, mytí nádobí, zvířátka, úklid pokojů, praní prádla – naštěstí máme pračku. Večer pak starší dohlížejí na mladší, aby se uložily do postele.
Já k tomu všemu komunikuji se sponzory, sháním peníze do projektu a vařím. Rozhodně se tedy nenudím …
Děkuji ti, Radko, za milé popovídání a přeji tobě i tvé africko-české rodině a celému bohulibému projektu jen to nejlepší!
Pokud byste chtěli Radčin projekt podpořit, můžete poslat libovolnou částku na některý z transparentních účtů:
2001448893/2010 účet pro běžný provoz
2701448886/2010 účet na pozemky a výstavbu školy
